Kenzaburóa Óeho (1935–2023) asi není třeba příliš dlouze představovat. Jako druhý japonský nositel Nobelovy ceny za literaturu a držitel řady dalších ocenění si za svého dlouhého života získal světový věhlas a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Česky zatím vyšel soubor kratších próz pod názvem Chov (1999) v překladu Ivana Krouského, román Soukromá záležitost (Kodžintekina taiken, 1964, č. 2010) a dvojice novel Seventeen a Sexuální bytosti (Sevuntīn, 1961, Seiteki ningen, 1963, obě č. 2011) v překladech Michaela Webera. Nyní nakladatelství Vyšehrad vydalo v překladu Anny Cimy autorův stěžejní román Němý výkřik, v originále Man’en gannen no futbóru (1967), doslova „Fotbal prvního roku éry Man’en“.

Úvodní scéna románu popisuje, jak vypravěč jménem Micusaburó, přezdívaný Micu, přijde o svého nejlepšího přítele, kolegu překladatele. Přítel zemřel vlastní rukou. Svlékl se donaha, nabarvil si obličej na rudo, strčil si do řitního otvoru okurku a oběsil se. Vypravěč se s šokující ztrátou přítele, jenž trpěl „nesdělitelným neklidem“, vyrovnává po svém – po probdělé noci vleze do jámy vykopané pro septik a téměř dvě hodiny dřepí na provlhlé zemi a tiskne k sobě polomrtvého psa, než ho za úsvitu objeví mlékař.

Groteskní expresivita

Tento nekompromisní začátek dává tušit, že čtenář má před sebou výjimečný literární zážitek, a zbytek textu tento dojem dále posiluje. Jádrem příběhu tvoří konflikt mezi Micuem a jeho mladším bratrem Takou, který představuje oživení staré rodinné historie. Sto let před hlavním časem vyprávění, v roce 1860, totiž jejich pradědeček a jeho mladší bratr stáli proti sobě na opačných stranách rolnické vzpoury. A zdá se, že se historie bude opakovat. Když se oba bratři vydají do rodné vesnice na ostrově Šikoku, kde za sebou zanechali traumatickou minulost, začne Taka burcovat místní neklidnou mládež k nové vzpouře, tentokrát proti posilující kapitalistické monopolizaci zhmotněné v osobě „Císaře supermarketů“.

Micu zjišťuje, že je proti své vůli tlačen do role svého praděda, a pociťuje paralyzující neschopnost se svému osudu bránit. Nezbývá mu než se vydat na strastiplnou cestu do vlastního nitra. V ní se snaží vyrovnat s minulostí, pochybuje o vlastní identitě, bojuje s pocitem studu a v nejtemnějších chvílích zažívá pocity absolutního odcizení nejen od svých blízkých, ale od veškerého jsoucna.

Celým románem dýchá barokně opulentní atmosféra temnoty a zmaru, Micuova osobní tragédie se odehrává v kulisách ničivých přírodních katastrof, detailně popsaných scén násilí a smrti zvířat i lidí. Pach smrti, spáleniny a hniloby jako by prostupoval celým textem, který svou expresivitou místy nabírá až groteskní rozměr, v českém kontextu připomínající díla J. K. Šlejhara.

Absolutní negace

Věci, které mívají obvykle pozitivní konotace, se v Němém výkřiku stávají svými absolutními negacemi – dětství znamená bezmoc, manželství zradu, rodičovství opuštění. Dokonce i fotbal, činnost obvykle prezentovanou jako veskrze radostnou lidskou kratochvíli, Óe v románu představuje jako sublimaci násilí, kterým ve skutečnosti je. Mladíci v zapadlé vesnici jej nehrají pro radost, ale ze zoufalství, protože se tam „nic jiného dělat nedá“.

Komise pro udělování Nobelovy ceny za literaturu označila tento román za Óeho nejlepší dílo, a s tímto názorem se dá snadno ztotožnit, ačkoliv v Němém výkřiku autor částečně vychází ze své předcházející tvorby. Nalézáme zde vraždu černocha jako v povídce Chov, nepřátelskou vesnickou komunitu, která se brutálně vymezuje proti všem elementům vnímaných jako cizí, stejně jako v novele Rvát výhonky, střílet mláďata, reflexi autorovy bolestné zkušenosti s narozením postiženého dítěte jako v Soukromé záležitosti, ozvěny studentských bouří šedesátých let jako v novele Seventeen, prvky sexuální perverze jako v Sexuálních bytostech a další. Všechny tyto motivy jsou však propojeny natolik mistrně, že tvoří dílo zcela nové a jedinečné, představující jeden z vrcholů japonské poválečné literatury a existenciální literatury vůbec.

Literatura hanby

Překlad Anny Cimy je velmi zdařilý a důstojný díla tak zásadního významu, jakým Němý výkřik bezesporu je. U několika málo reálií, jako je např. rostlina micumata, by možná neškodilo doplnit vysvětlivky pro čtenáře, kteří nejsou úplně zběhlí v japonském prostředí (ostatně touto cestou se překladatelka již pustila změnou názvu románu, která byla inspirována anglickým překladem). Jedná se ovšem spíše o detaily, jež pro porozumění textu nepředstavují žádnou překážku. Mimo jiné i proto, že i když je Óeho román součástí japonské literatury a zachází také do japonské historie, autorův myšlenkový základ je spíše euroamerický. Dílo je plné citací a aluzí na západní filozofy i spisovatele, jakými jsou Arthur Schopenhauer, Jean-Paul Sartre, Franz Kafka či americký surrealista Henry Miller.

Jedno okřídlené rčení praví, že zlo je způsobeno neschopností dobra. Vypravěč Němého výkřikujako by jej personifikoval. Jeho neschopnost postavit se všudypřítomnému násilí v něm probouzí pocity bezmoci a studu. To však není všechno; Micu se stydí za to, že při nehodě přišel o jedno oko, za to, že se jeho dítě narodilo postižené, i za to, že ho odložil do ústavu, vlastně za celou svou existenci. Stud, tak důležitý pro Óeho dílo, že jeho tvorbu označil americký literární vědec Harry J. Cargass jako „fiction of shame“, literaturu hanby, je jedním z klíčových motivů románu. Kromě osobního studu autora jej můžeme interpretovat jako stud národní – kromě roku 1860 se román také často vrací do let druhé světové války a zmiňuje zvěrstva páchaná japonskou armádou – a konečně stud obecný, za celé lidstvo.

Němý výkřik představuje reflexi nejtemnějších stránek lidské duše, ke které autora přivedla hlavně osobní zkušenost dětství ve válečném Japonsku, přesto však vyznění díla není úplně beznadějné. Je-li lidská existence peklem, i peklo může být laskavé – řeka z pekelných plamenů může mít barvu rubové strany rudých listů dřínu, na které dopadá záře ranního slunce, a linky ohnivých vln se mohou vlnit něžně a klidně jako záhyby ženského kimona.