„Podzim, nečas, kouříš, kouříš. Všechno je to jaksi málo. Četl bys i – ale čtení jako by se nehýbalo,“ psal starý ruský básník na konci nějaké éry (u špinavého okna, v němž mrholilo). I po letech je zřejmé, že se v tématu orientoval. Pozdní podzim se činí tak, jako by neuzavíral rok, ale století.

Co dělat? Vydat se tomu všemu naproti! Pojedeme do lázeňského hotelu! Do lázní, které nikdy nebyly ničím jiným než lázněmi a s mrtvými měsíci po konci sezóny to dovedou jako nikdo jiný. Do strašného lázeňského zmaru a tesknoty přimíchají lehkost a záblesky krásy a starý švih – nebude to celé méně bolet, ale občas prostě zapomeneš (ťuknutí sklenky, kolonáda v mlze a rozesmátá malá brunetka). Dějiny lázeňství jsou přece vynikající román o sychravém podzimu! Nakonec přijdou na řadu i knihy, no tohle. Pojeďme, vlak vyjíždí za hodinu!

Lázeňský hotel Čajkovskij – stojící v stráni, obklopený verandami s vyřezávaným zábradlím, borovicemi a opadanými habry – je obsazen tak z jedné třetiny. Celé chladné dny tu překládám ruské básníky, jejichž jména by vám vůbec nic neřekla. Jak vhodné místo pro tuhle zvláštní činnost! Poněkud tělnatá srdečná recepční hovoří mnohem lepší ruštinou nežli já (spolu mluvíme česky), všechny pokojské jsou Rusky (s nimi mluvím francouzsky). Ruský je téměř celý personál a jak mi dnes, cestou na snídani, recepční prozradila, jsem zrovna teď v Čajkovském jediný neruský host. Vlastně ne, dodala šeptem, ve čtvrtém máme zamilovaný německý páreček – v podstatě nevycházejí, jestli se vám podaří je potkat, máte u mě bechera.

Mezi námi, hotelové snídaně jsou jedním z důvodů, proč jsem rád na světě. Snídám vajíčka, která tu nabízejí v pěti úpravách, bliny s lososem a řídkou kávu. Ve varné nádobě kypí šči a moje spolustolovnice (střední věk, teplákové soupravy Dolce & Gabbana) žehrají na mizernou úroveň hotelu, snídaně, města, masáží, pramenů a počasí. Ale snídají dlouho a pečlivě a řekl bych, že obě ty stárnoucí ženy jsou ve skutečnosti velmi dobře naložené. Od vedlejších stolů se ozývají podobné spokojené nářky. Neposlouchám je a už u snídaně začínám s překládáním. Pokračuji pak celý den v teplém hotelovém pokoji. Kolem šesté, už za tmy, si dopřávám krátkou procházku a lehkou večeři v blízké restauraci Sorrento. Vracím se brzy, vítr je mrazivý a hotel Čajkovskij rozzářený.

Tesknotu podzimu překonávám příhodně tesknou prací na elegickém místě. Nechci vás unavovat detaily z letošního překladatelského života, ale když se ptáte, prosím, alespoň toto: překládám jenom mrtvé básníky a pouze básně, které mají v názvu něco s podzimem a pořádnou plískanicí. Černobílé fotografické portréty překládaných si věším na stěny hotelového pokoje. Do čtyřveršové konstrukce strofy v ruštině tupě zírám tak dlouho, až se zastře podivným oparem, z něhož se zvolna začne – jako zbrusu nové palácové průčelí – nořit přeložená sloka (jinak konstruovaná, přesto podobná). Obklopil jsem se jedenácti starými slovníky (pravými: listy, vůně, šustění, oprýskanost atd.) A v přestávkách mezi překládáním, které trávím s cigaretou na směšně malém balkoně, si čtu nahlas dlouhé básně výhradně v daktylském rytmu a pozoruju, zda se pohnula záclona v okně vedlejšího pokoje. Ťuknutí sklenky a rozesmátá malá brunetka. Aspoň doufám.