Francouzský spisovatel Timothée Demeillers (nar. 1984) má rodinné kořeny spojené s Němci v někdejších Sudetech. Po studiích politických věd ve Francii žil rok v Praze, pracoval jako kulturní průvodce po střední Evropě, podílel se na psaní turistických průvodců a učil se česky. Právě tou dobou došlo k jeho konfrontaci s pozapomenutou rodinnou historií. Nicméně jeho první román byl věnován zkušenosti cizinců žijících v Praze. Autor za něj obdržel literární ceny, tak jako i za další romány. Timothée Demeillers strávil také rok v Chorvatsku, natočil dokumentární filmy o dědictví válek v Jugoslávii. Napsal knižní reportáž o vzniku mikronároda Liberland s výraznou českou stopou. Jeho čtvrtý román Tumulte et oubli (Vřava a zapomnění, 2024) románově zpracovává příběhy Němců, Čechů i Romů obývajících sudetský region, a to v časovém rozpětí více než sedmdesáti let.

iLiteratura: Rozruch a zapomnění je románová kronika z fiktivního sudetského města pokrývající dobu od 20. do 90. let 20. století. Jakou osobní vazbu k tomuto regionu máte?
Timothée Demeillers: Oba moji prarodiče byli sudetští Němci z Vrchlabí a Olomouce. Stejně jako většina Němců byli na konci druhé světové války vysídleni. Prostě válka. Nikdy o tom nemluvili. Jediné, co prozrazovalo, odkud pocházeli, byly typické české recepty, podle nichž vařili, a nadávky v češtině, které jim občas vyklouzly, když měli opravdový vztek. Doma jsme věděli, že s těmi středoevropskými územími máme něco společného, ale nikdy jsme se jich na to doopravdy neptali. Zdálo se nám to příliš vzdálené a bolestivé.

iLiteratura: A kdy pro vás toto téma začalo být naléhavější?
Timothée Demeillers: Ta minulost se pro mě znovu vynořila zvláštním způsobem. V roce 2006 jsem pobýval na ročním studijním pobytu v Praze a v tu dobu mi zemřela babička. Odjel jsem za matkou do Německa, abych jí pomohla vyklidit byt, a ve schránce jsme našli pohlednici z České republiky. Stálo na ní jen „Šťastné Velikonoce“. Moje matka odepsala, že babička sice zemřela, ale že já žiju v Praze. A napsala tam mé telefonní číslo. O několik týdnů později ten muž zavolal. Kdysi byl do mé babičky zamilovaný.

iLiteratura: Kdy?
Timothée Demeillers: Šlo o její lásku z doby dospívání, která ale přečkala desetiletí, kdy už se neviděli a vynořily se mezi nimi hranice. Ještě po šedesáti letech si psali, ale nikdy se jim už nepodařilo se znovu potkat. Pozval mě do Vrchlabí a já se s ním den procházel po městě. Ukázal mi babiččin dům a také místo, kde se s babičkou poprvé políbili. Donutil mě vypít spoustu slivovice, a když vzpomínal na jejich příběh, rozplakal se. Ten večer jsem se vrátil do Prahy se zvláštním pocitem, že jsem právě otevřel dveře do té dávno pohřbené části své minulosti.

iLiteratura: Co bylo dál?
Timothée Demeillers: Popravdě, byl jsem tehdy mladý a víc než pátrání v rodinné biografii mě zajímaly radosti studentského života. Všechno jsem to odložil stranou. Až po letech, když už jsem se stal spisovatelem, jsem si na ten příběh znovu vzpomněl. Říkal jsem si, že je příliš silný na to, abych o něm nenapsal. Vypráví jak o osudech vysídlených lidí, o nichž se ve Francii neví skoro nic, tak o citových vazbách, které přetrvávají navzdory veškeré historii Sudet. A především o všech přesunech obyvatelstva, což je fascinující téma. Po Němcích, kteří museli odejít, pak v letech 1945–1948 přišli jiní lidé, měli znovu osídlit tyto regiony zbavené obyvatel, byli mezi nimi mimo jiné i Romové. A v 90. letech s obnovením tržního hospodářství došlo k návratu Němců a jejich kapitálu. V tomto „problému“, který se navzdory všem snahám o řešení vrací jako bumerang, jsem viděl kyvadlo, nebo spíš ironii dějin, jíž jsem se chtěl zabývat.

