Patrik a Radek Bangovi jsou dvojčata. A současně dva výrazní zdejší Romové, kteří se dokázali úspěšně prosadit ve většinové společnosti, přestože každý v jiném oboru. Už z toho hlediska si oba zaslouží obdiv a uznání. Nedlouho po sobě nyní vydali knihy, ve kterých hodnotí svoje životní cesty. Jak dopadá jejich srovnání?

Sebedestruktivní programy podle Radka Bangy

Nejprve Radek Banga publikoval knihu (Ne)pošli to dál (XYZ 2021). Jde o drsnou obžalobu vlastních rodičů i celé romské komunity za to, že se dosud nedokázali zbavit svých údajných „dávných sebedestruktivních programů“. Konstatuje, že byt, v němž s rodinou bydleli, byl „odporný a špinavý“. Nikoliv kvůli chudobě, ale kvůli tomu, jak s ním rodiče nakládali.  Rodinná chudoba navíc podle autora nebyla zapříčiněna nespravedlností, ale hloupostí, za kterou si mohli „především rodiče sami“. Ani o romských rodinách obecně nemá příliš vysoké mínění: „My Romové se hrdě chvástáme tím, jak je pro nás rodina na prvním místě, především naše děti. Je tomu ale vždycky tak? Domnívám se, že spíš ne… Jsou to často rodiče v romských rodinách, kdo vykořisťuje své děti a používá je pouze jako zdroj příjmů.“

Své matce konkrétně vyčítá, že měla velké nadání, ale nedokázala ho využít: „Neustále se vymlouvala na komunismus, ale ten už byl dávno pryč. Mohla si dodělat vzdělání, udělat si kurz angličtiny… Jenže ona si raději namlouvala, že se její život nemůže změnit. Pravda byla ale prostá – ona změnu nechtěla.“ Napjatější vztah měl ale s otcem, který se doma opakovaně dopouštěl domácího násilí. Autorovo líčení násilných scén z dětství (včetně úmyslného zabití jeho štěněte) je velmi sugestivní; pro úvodní etapu jeho života prý byly tyto výstupy dokonce charakteristické: „Po mámě letí popelník. Z přítmí obývacího pokoje se mi do paměti vkradl ten jeho pohled, je mi cizí a mám strach – to je to první, co si vybavuji z mého dětství. Ty tátovy temné oči.“ Radek Banga dokonce tvrdí, že v době dospívání neměl daleko k tomu, aby mu všechnu agresivitu jednou provždy a definitivně vrátil – otcovraždou.

Disciplína a muzikantství 

Až v pozdějším věku přiznal rodičům i jisté zásluhy: matka jej naučila jisté disciplíně a respektu k pravidlům. Týká se to i jeho sourozenců, všechny své čtyři děti totiž dokázala začlenit do běžné společnosti. A otec jej inspiroval svým muzikantstvím, třeba i tím, jakou hudbu je naučil poslouchat… Pro otcovo chování Banga nachází i jisté „polehčující okolnosti“. Jeho dětství prý bylo ještě násilnější: „Děda ho jako kluka doslova mučil. Býval bit i lopatou přes hlavu, jen aby si děda na někom vymlátil svůj vztek. Táta považoval za své životní osobní vítězství, že takhle nemlátil on nás.“ 

U Radka Bangy ale navzdory tomuto částečnému smíření převládá snaha se od vlastního romského prostředí i původu poněkud distancovat. A to i za pomoci nejrůznějších ezoterických a duchovních textů z celého světa (včetně třeba Tibetské knihy o životě a smrti), jen o tradiční romské spiritualitě, ať už si pod tím představíme cokoli, v knize není téměř nic. 

Mezi romské děti prý v něčem příliš nezapadal, což se někdy projevovalo i humornými scénkami. Svým romským vrstevníkům se prý v dětství styděl přiznat, že jeho nejoblíbenější písní je Dělání, dělání, a musel si vymyslet jiný song: „Jen si představte, kdyby to prasklo – Rom, jehož nejoblíbenější písnička je Dělání, dělání, to by jistě skončilo výpraskem“ – zdůrazněme, že ze strany Romů.  

