K našemu překládání jí nosím tulipány, nosím je vždycky, protože když jsem je koupil poprvé, moje koreanistka kvůli nim vypnula topení v kuchyni a řekla, že tulipány potřebují chlad, aby vydržely. Ale venku byl teprve únor a zima. Nedala si nic vymluvit a rozhodla, že topení už nezapne – tak nosím nové a nové barevné tulipány, aby ta morna v kuchyni měla důvod.

Ale trojverší korejských gejš překládáme v obýváku.

Ona nikdy neříká „morna“. To používám já. Ona říká „sibérie“.

Mé koreanistce je skoro devadesát let, překonala tři nákazy covidem a na den přesně předpověděla začátek války. „Mám tuchu, že to ty šílený grázlové spustěj ve čtvrtek,“ napsala mi v neděli, „měl byste doma prodiskutovat záložní plán, protože válka bejvá fofr. Ty naše starý utrápený krásky už spíš nepřeložíme.“

Ale prozatím pokračujeme.

Moje koreanistka je slabá, mění vodu tulipánům, plánuje si „poslední nebo předposlední“ jarní výlet, čte „krátkou prózu v časopisech“ a o válce nemluví. Jenom někdy mezi překládáním a povídáním o korejském jazyce vypráví o zvířatech v zoologických zahradách v bombardovaných ukrajinských městech. O slonu Horácovi, kterého museli odvést do podzemí zoologické zahrady, kde stojí ve tmě, a několikrát za den mu podávají silné dávky sedativ. O stádech zeber, co v panice z výbuchů nepřetržitě tryskem nabíhají na ploty, dokud se jejich pruhované hlavy nepromění v krvavé pahýly. O lemuřích matkách, které opouštějí novorozená mláďata. O ještěrech a hadech, jimž do terárií neproudí teplo a oni umírají. Exotická zvířata, to říká, prchají rozbitými skly do měst a pojídají maso mrtvých psů. Moje koreanistka si pamatuje jména ředitelů ukrajinských zoologických zahrad a parků i zabitých ošetřovatelů i těch živých, kteří zvířata neopouštějí. Ví o nich všechno.

Překládáme milostné básně dávné kurtizány, ale prolne se nám s ošetřovatelkou, co stojí uprostřed šesti lvů a šesti tygrů na silnici a telefonuje, protože na obzoru právě zahlédla tanky. Zvířata do Polska nedostane, bude se muset vrátit.

Nad hořícím sídlištěm prolétají tukani.

„Odkud to všechno víte?“ ptám se.

V korejských krátkých básních, kterým se říká sidžo – neodpovídá moje koreanistka –, skoro žádná zvířata nejsou. Občas přeletí husy, propluje mandarínská kachnička nebo straka ohlašuje příchod někoho, kdo nakonec nedorazí. Někdy zakokrhá kohout a budí kurtizánu, která se smutkem shledává, že se jí o milém jenom zdálo, není u ní, ani nebyl, už dlouho. Létají v těch trojverších volavky? Možná. Moc často ne.

Prozatím v překládání pokračujeme.

Jarní básně korejských kurtizán jsou teskné. To podstatné, co má být blízko, je v nich vždycky vzdálené, ačkoli všechno kolem svědčí o opaku. Pokrývka lehká jak jarní vítr je mírně zahřátá nebo nadějně zvlněná, ale miláček koneckonců nepřišel, nepřichází nebo odešel. Kurtizány popisují klamavé věci a děje kolem sebe, kreslí je podrobně a jemně, aby samota, v níž to všechno skončí, působila bezedně. Ty ženy mají krásné přezdívky Průzračný nefrit a Slivoňový květ a jejich vzdálení muži nemají vůbec žádná jména. S mou koreanistkou hledáme dlouhé hodiny rýmy, které by zdůraznily stesk, ukázaly dovednost a neponičily přesné křivky předmětů, rostlin, jarních stromů, větru. Ona mi líčí – a to tak živě, jako by přede mnou rozkládala starou lakovanou skříňku s líčidly –, že hledání rýmu jí přináší do života skutečné zpomalení, ale zároveň je to nabitý čas, a tudíž také zrychlení. Říká, že při hledání rýmu vždycky dlouho krouží kolem možností, které vyhrabává, vyrývá z jazyka – ale rým jako na potvoru často přiletí jakoby odjinud, jakoby z „nějaké výšky“.

Ale potom už je unavená. Bude jí devadesát. Ten trojitý covid jí dal zabrat. A teď tohle. Musíme končit.

„Co budete dneska ještě dělat?“ ptám se pokaždé, protože vím, že si mě po téhle otázce přísně změří a odpoví větou, kterou mám rád.

I ona to ví.

„Číst si krátkou prózu v časopisech,“ řekne.

„Spokojen?“ dodá.

Ne. Chtěl bych u ní už zůstat, strašně bych to chtěl. Chtěl bych si tu krátkou prózu číst s ní. Až do konce.