iLiteratura: Kolik je ve vašem románu fikce, kolik reality?
Timothée Demeillers: Hranice mezi realitou a fikcí se v tomto případě dá jen těžko stanovit, protože mé psaní představuje složitý propletenec obou kategorií, které spolu úzce souvisejí. Nicméně jsem se rozhodl odklonit od příběhu svých předků v užším slova smyslu a dopřát si více svobody. Životopisné či autobiografické vyprávění nebylo cílem knihy. Mnohem víc mě zajímaly osudy postav, které obývaly ten region, často jde o zdánlivě nevýznamné, všední příběhy, jež se ztrácejí v tom velkém dramatu velkých otřesů. A právě tyhle příběhy často končí v zapomnění.

iLiteratura: Existuje vaše románové město ve skutečnosti?
Timothée Demeillers: Z důvodu, o němž jsem mluvil, jsem si jako dějiště svého románu zvolil fiktivní město Jedlovou, Tannberg. Použil jsem tak něco symbolického, charakteristického, co pochází z různých míst, aniž bych se musel příliš striktně spoléhat na jedno prostředí a řešit omezení, která by z toho plynula. Nicméně ve snaze být „pravdivý“, nebo se přiblížit určité formě historické pravdy, jsem musel provést hloubkový průzkum jednotlivých epoch, jež kniha zachycuje. Ponořil jsem se tedy do doby a míst, která jsem do detailu neznal. Dokumenty z archivů, filmy a vyprávění očitých svědků se pro mě staly neocenitelným zdrojem a většinu toho, co jsem napsal, inspirovaly příběhy, historky a fakta, která jsem shromáždil, anebo se mi s nimi někdo svěřil. Osobní svědectví a dokumentární materiály vlastně v tomto ohledu do mé fikce neustále zasahovaly.

iLiteratura: A jaká byla prvotní inspirace, vedle příběhu prarodičů?
Timothée Demeillers: Inspirací pro mé texty je často výzkum. Sbírám různá svědectví z první ruky nebo nahlížím do starých novin v archivech, až narazím na drobnou historku, často bezvýznamný detail, jenž ve skutečnosti otevírá nekonečné množství literárních cest. Ty pak dokreslují historickou atmosféru nebo ovlivní, jak se utváří osud té či oné postavy. Výzkum je v tomto ohledu neuvěřitelně obohacující, protože se z něj často spoustu věcí dozvím, i podnětný, protože díky němu můžu rozvíjet příběh. Výzkum u tohoto textu probíhal převážně v České republice, pátral jsem v různých archivech a hledal dobové svědky.

iLiteratura: Proč jste se vůbec vydal studovat do Prahy? Hrály v tom nějakou roli dávné příbuzenské vztahy?
Timothée Demeillers: Když jsem odjížděl do Prahy studovat sociální vědy, bylo mi jedenadvacet let a Česká republika pro mě představovala jen vzdálenou historii, o které jsem toho moc nevěděl. Nějaká vazba tady existovala, ale těžko říct, jestli tu přitažlivost způsobilo velice vzdálené zakořenění rodinných vzpomínek nebo prostě jen dětská fascinace těmi „východními“ zeměmi se všemi fantaziemi o postkomunistickém světě, jež k tomu patřily. Asi bych si to měl nechat pro sebe, ale vybavuji si, jak jsem byl zklamaný, když jsem poprvé vkročil do Prahy. Snil jsem o „Východě“ a nesmyslně hledal sovětský funkcionalismus. Místo toho mě uvítala nádherná gotická a barokní architektura. Brzy jsem si ale uvědomil silné sepětí s českou kulturou, vynořil se pocit sounáležitosti, který jsem odnikud jinud neznal. Připadal jsem si, že jsem našel domov. Pražské ulice mi připadaly povědomé, stejně jako jazyk a jídlo.