Pracovat s rodinnou zátěží

I proto autor touží po přijetí většinové společnosti, což se někdy projevuje dosti paradoxně. Například když spolu s ostatními žižkovskými Romy nadšeně poslouchají písně skinheadské skupiny Orlík, protože jsou rádi, že někdo z majority zpívá také o Romech. (Nadšení vytrvalo jen do chvíle, kdy jim kdosi sdělil šokující zprávu, že Orlík nezpívá o nich, ale „proti“ nim.) A když ho spolužáci ve škole zdraví „čau, negře“, oslovení, jež mělo být z jejich strany urážkou, pro něj jako nadšence do hip-hop naopak zní jako „ó, pane králi“. 

Celkově tak kniha není stylizována jako příběh Roma, který se dokázal prosadit navzdory nepřízni většinové společnosti (i když tento rozměr také má). Především je příběhem člověka z nuzných sociálních poměrů plných agresivity a zloby, který v sobě toto dědictví dokázal i za pomoci psychoterapie zpracovat. Nyní navštěvuje základní školy a přednáší o problematice domácího násilí, které ovšem není jen problémem romským: „Byli byste překvapeni, co se děje za zavřenými dveřmi mnoha bytů… Kdyby nebyl můj táta takový, jaký je, a já neprožil všechno to svinstvo, neměl bych dnes žákům co říct… Mnoho rodin má pokřivenou historii, a když se o ní mlčí, dědí se z jedné generace na druhou. Pro mě není zlo jen čin nebo slovo – vnímám to jako jakýsi druh energie. Když přebývá v těle vašeho otce a vy ji nevidíte, nakonec se tím zlem nakazíte i vy, jeho potomci. Když si uvědomíte, že je tu tato rodinná zátěž, máte na výběr. Buďto se z ní poučíte, nebo jí podlehnete.“  

Patrik Banga z nitra komunity 

K tomuto syrovému svědectví nyní Patrik Banga přidal svoji vlastní verzi a svůj příběh Skutečná cesta ven (Host 2022). Obtížné dětství nepopírá („Táta se staral víc o sebe než o nás.“), ale nejbolestnější aspekty vynechává nebo omlouvá. Dramatické násilné scény, které jeho bratr obšírně líčí, Patrik Banga eufemisticky zjemňuje anebo shrnuje v několika obecných větách: „Když se táta opil, občas se s mámou pohádal a tehdy jsme s bráchama zasahovali do rodinných záležitostí.“ Autor souhlasí s tím, že se jejich rodiče nikdy nenaučili zacházet s penězi. Když ale Patrik Banga navštívil místa, ze kterých pocházela jejich matka, pochopil (a snad i odpustil) všechno: „Máma se nikdy nemohla naučit myslet dopředu, protože tam byla taková chudoba, že lidé žili ze dne na den. Byla tam tak nízká úroveň vzdělání, že moje matka byla proti místním vlastně geniální.“

Úroveň alkoholismu u nich byla vysoká, ale příliš se tím zřejmě nevymykali z poměrů celé čtvrti: „Tehdy se pilo všude. Byl to odraz doby a sociálního prostředí na celém Žižkově. Ostatně co taky dělat v pátek večer, že jo. Americký film jste si v televizi nepustili, do kina jste šli na Vinnetoua a vodka stála sedmdesát korun. Celý týden se dřelo ve fabrice Sport,  v pátek flaša a muzika. A hodiny a hodiny se hrálo, zpívalo, tancovalo a potom taky léčilo, když to s pitím někdo přehnal.“  

Podělit se o svačinu

Od romského prostředí se Patrik Banga rozhodně nedistancuje tak jako jeho bratr. V některých ohledech naopak kritizuje individualismus většinové společnosti a hlásí se ke komunitní mentalitě Romů. Kontrast se projevoval například v tom, že jeho neromští spolužáci zbytky nedojedených svačin prostě vyhazovali. Kdežto on se se svým romským spolužákem či bratrem vždy rozdělil. „Nebyli jako my. Když jim člověk řekl o cigaretu, odpověděli, že jich mají posledních osmnáct. Nic pro Roma. My jsme se pořád dělili o všechno.“ 

