Jan Hus, Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Palach, ale také Superman, Batman či Harry Potter. Jako vzory odvahy je v nedávném sociologickém výzkumu společnosti Behavio nejčastěji uváděli čeští respondenti. Reálný rozhovor by se s nimi dnes dělal těžko; místo nich dokumentarista a humanitární pracovník Jiří Pasz s multimediální výtvarnicí Mariannou Stránskou oslovili několik žijících českých osobností veřejného života, aby s nimi rozmlouvali o strachu a jeho překonávání. Výsledkem je kniha Nebát se. Sešly se v ní rozhovory se současným prezidentem Petrem Pavlem, novináři Erikem Taberym či Fatimou Rahimi, psychoterapeutem Honzou Vojtkem, filmařkami Terezií Nvotovou a Zuzanou Kirchnerovou či arabistkou Lenkou Hrabalovou. A také s katolickým knězem a zakladatelem duchovního a kulturního centra Fortna Petrem Glogarem, aktivistkou za ženská práva a zakladatelkou organizace Konsent Johannou Nejedlovou, se Zuzanou Vránovou, zakladatelkou Sousedského klubu, nebo s youtuberem Jankem Rubešem, proslaveným investigativními videi odhalujícími podvodníky či turistické pasti.

Zvon i „tráva“

Jednotlivé kapitoly někdy vypovídají o silném či přímo fascinujícím osobním příběhu dotyčného, například politický aktivista Mikuláš Minář prý před rokem 2017 kupodivu vůbec nebyl ani na jedné politické demonstraci. To se náhle změnilo při jakémsi až nadpřirozeně působícím okamžiku, kdy tři dny před volbami 2017 uslyšel na Národní třídě zvonit zvon a prý si položil otázku, jestli by neměl náhodou něco dělat pro společnost. Další vývoj známe: do té doby neznámý člověk založil iniciativu, která dokázala na nenásilné demonstrace na Letnou dostat statisíce lidí a uspořádat tak největší zdejší politickou protestní akci od sametové revoluce. Takže není přehnané Paszovo hodnocení, že Minář je člověkem, který „pohnul dějinami, změnil osud téhle země“.

Méně světodějné, komornější, ale rovněž působivé jsou osudy Fatimy Rahimi, která pochází z afghánského Herátu, odkud roku 2000 utekla se svou rodinou kvůli útlaku ze strany hnutí Tálibán. Jejich cesta do Evropy byla dramatická, nechyběly v ní dny, kdy neměli co jíst, nakonec ale nástrahy zvládli a celá rodina se usadila v Šumperku. Rahimi se naučila bezvadně česky, dosáhla vysokoškolského vzdělání a je dnes výraznou novinářkou, která zprostředkovává uprchlickou zkušenost a přináší nám Středoevropanům pohled člověka pocházejícího ze zcela jiné kultury.

Další kapitoly přinášejí svědectví o tom, jak se hrdina či hrdinka vyrovnali se závislostí na alkoholu, se smrtí vlastního dítěte, s traumatem ze znásilnění nebo s nevratným tělesným postižením.

Jsou to příběhy často těžké, ale nechybí ani humorné či odlehčené momenty. Jako když Janek Rubeš s kolegou vzpomínají, že během připrav témat pro pořad Honest Guide původně chystali i „odvážnou“ epizodu „Kde koupit dobrou trávu“. Jakmile ale zjistili, že se na pořad lidé skutečně dívají, a dokonce v jakých počtech, toto téma raději vynechali.

Tisíc tváři odvahy

Kniha dokumentuje, kolik nekonečně různých variant může odvaha mít: egyptolog a nově i senátor Miroslav Bárta na Churchillově příkladu rozebírá leadership státníků, kteří dokáží dát občanům v čase ohrožení pozitivní vizi a sjednotit je; moderátor Daniel Stach mluví o tom, jak překonat strach z vědy; Minář se zamýšlí nad odvahou „zbavit se komunismu v nás“; Nvotová promlouvá o tom, jakou moc mohou mít v boji proti strachu a hledání odvahy filmy; Tabery připomíná odvahu novinářů tváří v tvář represivnímu státu. Vojtko téma pojímá v psychologické rovině: analyzuje odvahu odstřihnout se od digitálních sociálních sítí, být nedokonalý nebo odejít z nefunkčního vztahu.

