Jako reverzní chronologie (případně obrácená časová posloupnost) je označován vypravěčský postup, který jde příběhem proti proudu času. Literáti jej použili vícekrát, patrně nejslavnější knihou odehrávající se „pozpátku“ je „osvětimský“ román Martina Amise Šíp času z roku 1991 nominovaný na Booker Prize. Častěji s touto formou zkoušeli experimentovat žánroví autoři, namátkou scifisté Philip K. Dick (Když mrtví mládnou) či Iain Banks (K čemu jsou zbraně) nebo autor thrillerů Jeffery Deaver (Říjnový seznam). Známe jej i z filmu, klasikou je česká komedie Oldřicha Lipského a Miloše Macourka Happy End z roku 1967, mladší diváci si vzpomenou na raný krimithriller Memento (2000) dnes už slavného Christophera Nolana. Ale v komiksu (přesněji v komiksovém románu) Navzdory všemu je tato narativní technika použita nejspíš poprvé. Jen škoda, že příběh, který vypráví, není trochu vrstevnatější.

Možná proto, že jediným autorem je španělský (přesněji katalánský) kreslíř Jordi Lafebre (nar. 1979), u nás zatím neznámý, ale na rozlehlém frankofonním trhu už docela zdomácnělý, konkrétně u velkého nakladatelství Dargaud – zejména díky komediální sérii Les Beaux Étés (Krásná léta) o prázdninových dobrodružstvích jedné rodinky v průběhu šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let, kterou pro něj píše scenárista Zidrou. Navzdory všemu (2020) je jeho prvním větším autorským komiksem a dostal za něj hned dvě ocenění, jedno doma (Prix Uderzo 2021) a druhé v Japonsku (International Manga Award 2021 – druhé místo, třetí mimochodem v tom roce skončil český kolektivní povídkový sborník Iogi). Vysloužil si je nejen za novátorský způsob vyprávění, ale také za rozevlátou, lehce karikaturní kresbu plnou sytých i tlumených barev, v lecčems typicky francouzskou. Stejně jako u mnoha dalších kreslířů frankofonního komiksového průmyslu u něj musíme obdivovat suverenitu, lehkost a dynamiku, s jakou kreslí postavy, jak zvládá jejich mládnutí, jak barevně odlišuje jejich životní peripetie. Převážně dělí stránky na šest oken, ale občas z tohoto konvenčního rytmu přepne na tři dlouhá okna přes celou stránku, případně na celostránkový obrázek. Ale ani ono konzervativní řazení nikterak nezpomaluje svižné tempo komiksu, který sleduje osudy jedné rozdělené milenecké dvojice od stáří až do dne, kdy se poznali a zamilovali.

Anu a Zena (jména začínající prvním a posledním písmenem abecedy jistě nebyla zvolena náhodně) potkáváme v okamžiku, kdy si dávají romantické dostaveníčko na nábřeží, kde se kdysi poznali. Nyní už mají šedivé vlasy, ale stále ještě vypadají dobře – a zdá se, že se konečně našli. Zda tomu tak bude, se ovšem nedozvíme, protože se před námi začne odvíjet průběh jejich odloučeného vztahu, který udržovaly občasné dopisy, telefonáty či letmá setkání. Zatímco Ana zůstala ve městě, kde se potkali, založila tu rodinu a pracovala dlouhá léta jako oblíbená starostka, Zeno se toulal světem, brázdil moře jako námořník, miloval mnoho různých žen na různých kontinentech a přitom se připravoval na pozdní obhajobu své vědecké práce. Postupně sledujeme, jak rostly a završovaly se jejich životní projekty (u Zena zmíněná disertace, u Any dlouhá léta projektovaný a stavěný městský most přes řeku) a jak se vyvíjel jejich vztah – udržovaný sice na dálku, ale přesto důvěrný a vřelý. A nakonec – jak to všechno začalo.

Lafebre samozřejmě nevypráví úplně pozpátku, k tomu se dostane až v půlce předposlední kapitoly – a zbytek bychom skutečně mohli číst jako japonskou mangu, tedy zprava doleva (a ještě odzdola nahoru), čemuž napomáhá i to, že je bez dialogů, poslední (respektive první) kapitola je úplně beze slov. Většina oněch krátkých kapitol (obvykle mají jen pět stránek, ale občas autor potřebuje i větší prostor, nejvýše však jedenáct stran) lineárně sleduje krátký výsek ze života obou, někdy propojeně, jindy paralelně, pak se přesuneme zase o pár dní, měsíců nebo let zpět. Potěší detaily, jejichž význam a důležitost odhalíme až v následujících kapitolách. Ale zároveň je potřeba dodat, že po prvotním okouzlení z kresby i formy vyprávění se dostavuje jisté zklamání, protože pak už se žádného překvapení nedočkáme, příběh dospěje zhruba tam, kam měl, jak to čtenář očekával. Lafebre si více hraje obrazově (první a poslední stránky komiksu jsou v podstatě zrcadlově obrácené, přičemž v prvním okně komiksu je Zeno a v posledním Ana), peripetie příběhu jsou spíše skrovné.

Je to milé, patřičně romantické, vlastně se Navzdory všemu nedá nic vytknout. Ale přesto čtenář postupně trochu zalituje, že je celý komiks stojí na jediném scenáristickém nápadu, jakkoliv skvěle provedeném.