iLiteratura: Vydržel ten pocit?
Timothée Demeillers: Ještě dnes, i když už v Praze patnáct let nežiji, je pro mě stále městem, kde se cítím doma, což vnímám pokaždé, když se tam vracím. Jak to mám vysvětlit? Je to prostě láska na první pohled? Nebo jde o neměnné spojení s mou rodinnou historií, které ve mně bylo zasuté? Nemám jasnou odpověď, což je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl napsat svou knihu. Postava Laury na jejím konci je víceméně mým ženským protějškem. Také přemýšlí, co ji přivedlo do země jejího někdejšího původu, a klade si stejné otázky jako já…

iLiteratura: Nakolik je historie sudetských Němců ve Francii známá?
Timothée Demeillers: Ve Francii se o Sudetech učí v hodinách dějepisu pouze v souvislosti s epizodou mnichovské konference, kdy Francie kvůli míru opustila svého československého spojence. Tehdejšího premiéra Édouarda Daladiera po návratu do Francie oslavoval nadšený dav. Sudety se staly předmětem mnichovské konference a Hitlerovy invaze dříve, než mohly začít být považovány za region, kde různé národy žily společně. O tom, co se stalo poté, zejména o odsunu Němců, se už ve Francii také nevyučuje, leda ve formě krátkého odstavce na stránce o poválečných přesunech obyvatelstva. Soudí se (ne bez důvodu), že „neštěstí“ Němců bezprostředně po druhé světové válce nemá stejné právo na připomínání jako zločiny, kterých se dopustili předtím. Z pohledu historie a spravedlnosti není zkrátka trest jako trest. Pro mě jako spisovatele, s ohledem na mou vlastní historii, to neklidné mezidobí znamená, že vítězství nad totalitou ustoupilo pomstychtivému triumfalismu; velice mě zajímá. A vypovídá hodně o lidské povaze.

iLiteratura: Není pro Francouze zajímavá paralela mezi Sudety a Alsaskem-Lotrinskem, které před druhou světovou válkou také sehrálo roli regionu, jehož práva chtěl Hitler bránit?
Timothée Demeillers: Paralela s Alsaskem-Lotrinskem je zajímavá v historickém kontextu. Zejména s ohledem na mnoho konfliktů, které tento region obklopovaly v 19. a na počátku 20. století, a také s ohledem na paralely mezi Alsaskem a Lotrinskem a Sudety, jež Hitler zmínil ve svých předmnichovských projevech v září 1938. Dnes však toto téma ve Francii již nemá žádný význam. Francouzský stát se dlouhodobě snaží o centralizaci země a integraci jejích obyvatel: dosáhl toho, že vymazal (nebo vykořenil!) velkou část francouzských regionálních identit, jazyků a kultur. Zajímavé však je, že Sudety a mnichovská konference se znovu vynořily v médiích a v politické sféře ve Francii nedávno, v posledních několika měsících. Posloužily jako vytvoření paralely se současným Putinovým Ruskem. V projevech některých analytiků, často velmi bojovných, byl Putin Hitlerem a slabý Západ Chamberlainem a Daladierem. Tedy někým, kdo v zájmu míru ustoupí všem diktátorovým požadavkům. Nemyslím si však, že tato paralela je příliš relevantní…