Rahimi přitom správně připomíná, jak je pojem odvahy silně civilizačně podmíněn: v oblastech, z nichž pochází, vyžaduje nemalou odvahu vyslovit pro nás samozřejmé věci, jako že ženy mají mít stejná práva jako muži. A upozorňuje i na to, že někteří lidé „berou jako odvahu, že muž v patriarchální tradiční společnosti vládne ženě, že se nad ni povyšuje“.

Ano, je nutné si přiznat, že i lupič či vrah, pokud nejde o psychopata, tedy člověka bez emocí, potřebuje ke svým skutkům odvahu, stejně jako si odvážně připadají ti, kteří se pokládají za odpůrce politické korektnosti a „statečně“ se jí vzepřou rasistickou nadávkou. Nebo volbou antisystémového populistického politika.

Johana Nejedlová zase přiznává, že mnoho odvážných věcí, které v životě udělala, tak v daném okamžiku vlastně nevnímala: byly prý hodně impulzivní, takže ani nestihla mít strach, který by jí zabránil je udělat. Odvaha se tak ukazuje i jako záležitost mentálního nastavení, vnitřní připravenost rychle zasáhnout, když to situace vyžaduje.

Pravda a Láska versus postmoderna

Při obecnějším uvažování pak celkově záleží především na tom, k čemu odvahu směřujeme. Nejen proto, že knihu Nebát se spoluvydával Skautský institut, je v ní akcentována ona pozitivní stránka odvahy, tedy její role při budování demokratické občanské společnosti. V rozhovoru s mluvčí Junáku Bárou Trojak je v tomto kontextu zmíněn i skautský slib, odkazujícící k „nejvyšší Pravdě a Lásce“, potřeba chovat se odpovědně vůči společnosti i vůči světu jako takovému.

V tomto smyslu může kniha na někoho působit místy příliš pateticky. Někteří respondenti v ní obecně hlásají ušlechtilé teze, které se nedají rozporovat, ale poučenější čtenáři či posluchači je už od nich opakovaně slyšeli/četli, a je trochu škoda, že se v rozhovorech více nezaměřili na odvahu a strach ve svých osobních životech. Například na počátky ve svých profesích, jako když Stach, který neměl vysokoškolské přírodovědné vzdělání, začal moderovat hodinový pořad popularizující vědu a stal se pak v tomto oboru přední osobností; nebo Tabery, jehož počátky v Respektu nebyly snadné, tak jako u mnoha jiných, ale dnes je jeho šéfredaktorem a uznávaným novinářem.    

Pokud dále v knize padne věta, že „postmoderna je extrémně destruktivní, protože nemáme vizi budoucnosti“, dalo by se namítnout, že ve svobodné společnosti má každý prostor k tomu, aby hledal a odvážně uskutečňoval vize, či alespoň drobné iniciativy vlastní.

Kniha každopádně chvályhodně ukazuje několik takových následováníhodných příkladů, především toho, jak opustit bezpečný soukromý prostor, zbavit se postkomunistického myšlení, Minářovými slovy „ustrašenosti něco udělat“, a začít se – jakkoli i toto může znít přehnaně pateticky – angažovat ve prospěch slabších, zraněných či prostě širší komunity. Hranice toho, co pokládáme za odvážné, má samozřejmě každý jinde (Aleš Palán nedávno psal o psychickými problémy zmítané ženě, pro niž je projevem odvahy už to, že přijde do obchodu, kde nepropadne nervozitě z toho, jak je zoufale pomalá a neefektivní, ale v klidu tam svým tempem vykoná přidělené úkoly). Supermanskými schopnostmi nedisponujeme nikdo, založit stát jako Masaryk se běžnému člověku hned tak nepodaří, ani znovu iniciovat nenásilnou revoluci, ale něco málo můžeme snad zvládnout každý.