Když v roce 2019 vyšel Stephanii Landové autobiografický román Služka: tvrdá práce, nízký plat a matčina vůle přežít, dosáhla začínající spisovatelka ihned pomyslného vrcholu. Po letech usilovné dřiny ve špatně placeném zaměstnání uklízečky, kdy jako osamělá matka v každodenní rutině úzkostně balancovala mezi nejistými příjmy a nezbytnými výdaji, překročila stín své sociální třídy a díky úspěchu, který kniha sklidila, se osvobodila z bludného kruhu ubíjející chudoby. Kniha se později stala podkladem pro stejnojmenný, neméně úspěšný seriál uvedený v roce 2021 na Netflixu.

O čtyři roky později od první knihy vydala autorka druhý (do češtiny dosud nepřeložený) autobiografický román Class: A Memoir of Motherhood, Hunger, and Higher Education, který na první navazuje. Služka, silný příběh o boji s chudobou, končí ve chvíli, kdy se Landová se svou malou dcerkou stěhuje do univerzitního městečka Missoula ve státě Montana a plní si svůj dávný sen získat vysokoškolský titul, jenž jí má podle jejích představ zaručit jistější pozici na trhu práce a důstojnější postavení ve společnosti. Román Class líčí poslední rok autorčina vysokoškolského studia se všemi překážkami, které ve své situaci musela překonávat.

Hanba potravinových lístků

Obě knihy lze číst jako velmi sugestivní literární analýzu toho, co v současnosti znamená být chudý, zejména osamělý chudý rodič. Díky jisté míře sociální podpory člověk neumírá hlady, ale je odkázaný na práci na hranici minimální mzdy, což mu nedává žádnou, byť jen přijatelnou životní perspektivu a odsuzuje ho k pouhému přežívání ze dne na den s notnou dávkou stresu. Landová mistrně vystihla svou osamělost matky samoživitelky, závislost na mnohdy administrativně složité sociální pomoci státu, fyzické problémy plynoucí z rutinního přetěžování organismu v zaměstnání, naprostou závislost na zcela konkrétních věcech, jako je jízdy schopné auto, či na sněhových podmínkách (Landová tehdy žila v severozápadním státě Washington). V nejvypjatějších chvílích pociťovala i svou odkázanost na náhodu a přátelskou pomoc. A v neposlední řadě vylíčila pocit studu za svou potřebnost a postavení na okraji společnosti – otázka důstojnosti je v takové situaci velmi palčivá. Landová například zmiňuje nepříjemné reakce okolí, když musela v supermarketu platit subvencovanými potravinovými lístky.

Hlas Stephanie Landové není osamělý. Tomuto tématu se věnuje například i autorka předmluvy Služky novinářka Barbara Ehrenreichová, která ve své knize Nickel and Dimed: On (Not) Getting By in America (2001) sepsala na vlastní kůži prožitou studii toho, jak mohou lidé v nízkopříjmových zaměstnáních ve vybraných amerických městech vyjít s minimální mzdou – po dobu několika měsíců se pokusila žít jejich způsobem života. V českém prostředí nelze nevzpomenout na podobné snahy novinářky Saši Uhlové.

Plnění amerického snu

V životním příběhu Landové, který se promítá do jejích knih, je však ještě něco navíc. Je příkladem toho, že vnitřní síla jednotlivce, schopnost sebe sama tvořivě vést, jít za svým snem překážkám navzdory, nezbytná inteligence, představivost a vytrvalost, které dovolují těmto omezujícím možnostem vnutit svůj směr, mohou s nezbytným štěstím vést k tomu, že se výjimečný jedinec vymaní z toho, co Landová nazývá systémovou chudobou. Na mysli přitom vytane cosi o splněném americkém snu, ale Landová si je až příliš vědomá reality.