iLiteratura: Kniha o Liberlandu je napsaná jako reportáž. Máte nějakou zkušenost s novinařinou? A proč vás zaujal zrovna Liberland? Jak jste lidi kolem Liberlandu oslovil?
Timothée Demeillers: Jsem tak trochu neúspěšný novinář. Rád bych se jím stal, ale nikdy se mi to nepodařilo. Natočil jsem dva dokumentární filmy a mám za sebou pár rozsáhlejších článků, nicméně vše bylo příliš epizodické, než aby se to dalo brát opravdu vážně. Psaní fikce mi právě umožňuje skloubit vzrušující novinářský výzkum se svobodou, kterou fikce poskytuje. Co se Liberlandu týká, jde o docela zábavný příběh. S kamarádem jsme společně natáčeli film v chorvatském Vukovaru o problematice postkonfliktních traumat a o rozdělení mladé generace v tomto městě, které se stalo mučedníkem jugoslávských válek. Bylo to velmi těžké téma, velmi silně jsme to sami prožívali. Během natáčení jsme se dozvěděli o existenci Liberlandu, o tomto libertariánském mikrostátě, který vznikl kousek od Vukovaru. Chtěli jsme se tam podívat, přestat myslet na tragédie, trochu se zasmát a pokusit se pochopit, co to znamená vlastní stát, jak na to! Ale to, co jsme zjistili, bylo mnohem závažnější, než jsme si mysleli. Český zakladatel Vít Jedlička získal rozsáhlou finanční podporu z celého světa a zdálo se, že libertariánská ideologie, kterou prosazoval, má s přibývajícími lety stále více větru v plachtách a vzbuzuje stále masovější nadšení, nehledě na obsah. Usoudili jsme, že tento bezvýznamný a neúspěšný projekt mikrostátu na Dunaji nám říká o naší současnosti mnohem víc, než jsme si zpočátku mysleli.

iLiteratura: Co konkrétně?
Timothée Demeillers: V neposlední řadě jde o celosvětové hnutí za „svobodu“, kde ovšem svoboda znamená dělat si, co se vám zlíbí, aniž byste se někomu zodpovídali, což je jakýsi blud rozmazleného dítěte. Zároveň se to blíží vzorcům myšlení, které se stále zřetelněji ubírají směrem ke krajní pravici. Nemluvě o tom, že Liberland byl naroubován mezi dvě země, Srbsko a Chorvatsko, jejichž rozdělení způsobilo jednu z nejkrvavějších válek od druhé světové války. „Ale kdo by byl tak hloupý, aby chtěl vytvořit zemi mezi Srbskem a Chorvatskem?“ řekl mi jeden z tamních přátel s hořkým smíchem…

iLiteratura: Nakolik zachycuje váš první, pražský román zkušenost cizinců, kteří tady žijí nebo žili?
Timothée Demeillers: Moje první kniha Prague, faubourgs Est (Praha, východní předměstí) vypráví o třech postavách, jejichž cesty se zkříží v Praze 90. let. Jeden z nich je cizinec, Američan, a přijíždí s hlavou plnou představ o tom, co je podle něj „Východ“. Jde o jedno z mých oblíbených témat o rozčarování, které následovalo po přechodu k liberálnímu trhu a po vstupu do tržní společnosti, zejména pro lidové vrstvy. Ale také šlo o nástup masového turismu, kdy (jak jsem již dříve popisoval s těmi svými vlastními dětinskými představami „Východu“) turista přijíždí do Prahy a myslí si, že je na Východě – zkrátka v Rusku – a očekává, že tu najde vodku, matrjošky a vojenské čapky. A nejšílenější je, že právě v době otevírání se Západu a liberalizace všechny obchody se suvenýry v centru Prahy na tyto absurdní představy přistoupily. A začaly prodávat předměty, které nevyhnutelně spojovaly město s Ruskem, od něhož se jen o pár let dříve tak těžce odpoutávalo. Není to nic než banální historka, jistě velmi subjektivní, ale přišlo mi, že docela výmluvně zobrazuje potíže, které někdy máme, když chceme uniknout z mentálních vzorců, stereotypů a identit, jež v nás ulpěly. Během svého výzkumu – tentokrát na univerzitě – jsem se věnoval stejnému problému ve vztahu k romské populaci v České republice a na Slovensku. Stručně řečeno, tento text, tento úplně první román, o tom všem trochu vypovídá, byť jistě poněkud neuspořádaně!

