Při pohledu na pohnuté osudy 20. století, jehož velkou část podstatně formovaly dvě totalitní ideologie, se neodbytně vrací otázka „Jak se to mohlo stát?“. Jak se mohli otcové od rodin, sousedé i mladí studenti proměnit v oddané přisluhovače režimu, jimž byla na hony vzdálená jakákoli známka lidskosti? Odpověď hledají již desítky let zástupy historiků, novinářů, filozofů, sociologů, psychologů, dokumentaristů a v neposlední řadě také spisovatelů. Každá z těchto profesí přitom při svém výzkumu zdůrazňuje jiné okolnosti a cílí na odlišný okruh příjemců. Nějakou univerzálně platnou pravdu, nad níž by panovala všeobecná shoda, pravděpodobně není možné najít, každý střípek, který autoři do této mozaiky přidají, nás však posouvá o něco dále. Jedním z nejnovějších příspěvků do diskuse je román Zimní muži. Dánský spisovatel Jesper Bugge Kold (*1972), původním povoláním novinář a posléze knihovník, ve svém debutu přiblížil čtenářům příběh dvou bratrů, do jejichž osudu zásadním způsobem zasáhly události v Německu let třicátých a čtyřicátých.

Karlovi a Gerhardovi Stranglovým je kolem čtyřicítky, Karl vede rodinnou textilní firmu, Gerhard působí jako profesor matematiky na univerzitě. O politiku se příliš nezajímají v domnění, že politika se stejně tak málo stará o ně. Totalitní systém však má oči a uši všude a všímá si všeho a všech. Oba bratři jsou tak poznenáhlu, krůček po krůčku, jeden hrozbami, druhý lichotkami a výhodami, vmanévrováni na cestu, ze které již není návratu, ač si oba naivně myslí, že mohou zlo přechytračit a vnutit mu svá pravidla hry nebo alespoň dát jasně najevo hranici, kterou nemíní překročit. Aniž by bylo možné přesně určit bod zlomu, stávají se z nich součástky mašinérie, kterou režim stvořil a která jej udržuje při životě: Gerhard se stává jedním z organizátorů transportů vezoucích Židy na smrt, zatímco Karl se účastní bojů na frontě. Jeden z bratrů tak symbolizuje válečné zločiny páchané regulérní armádou, druhý se podílí na genocidě způsobem, pro který se v poválečné němčině ujalo výstižné označení „Schreibtischtäter“ („pachatel od psacího stolu“). Ani v těchto funkcích ale nemohou změnit systém, jehož se stali součástí, a postupně se stále více proměňují v ony brutální vojáky a příslušníky SS, z jejichž činů dodnes běhá mráz po zádech.

Autor sleduje i poválečné osudy obou mužů – jeden spáchá na samém konci války sebevraždu, druhý prchá do Jižní Ameriky, kde sice prožije další téměř čtyři desítky let ve zdánlivém pokoji, aniž by však skutečného klidu a odpočinku mohl dosáhnout. Na otázku, který z bratrů se zachová jako zbabělec a který naopak nese následky svých činů, si musí čtenář odpovědět sám.

Líčením válečných osudů Karla a Gerharda autor zavádí čtenáře jednak přímo na frontu, jednak do relativně bezpečného zázemí, ovšem prolezlého sítí donašečů, prospěchářů a fanatiků; nelehká rozhodnutí a dilemata tak lidé musí řešit na obou místech. Zda čtenář ocení spíše popis válečných útrap, který dánští kritici neváhali srovnat s klasikem žánru E. M. Remarquem, nebo pasáže líčící život v zázemí, je jistě věcí individuálního vkusu, celkový dojem z knihy ale formuje právě i pohled na oba tyto tak vzdálené světy.

Vedle propracovaných charakteristik jednotlivých postav je nutné ocenit i autorovo pečlivé studium dobových reálií, které knize předcházelo a díky kterému se mu podařilo vystihnout atmosféru posledních meziválečných a šesti válečných let ještě plastičtěji – byť kdyby se román odehrával v současnosti, mohli bychom některé detailní popisné pasáže označit téměř za „product placement“.

K čtenářskému požitku přispívá i plynulý jazyk, jímž je kniha napsána. Přesto o ní nelze použít oblíbeného úsloví, že „se čte jedním dechem“, neboť na řadě míst je nutné si dát alespoň krátkou přestávku a právě přečtené odstavce psychicky vstřebat. Překlad knihy není špatný, ale pozorný čtenář na několika místech udiveně povytáhne obočí: překladatelce opakovaně dělá problém rozlišit mezi obětí režimu a objetím mezi mužem a ženou (s. 314 a 358), epizodní postava plukovníka stihne během svého krátkého výskytu změnit jméno (s. 288–289) a někdy není z konstrukce souvětí či po sobě jdoucích vět zcela jasné, kdo je vlastně původcem děje: „Parní kotel zavalil peron kouřem a kvílející brzy (správně brzdy) lokomotivy rozčísly ticho. Počkal, dokud lidé v oblacích páry nevystoupili.“ (s. 12) nebo „Náklaďák zasáhl granát ráže 76 mm, vyletěl metr nad zem a zpátky na mrazem ztvrdlou zem dopadl už jen jako hromada šrotu.“ (s. 225)

Přes uvedené drobné výtky lze knihu doporučit nejen zájemcům o druhou světovou válku a historii obecně. Neboť připomínek známé skutečnosti, že „aby zlo zvítězilo, stačí, když slušní lidé nedělají nic“, nemůže být nikdy dostatek, natož dokonce nadbytek. Jesper Bugge Kold se svým debutem řadí mezi autory, o kterých lze jen doufat, že o nich ještě v budoucnosti uslyšíme.