Jak v pozdějších rozhovorech i článcích přiznává, i přes privilegovanost svého osudu a existenční zajištění se nezbavila úzkosti z toho, čím prošla a že současný úspěch nemusí trvat věčně. Psaní knih i článků do novin a účast na přednáškových akcích pro ni nejsou jen zdrojem obživy a způsobem osobní realizace, ale mají být i povzbuzením pro ty, kteří jako dříve ona osaměle bojují s chudobou a potřebují někoho, kdo má možnost jejich problémy veřejně pojmenovat.

Landová přirozeně navázala na tradici sociálního románu, jejž uchopila po svém. Ukazuje, že spisovatel může být i dnes sociálním kritikem a tím, kdo svou pozorovatelskou schopností, literárním nadáním a působením na veřejnosti vybízí ke změně. V románu Class, kde několik stránek věnovala i teoretickým úvahám, Landová upozorňuje na podvojnou roli společenského systému: „To, k čemu společnost povzbuzuje, se zásadně liší od toho, co skutečně podporuje, v závislosti na tom, ke které ekonomické třídě patříte.“ (Překlad recenzentky.)

Počkejte si pět let

Pro českého čtenáře oba romány představují zajímavý vhled do současného amerického sociálního systému i prostředí, které se od zdejšího v mnohém liší. Americké prostředí zaujme větší rozmanitostí, protože jeho nedílnou součástí je kromě vládních programů případná širší církevní a charitativní podpora, která však nemůže nahradit systémovou změnu (slovy Landové zdravotní péči či péči o dítě). V románě Služka Landová popisuje, jak v kritické chvíli uvažovala, že se obrátí na církve s prosbou o jednorázovou pomoc: „Tak mě napadlo projít si telefonní seznam a najít církve, které by mi mohly finančně přispět na zaplacení nájmu, když jsem zjistila, že seznam čekatelů na Sekci 8 je dlouhý na pět let.“ (s. 150) Pokud jde o státní pomoc, její využití je více kontrolováno – Landová například zmiňuje ponižující testy na přítomnost drog v moči, na jejichž výsledek byl vázán pobyt v dotovaném sociálním bytě. Rovněž disponování penězi na vybrané potraviny formou potravinových lístků či na speciálních sociálních platebních kartách vede k větší společenské stigmatizaci chudých.

Landová je však především spisovatelka, jež v literární zkratce zprostředkovala svou bohatou lidskou zkušenost. Její romány jsou zalidněny množstvím postav, místa získávají až magickou citovou hodnotu – aby si svou práci polidštila, dává jména rodinným domům, do nichž se pravidelně vrací uklízet a stát Montana s městečkem Missoula se stává místem zaslíbeným, snem o skutečném domově. V románě Služka Landová zmiňuje inspiraci knihou Toulky s Charleym za poznáním Ameriky Johna Steinbecka, který Montanu nazývá svou láskou.

Vždy zbývá naděje

Autorka umí vtáhnout do všedních činností, jež v jejím vyprávění nabývají na významu. Tyto činnosti jí dávají oporu v jinak nejisté a chaotické existenci. Příkladem může být, když každý den po koupání stejným způsobem suší svou malou dcerku, což je jediný druh stability, který jí jako rodič může v dané chvíli poskytnout. Při četbě obou románů vyvstává řada otázek o fungování společnosti i vztazích mezi lidmi. Landová dobře vystihla ambivalentnost současného amerického sociálního systému i své zklamání z nefunkčního rodinného zázemí a z agresivity a nepřejícnosti partnera, od kterého s dcerkou odešla i za cenu toho, že načas musely žít v útulku pro bezdomovce. Na druhou stranu, navzdory všem obtížím, se jejími romány jako nit vine téma naděje. Není to naděje v rychlou a jednoduchou společenskou změnu, ale ve zcela konkrétní mezilidské vztahy.

Na závěr jen malá odbočka k českému vydání Služky. To by vyžadovalo o něco pečlivější redakci – místy bohužel zůstaly v textu překlepy a jinde by bývalo vhodnější zvolit výraz, jenž zní v češtině víc přirozeně. Tyto drobnosti však neubírají knize nic na poselství, které i v českém prostředí může silně rezonovat.