iLiteratura: Jaký je osud vašich dokumentárních filmů? Jsou v distribuci, promítají se? Na festivalech, v televizi?
Timothée Demeillers: Každý z mých dokumentárních filmů vznikl velmi odlišným způsobem. První, z roku 2016, byl natočen improvizovaněji, ale možná s větším zaujetím a nasazením. Zabývá se městem Vukovarem a srbskou a chorvatskou komunitou, oddělenými neviditelnými hranicemi od mateřské školky až po hřbitov. Je výsledkem několika návštěv města, nejdřív jsme hledali pro film postavy a potřebovali jsme město lépe poznat, pak jsme tam jeli třikrát natáčet. Poté jsme se do města vrátili film promítnout a pak ještě jednou, kdy jsme se zúčastnili svatby dvou postav z filmu! Takže jsme se tématu filmu a příběhu, který vypráví, věnovali skutečně několik let. Film měl krátký život na festivalech dokumentárních filmů, i když rozhodně nebyl nejkvalitnější.
Druhý film vznikl pro televizi a byl mnohem profesionálnější, co se týká předběžného výzkumu, jeho ztvárnění a technického provedení, ale také vznikal uspěchaněji. Je to film o deseti letech kosovské nezávislosti, nastoluje otázku vzniku (či nevzniku) kosovského pocitu identity, odlišného od té albánské a srbské. Vysílali ho sice i na francouzském kanálu Sénat, ale pak už jako by nikdy neexistoval.

iLiteratura: Jak si stojí vaše knihy ve Francii?
Timothée Demeillers: Přijetí mých knih je složitá otázka, která je ozvěnou neřešitelného klubka dalších otázek, jež si asi klade mnoho spisovatelů. Literární tvorba je dlouhý a strašně osamělý proces, pak přijde vydání knihy a náhlá (a pro mě spíše relativní) forma zviditelnění s pozitivními ohlasy knihkupců, čtenářů, několik (spíše méně významných) cen, které spisovatele utěšují v jakési bublině, kdy se mu vlastní text zdá být skvělý, i když prodeje – slušné – nikdy nedosáhnou úrovně nakladatelského úspěchu. Pak kniha opět upadne do jakési formy zapomnění či netečného spánku. V tomto dlouhém koloběhu je docela těžké pochopit, co to všechno vlastně znamená a jak se k tomu postavit. Nedostává se mým knihám větší pozornosti proto, že se o ně můj nakladatel dost nestará, nebo proto, že jsou mé texty příliš průměrné? Mají mé knihy větší hodnotu, než je relativní pozornost, které se jim v dnešní literární nadprodukci dostává? Nebo co když ty ceny, které jsem obdržel, nemají skutečný význam, protože jsou jen projevem chorobné touhy vytvářet nové ceny, která doprovází chorobnou touhu po nových literárních publikacích? Všechny tyto neřešitelné otázky mi zkrátka znemožňují odpovědět. Mám samozřejmě radost z těchto ocenění a z uznání, které přinášejí, ale také vím, že k tomu, co by se dalo nazvat „posvěcením“ v literárním světě, vede ještě dlouhá cesta a že možná toto „posvěcení“, jak si ho představuji, neexistuje a je jen další fantazií.

iLiteratura: Mají o Vřavu a zapomnění zájem třeba němečtí nakladatelé?
Timothée Demeillers: O případnou realizaci německého překladu se stará můj agent pro zahraniční práva. Já sám v tuto chvíli opravdu nevím, jestli existuje nějaký zájem ze strany německých nakladatelství, nebo ne. Pro mě by samozřejmě mělo velký smysl, kdyby tato kniha vyšla v překladu do němčiny nebo češtiny, ale to nezáleží na mně, a dokonce se obávám, že ani na kvalitě samotné knihy, ale spíše na úspěšnosti prodeje na francouzském trhu. Čím více se bude román prodávat u nás, tím je větší šance, že bude přeložena.