Nežli zahradník, kterému jsem ihned ráno napsal, že je nejvyšší čas na jarní prořezávku, přijel, stihl jsem ještě zjevení: slunce jako by zase zakoplo o mraky, praštilo sebou o zem a v koruně javoru, který se ježil třímetrovými výhony, protože ho léta špatně a nepravidelně stříhám (prý na něj buď kašlu, nebo si z něj dělám vrbičku, jak mi jednou řekl můj už mrtvý otec), jsem spatřil rozsvícený stánek. Obyčejný stánek z bílé celtoviny, jaké se používají na trzích nebo při zahradních slavnostech. Stánek byl zapřažený a pohyboval se mým směrem – táhly ho dvě vysoké štíhlé ženy v bílých kombinézách, zakončených špičatými kapucemi, které jim trčely na hlavách. Ženy šlapaly do pásů z široké bílé látky, posunovaly je bosýma nohama – někde se zřejmě nacházelo zařízení, které jejich pohyb převádělo do pohonu stánku; ženy jím hýbaly bez větší námahy. Stánek za nimi svítil a zřejmě nabízel lákavé věci, ale já neviděl nic konkrétního; jenom to tak působilo. Po nějaké chvíli z pásů vystoupily, slezly ze stromu a jedna z nich se vytratila. Stánek se sesul ke straně. Nyní ho táhla – už po zemi, bez pomoci pásu – ta mladší. Stánek zářil, nakloněný jako loď, na níž se pořádá oslava, podobný i podivné střelnici v maringotce z bílé látky – a dál směřoval k oknu, v němž jsem stál.

Když zahradník dorazil, byl jsem už na zahradě a v plné práci. Oheň, snadno založený na suchém vánočním stromku, plápolal vysoko a hltal biče větví zlatých dešťů, které jsem ostříhal jako první. Jeden za druhým jsem do plamenů házel balíky oranžových prutů, lehké a prostorné jako voliéry. Plameny je nejprve obalovaly rozčileným praskáním; plátky velmi světlé kůry se kroutily a některé na okamžik zázračně zezelenaly, jako by zrovna vyrašily z kouře. Ale žár ve chvilce větve přemohl a ony se žhavé hroutily do ohniště. Do všeho proudilo sluneční světlo, a tak zahradník, který se z druhé strany blížil k ohni ověšený zahradnickým nářadím, působil jako druhé zjevení toho dne, přicházel jak vystřižený ze zlatého plechu, prohýbající se blyštivý duch. Shodil hned zbývající tíhu a snad mě ani nepozdravil a popadl hromadu nastříhaných větví a hodil ji do plamenů. Zlaté deště vykvetly – on v nich stál, prohýbal se smíchy a ani nyní mě nepozdravil, nýbrž přísně i smutně řekl, že to, co dělám, je špatná práce, poněvadž „prořezávce musí předcházet prostřihávka“. Taková věta se nezapomíná, pomyslel jsem si. A zahradník, jako by do veškerého zlata chtěl rozložil další lesk, dodal, že by, jak tak kouká, neškodila ani protrhávka.

„Prostě bych to komplet vyvětvil,“ uzavřel.

Užasle jsem na něj zíral, oheň slavnostně hořel, zpěvní ptáci zpívali!

Klenoty ležely vedle sebe, vzorně očištěné, zakonzervované, opatřené všemi náležitostmi.

A my dva jsme společně pokračovali v rozmnožování zlata toho dne, klestili jsme a mladili, házeli do ohně výstřelky a pálili výmladky s vlky a prýty, probírali obrostlíky a ořezávali jiná slova, která jsem zapomínal nebo odhazoval do ohně nebo ztrácel v březnových oslepujících paprscích přesně v tom okamžiku, kdy byla vyslovena. Udělali jsme spoustu práce.

Náš zahradník není bohemista, nic takového. Vlastně ani nevím, čím se zabývá – opravdový zahradník to taky není. Ale už dávno jsem si všiml, že všechny jeho motorové pily a štíhlé aku pilky, stupačky a arboristické praky, nůžky i až nepochopitelně lehký teleskopický žebřík nesou označení „Made in Japan“. Pokaždé si nástroje pečlivě vyskládá vedle sebe do trávy a já mám podezření, že to schválně provádí tak, aby „Made in Japan“ bylo na každé věci dobře vidět. Podle nářadí, které si nosí, by tedy mohl být japanista. Ale nejen podle něho: nežli tentokrát vylezl na javor, rozpovídal se o jedné jeho obludné boční větvi, tlusté skoro jako kmen, za niž sice může moje lajdácké stříhání, ale nyní už ji „musíme přijmout jako fakt“. Zahradník řekl, že javor do větve investoval a že s ní má svoje záměry. Navíc, zdůraznil, ta větev nejprve rezignovaně míří k zemi, ale potom smutek překoná a zdvíhá se vzhůru, což je, jak řekl, „krásné a skutečné“. Pak se zarazil u hlubokého otvoru, jenž na větvi zeje po naprosto špatně odstřiženém výhonu a do něhož prší. Navrhl jsem rychle, že do otvoru naleju štěpařský vosk. Zahradník se ušklíbl a s převahou prohlásil, že jediným správným řešením je postavit nad otvorem nenápadnou stříšku.

„Aby nad ní mohl vyjít malý stříbrný měsíc,“ ušklíbl jsem se na oplátku, protože mi to připadalo přehnané.
„Nebo prolétnout nezadaná vlaštovka,“ nedal se japonský zahradník.
„Vyburácet horský bažant!“
„Přesně tak – z jarní mlhy přímo k teplému nebi.“
„Kisaragi wa,“ zkusil jsem to.
„Usuyami wo saru,“ navázal bez sebemenšího zaváhání.
„Me no gotoshi,“ dokončil jsem.

きさらぎは薄闇を去る眼のごとし

březen je jako
oko při skoku
z šera do jasu