Z městské pláže se zdálo, že světlo dne zrovna teď vrcholí, ale v oslepujícím oceánu se zjevil nadýchaný zaoceánský parník a… a celá scéna se ještě víc a dál rozsvítila. Jak tohle bylo vůbec možné? Poledne v přístavu! Ve městě u moře se občas kterákoliv věc jakoby nic proměnila ve stříbrný praporek. Vítr stříhal všudypřítomné stříbrné praporky tak dlouho, až je rozšmikal v jediný stříbrný podnos, který se mi blyštil nad hlavou. Tác, v němž se zrcadlily bílé trupy lodí. A snídaně čekala tam nahoře prostřená k obědu. Nákladní lodě se vydávaly z Loiry na Atlantik pod mýma očima, protože jsem bydlel vysoko; v posledním patře starého paneláku společnosti Alstom Marine. V docích, kam jsem dobře dohlédl, se stavěl parník Queen Mary 2. Jména menších lodí se střídala ve zdymadle pod mým balkonem, voda se připouštěla a odpouštěla. Z proskleného domku na betonovém útesu dohlížel hlídač propusti na to, aby rozsudky byly uvážlivé.

Ten hlídačův domek!

Za ulepenými skly jsem ze svého balkonu nejdřív rozeznával jenom roh stolu a lampičku, pod kterou ležel zavřený sešit. Ale za nějaký čas jsem uviděl devět věcí. Celý stůl a u něho židli. Otevřený sešit, tužku. Mrtvé mouchy, záclonu, hrnek s kávou, lampu. A kabát na stěně. Viděl jsem světlo, přítmí a prach a to, co s nimi dělalo těch devět věcí, i to, co světlo, přítmí a prach dělaly s těmi devíti. Střídaly se pořád dokola, měnily pozice, půjčovaly si objemy a skupenství. Stránky sešitu se drobily, vířily a snášely se na hrnek s kávou. Obnošený pruh světla visel na zdi a kabát se někde v prostoru rozsvěcel a pohasínal. Stůl se měnil ve velký stín a tužka a lampa zazářily v potemnělém vzduchoprázdnu. Na stěnách visely podivné předměty z paprsků. A kdyby něčí ruka chtěla odhrnout záclonu, nesetkala by se s ničím. Ale v domku jsem nikdy nikoho nezahlédl, nikdo tam nikdy nebyl, žádná ruka.

Později za mnou přicestovala jedna žena a já jí řekl, že bydlím v té strážní budce – ne tady v bytě v nejvyšším patře. Stáli jsme spolu na balkoně nad přístavem, kam doléhaly povely a energické zvuky z doků, ačkoli se už téměř setmělo. Na opačné straně se převaloval těžký oceán, osvětlený lampami a červenými signály – hladina, kterou zabíraly, byla samá rýha, zrnila a připomínala roztavené sklo. Ona se usmívala celý den, a když jsem to řekl, usmála se znovu. Vzápětí se opřela o zábradlí a zaklonila právě tak, jak jsem si před jejím příjezdem představoval, a prohodila:

„Já myslela, že jsem přijela rušit jednoho muže. A otravuju tady dva.“

Byla to tehdy doopravdy zamotaná situace. Na celé léto jsem přijel na francouzské pobřeží, abych tu překládal jednoho ruského básníka z dvacátých let, jenž ve Francii žil a moře a jeho břeh nesnášel i miloval. Ocitl jsem se v samém středu přístavu, který mě oslnil a jemuž jsem nerozuměl. Objevil jsem ten domek nad lodní propustí a váhal, jestli jsem hlídač zdymadla, nebo dávno mrtvý ruský básník, anebo překladatel ze vzdáleného vnitrozemí. A do toho se objevila žena, s níž jsme vstávali tak pozdě. Žena, se kterou jsem padal do slasti a neznámé hluboké odpočatosti, jež mě zároveň dráždily.

Ale myslím, že díky tehdejšímu nepřehlednému stavu, oslněné přístavní scéně, úkolům, které musely být splněny, a všemožným obavám teď vím, jak se překládá čtyřveršová sloka s rýmy. Můj ruský básník byl mistrem takových strof; geniální metrik, opravdový choreograf. Vystavěl z nich vzrušující svět.

„Vím“ není přesné slovo!

Zírám do sevřených čtyřverší – cizích, v cizí řeči – přesně tak, jako jsem zíral do toho neznámého bílého města u moře. Pozoruju sloku jako neznámé přitažlivé místo, v němž některé věci na první pohled poznávám, ale nevím nebo si nejsem jistý, jak je pojmenovat. A naopak, při tom zírání se mi z mysli vynořují slova, ke kterým rozpačitě a často chybně přiřazuju věci. Často bez úspěchu: bezradně chodím se slovy po přístavu i po strofě a hledám k nim vhodné objekty. Slunce ve sloce strašně pálí a já si všímám, jak se některé předměty a situace v přístavu párují a vzájemně odrážejí. Třeba všudypřítomné škeble svatého Jakuba. Nacházejí se na domech, v kostelích, v písku na pláži, ve znacích lodních společností. Jsou to schrány, popelníky, chrámové kropenky, slunečníky, náhrobky. Opakují se jako ozvěna, jako rytmus, jako rým. Sama strofa se podobá plné, do sebe zaklesnuté svatojakubské škebli.

Nehybně a velmi dlouho se dívám na sloku básně, kterou překládám, dívám se na ni jako na město na pobřeží, které taky překládám – a představuju si, že jsem hlídač propusti ze zaprášené pracovny nad lodním zdymadlem. Můj pohled je nyní rutinní, jsem tu doma, znám svou práci a všude mám přátele. Ale musím být ostražitý. Jsem také ruský básník a je rok 1922, jdu po francouzské pláži mezi slunečníky, po písku plném malých mušlí a moře mi připomíná odporné obrovské umyvadlo.

Slunce pálí a stříbrné podnosy v obloze nad oceánem nesnesitelně pableskují a odrážejí odrazy. Jsem strašně unavený ze zírání. Z těch odrazů a střídajících se masek. Chce se mi spát. Sloka i přístavní město, které leží přede mnou, se vzdalují, pozbývají obrysy a proměňují se ve skvrny, šmouhy, plochy, v nichž se všechno prostupuje a slévá. Sladký spánek je tak přitažlivý a někde hluboko v něm se mě dotýká sladká ruka.

Ale koneckonců neusínám, něco mě vyruší; podrážděnost spánek překazí. A počíná se něco jiného: probouzení, rozvzpomínání, pozvolné svítání, v němž předměty a slova opět nabývají tvary a barvy. Přístav i sloka se noří ze skvrn a šmouh – znovu pevně stojí pod jasným, horkým sluncem. Jsou stejné i jiné. Najednou jakoby částečně známé, jako bych je vyvolal z důvěrných vzpomínek. Poznávám je, rozumím jim, ačkoli mě stále také udivují a vzrušují. Překládaná strofa i město u moře mi před očima vystupují z vody a pěny v novém uspořádání a v jiné choreografii. Ve slunci prudce osychají.

Překládání rýmovaných slok je zapomínání a vzpomínání, usínání a probouzení. Je to zírání a zavírání očí ve spolehlivém rytmu vln a nečekaných dotyků milované ruky, po které toužíš, která tě ruší.

Věnováno Věře Koubové