I mojí ženě, která se mnou podobné vášně nesdílí, se mě po dvaceti letech snění a naříkání zželelo, a když jsme spolu v lese, promění se v náruživého parohového pátrače. Jsme teď v lese vedle sebe a hledáme parohy.
„Teda řeknu ti,“ říká žena, „já bych tak ráda už konečně jednou zavolala mám!“
„Seš milá,“ odpovím smutně.
„Je ti něco?“
„Ne, proč?“ říkám vesele.
„Seš nějak vážnej.“
Ale je. A jsem. Jednak ze mě pochopitelně táhne letité podezření, že umřu a parůžek nenajdu. A za druhé… stydím se. Moje žena na mě myslí, prodírá se větvemi pro mě, ale já s ní ohledně jeleních shozů vůbec nepočítám. Slavnostní chvíli, která nastane, až jednou shozenou trofej objevím, mám už léta promyšlenou do detailů a má žena v ní nehraje žádnou roli.
Strnu a dlouho se na shoz budu dívat z místa, z něhož jej spatřím. Nabízí se sto variací. Drobný srnčí parůžek s hnědobílým perlením na zeleném mechu. Vláčný shoz šesteráka, vybělený v soubojích o laně, který lehce spočívá v dlouhé dubnové trávě. Bizarní tlustý paroh se dvěma vražednými výsadami a těžkou růžicí, shozený pod borovicí, z jejíhož kmene se loupe pomerančová kůra. Nebo paroží uchycené ve spodních větvích modřínu a pohupující se v mírném lesním větru. Následuje opatrné pátrání po druhém parohu do páru, nejprve očima, potom chůzí v kruzích. Fotodokumentace. Až potom první doteky, potěžkávání, zkoumání stáří a opotřebení atd. Druhá část fotodokumentace. Nyní přichází na řadu písemný záznam. A po něm? Obřad kladení nálezu na krásná místa, na pařezy, hezčí kameny, k muchomůrkám, do smrkových zálomků. Opět fotografování.
To všechno se odehrává výhradně mezi mnou a trofejí!
Jsme se ženou v lese a společně hledáme paroží a já myslím na to, jestli bych při případném nálezu zavolal mám. Zavolal? Možná ne. Možná o něco později. Potom si představuju, co by se stalo, kdybych vykřikl mám – a neměl! Poznala by, že jenom hraju? A kdyby to po dvaceti letech manželství neodhadla, neodhalila, naletěla – znamená to něco? Nejspíš ano. Že jsem idiot, když se takhle ptám. A kdyby to okamžitě odhadla? Taky že jsem idiot – v tom případě by mi to ale po svém řekla sama.
„Kecáš, to poznám. Všechno zkazíš! Já myslela, že aspoň tyhle svoje úchylný posedlosti bereš vážně!“
Koukám do jehličí a hledám parohy. Ale není to ono. Teď zas rozvažuju o tom, zda by byla schopná paroh najít, nenápadně ho sebrat a narafičit tak, abych ho objevil. A myslím, že by toho schopná byla! Upřímně řečeno, když na nález nalezeného parohu pomyslím, dělá se mi zle.
„Hele, já myslím, že hledáš blbě,“ říká moje žena. „Musíš se zastavit a rozhlížet se kolem. Ty furt chodíš! Stůj!“
„Proč mám stát? Jdu tak pomalu, abych stíhal, ne?“
„Měl bys sledovat stopy. Chodit ke krmelcům. Do hustýho křoví. Ne se jen tak potloukat po lese.“
„To teda neměl! Už proto, že tam jde každej.“
„Musíš hledat ty jejich zvířecí cesty. A místa, kde si lehaj. A taky kde kaděj. Jak se tomu říká?“
„Normálně. Trus.“
„Ale ne. Těm místům, kde spěj, jak se říká.“
„Pekáče.“
„Pekáče?“
„Pekáče maj možná zajíci. U srn se tomu asi říká lože. Nevím přesně.“
„Jak to, že nevíš? Já myslela, že se tím zabejváš.“
„Jo. Ale teď si nemůžu vzpomenout.“
„A není možný, že se udělala zima a oni s tím shazováním přestali?“
„To nevím. Je. Asi.“
„Kolik má jeden jelen srn?“
„Myslíš laní?“
„Jasně, laní. Kolik?“
„Proč?“
„No, abych věděla, kolik jich je, když jsou pohromadě. Hledám jejich místa. Kde žerou, kudy choděj, kde přespávaj. Tam ten paroh najdeme.“
„Ty si zřejmě myslíš, že jelen spí, zároveň kadí, okusuje kůru ze stromů a u toho jen tak mimochodem shazuje parohy! To je blbost. Paroh často najdeš na úplně nečekaným místě. Třeba v poli.“
„Kolik má jeden jelen laní?“
„Někdy jsou jeleni ve stádě dva.“
„No ale kolik jich tak je všech dohromady?“
„Různě.“
„Tohle taky nevíš?“
Jdeme jarním borovicovým lesem a hledáme. Všude pod nohama – jako obvykle – leží hladké, všelijak pokroucené větve připomínající paroží. Každou chvíli je zvedám, přikládám si je k hlavě, napodobuju jelení funění – a celé to směřuju ke své ženě.
„Přestaň s tím. Proč se větve tak podobají parohům?“ ptá se.
„Proč se parohy tak podobají větvím?“ odpovídám.
„Buď nevíš, nebo odpovídáš otázkou! Vždycky! “
„A ty zas všechno moc zjišťuješ a plánuješ. Pak nic nenajdeš. Musíš to nechat plynout.“
„Aha. Takže ten, kdo se za každou cenu vyhejbá odpovědím a na všechno trochu kašle, je úspěšnej. A všema milovanej. To na tebe sedí. Ale paroh furt nemáš!
Aspoň že tak.“
Pak už jsme nebyli v lese.