I českou společnost však Patrik Banga vnímá diferencovaně. Když líčí jistou vesnici na Jičínsku, kam se jeho rodiče z Prahy přestěhovali, drsně a jadrně popisuje obě tamní komunity, které shodně označuje jako „burany“. V jedné řadě bytovek bydlelo podle něj „polodementní“ romské obyvatelstvo, ve druhé o něco chytřejší, ale „pořád dementní“ gádžovské obyvatelstvo: „Drtivá část obyvatel nepracovala, protože nezaměstnanost tam odpovídala měsíčnímu počtu vypitých piv. Většina tamních viděla Prahu jen na obrázku a vrcholný zážitek by pro ně bylo špinavé pražské metro na hlavním nádraží.“ 

To, s čím se Patrik Banga vyrovnává, je ale v jeho případě většinová společnost. Uvádí otřesné příklady projevů rasismu jdoucích napříč celou společností – od učitelek, které mu vštěpovaly, že jako Rom se má zcela vzdát naděje vystudovat normální střední školu, nebo dokonce školu vysokou, až k rasistickým policistům: „Když jsem potkal nácky, utíkal jsem, protože jsem měl zkušenost s tím, že sebeobrana Roma proti náckovi je útok, ať jich je, kolik chce. Nemohl jsem poslat do prdele ani revizora, který mi začal nadávat do černých hub ve chvíli, kdy zjistil, že k jeho smůle mám jízdenku. Nemohl jsem si dovolit vůbec nic, protože mě kdykoliv mohl kdokoliv udat nebo napadnout a Rom v té době neměl šanci se ubránit.“ Právě v tom mimochodem vidí příčiny exodu mnoha Romů do Kanady v devadesátých letech. Nekritický není ani ke své komunitě, občas se vyjadřuje celkem bez servítků: „Určitě bylo mnoho těch, kteří utíkali jen kvůli tomu, že byli líní jak prasata a mysleli si, že jedou do ráje, kde lítají pečení holubi přímo do huby.“ Trvá ovšem na tom, že většina Romů z Česka utíkala hlavně proto, že měli strach. A podle něj zcela opodstatněný. Sám ale do exilu neodešel: kniha končí jeho misí na Balkán, kam pomáhal přepravit humanitární pomoc pro uprchlické Romy. (Na to, že v dané době ještě ani nebyl plnoletý, přitom projevil obdivuhodnou samostatnost, houževnatost a pružnost.) 

Motivační příručka 

Další úseky své životní cesty a kariéry novináře předních českých médií se už autor spíše jen naznačuje. Jeho kniha končí jako motivační příručka pro mladé Romy přinášející sdělení, že jejich šance uspět je v současnosti větší: „Dneska už není Rom-vysokoškolák výjimkou a za pár let to snad bude standard, kterého bych se chtěl dočkat i od svých dětí. A to je cesta ven pro nás všechny.“ 

Ani jedna z knih není sociologickou zprávou; jde o osobní výpovědi, přičemž s jejich popisy (a hlavně generalizacemi) nemusíme vždy souhlasit. Upozorňují ale na důležitá a bolestná témata české společnosti, která by neměla být tabuizována. Zvláště knihu (Ne)pošli to dál někteří romisté pokládají za bulvární pamflet. Na druhou stranu ji ale třeba socioložka Lucie Jarkovská v Alarmu právem pochválila jako výzvu k zásadní sebereflexi uvnitř romské komunity. 

I když pocházejí z téže rodiny, prošli tou samou výchovou a sdílejí polovinu genů, pohledy Patrika a Radka Bangových se výrazně liší. Zatímco Radek se zaměřuje spíše na souboj s násilnickým otcem, u Patrika jde o souboj s rasismem většinové společnosti. (Plasticky přitom líčí jistou „past“, kvůli které se před zraky rasistů ocital: v určitém okamžiku nezáleželo na tom, co udělá, protože i když bude zcela nevinný, jakákoli reakce bude špatně.) Obojí jsou samozřejmě pohledy, které se nevylučují. U obou bratrů nacházíme příběh, který se netýká jen Romů: u jednoho drsné domácí násilí a jeho psychické zpracování tak, aby tuto kletbu „neposílal dál“, u druhého cesta z periferního prostředí „buranů“, které nemusí být jen romské. I když (Ne)pošli to dál je z tohoto hlediska možná univerzálnější, protože bezmoc před zuřícím rodičem asi někdy zažilo lecjaké dítě bez ohledu na společenské zařazení. Za přečtení stojí však knihy obě.