Česká řada nakladatelství Absynt se rozrostla o další polský titul. Mihotání. Na konci Grónska (Migot. Z krańca Grenlandii, česky 2024, polsky 2022) je první do češtiny přeloženou knihou novinářky a fotografky Ilony Wiśniewské (nar. 1981), která v polštině vydala již čtyři reportáže a jeden román pro mládež. Všechny spojuje láska k severským zemím, jejich svérázné krajině i lidem.

Vystudovaná polonistka Ilona Wiśniewska pracovala ve Wroclawi jako fotoeditorka. Po rozpadu vztahu potřebovala změnu a koupila si letenku, co nejdále na sever to šlo. Impulzivní pobyt na Špicberkách, kterým věnovala svou prvotinu Białe. Zimna wyspa Spitsbergen (Bílá. Chladný ostrov Špicberky, 2014) a kde nakonec strávila několik let, jí změnil život. Autorka se nakonec usadila v Tromsø a o severním Norsku pojednává i její druhá publikace Hen. Na północy Norwegii (Pryč. Na sever Norska, 2016).

Z Norska ale vyráží ještě dál, jako dobrovolnice se vypravila do grónského sirotčince, kde se spřátelila s chlapcem Gertem. Jeho příběh bohužel skončil stejně tragicky jako osudy mnohých Gróňanů, totiž sebevraždou, a tou se uzavírá i kniha Lud. Z grenlandzkiej wyspy (Lidé. Z grónského ostrova, 2018). A titul Mihotání. Na konci Grónska je hnán touhou poznat místo Qaanaaq, odkud Gert pocházel.

Bez příkras

Grónsko je pro nás země plná ledu a zimy, tamní obyvatele si představujeme jako Eskymáky z pohádky nebo reklamních obrázků. Český diplomat a cestovatel Zdeněk Lyčka sice českému čtenáři zprostředkoval úctyhodnou řadu pověstí, mýtů a poznatků o tamní historii, o současném Grónsku toho ale stále víme málo, byť střípky reality občas proniknou i do mainstreamové kultury. To je případ poslední řady dánského seriálu Vláda, kde o nerostné bohatství této části světa bojuje hned několik světových mocností. Wiśniewska však popisuje jiné Grónsko, vzdálené již poměrně „evropskému“ hlavnímu městu Nuuk. Ve dvou osadách na severu, kde stráví tři měsíce, žije jen několik desítek lidí, z nichž téměř všichni jsou vzájemně příbuzní.

Žádná zimní pohádka se tedy nekoná. Hustou tmu a třeskutou zimu očekáváme, řada věcí nás ale šokuje, zejména na dnešní Evropu nebývalá chudoba. V Qaanaaqu je jenom jeden obchod s astronomickými cenami, topný olej je tak drahý, že pořádně rozehřát radiátory si nikdo nemůže dovolit, kupované krmení pro psy je nedosažitelné, a zvířata tak často hladovějí. Nejhorší je v tomto zapomenutém kraji, kam létá vrtulník jen, když počasí dovolí, onemocnět. O nic lepší to není v severnějším Siorapaluku. Učitel tu má na starosti dvě děti školního věku, jenom jednomu z nich rodiče dovolují výuku navštěvovat. Pití alkoholu a vysoká míra sebevražd jsou samozřejmostí stejně jako nedostatek vody.

Prostor být sám sebou

Reportáž sestavila Ilona Wiśniewska z rozhovorů, které se jí podařilo s obyvateli obou osad navázat. Ne všichni jí důvěřují, i když má s sebou místního průvodce, všechny cizince, zejména novináře, totiž považují za zloděje příběhů, kteří své úlovky obratem zpeněží. Počet obyvatel tu každoročně klesá, ale počet turistů a žurnalistů lačnících po autentických příbězích a důkazech klimatické změny naopak stoupá.

Autorka sama se drží v pozadí a snaží se o citlivý přístup. Všechny, s nimiž mluví, důsledně označuje jmény, protože ví, jak bolestivě nesou jakoukoli generalizaci svých příběhů. Bez předsudků a hodnocení popisuje lokální zvyky a každodennost, jako například zákonnosti loveckého řemesla, chvílemi kruté nakládání se psy nebo pro nás nevšední gastronomii. Zatímco zelenina v obchodě leží ladem a mrzne, na návštěvu se chodí s vlastním nožem, aby si člověk mohl u hostitele zakrojit do mrožích jater nebo medvědích tlap. Oblíbenou lahůdkou jsou uleželé krevety ze žaludku mrtvého mrože a fermentované ptačí maso, které se nacpe do kůže tuleně a zakope na dlouhé týdny do země.

Příběhy Gróňanů jsou nám zprvu vzdálené, polská reportérka nehledá senzaci, spíše se pokouší nenápadně vplout do místní monotónnosti a přijmout ji za svou. Ustavičná zima venku i vevnitř, nedostatek jídla, fyzické i psychické nemoci, chybějící infrastruktura, to všechno v nás vyvolává otázky, zda by se jinde nežilo lépe. Po chvíli ale uvidíme i druhou stranu mince. Sama Wiśniewska se v jednom rozhovoru svěřila s pocitem, že na Severu je každý tou nejlepší verzí člověka, protože tam má dost prostoru být sám se sebou a poznat se z mnoha stran.

Dánsko-grónské soubytí

Jako novinářka se Wiśniewska nemůže vyhnout problematickému vztahu Grónska a Dánska, a přestože se snaží zachytit oba pohledy, tušíme, na kterou stranu se kloní. Místní Dánové jen stěží přivykají podnebí, nejsou schopni s původními obyvateli najít společnou řeč a kritizují nedostatek vděčnosti za pomoc, jež sem z Kodaně proudí.

Gróňané zase spílají restrikcím a příkazům přicházejícím z centra, protože omezují lov a tím nepřímo nutí lidi se vystěhovat. Nejde však jenom o vládní nařízení, Gróňané nevěří ve vlastní schopnosti, nepřipadají si s Dány rovnocenní. „Potřebujeme mentální dekolonizaci,“ zazní v jenom z rozhovorů. Navíc trauma, které si v sobě nese řada obyvatel poté, co se museli kvůli stavbě americké základny přesídlit, se přesouvá i na další generace.

Máme se co učit

Grónskou kulturu charakterizuje respekt k přírodě a skromnost. Lidé tu věří, že zvířata se jim sama obětují, a z toho důvodu se nikdy úlovky nepyšní. „A proto zbytek světa potřebuje zdejší způsob myšlení, sebeomezení, mlčení,“ konstatuje výstižně jeden z lovců. Naše možné přetrvávající předpojatosti o primitivním způsobu života a nevzdělanosti při čtení postupně nahrazuje spíše nejistota, zda ti ztracení nakonec nejsme spíše my.

Gróňané se jen zřídka procházejí po okolní krajině, jak si všímá autorka s krokoměrem v hodinkách, potřebují totiž šetřit silami. A my, kteří neustále někam ve stresu spěcháme a plánujeme další a exotičtější dovolené, nakonec závidíme místním jejich pomalý, ale ukotvený život s neochvějným řádem. Největší otazníky visí na konci knihy nad budoucností osad i samotné země, která je na jednu stranu nehostinná a vzdálená, na druhou bohatá na nerostné suroviny a tak strategicky položená, že by si ji rád koupil leckterý politik.