„Jednou k půlnoci koukám v televizi na detektivku. Pastvina zmizelých se to jmenovalo. Chlap mordoval lidi ševcovským šídlem rovnou ranou do srdce. Najednou slyším – někdo klepe na dveře! Já se lekla, co bys myslel, ale povídám si, asi Stojánková, kdo jinej. Odemknu, za dveřma nikdo. Přimknu a dívám se dál. Ale za mák už nevím, jak to běží, ten vrahoun s šídlem, jenom poslouchám, jestli se venku zas něco šustne. Ani jsem nedejchala. A ono jo, znova – buch, buch. Popadnu sekyrku, odemknu a do tmy povídám: ,Tak co bude?‘ Ale byla jsem takhle malinká. A nic, tam nikdo. Co bys tomu, hochu, řek?“
„No počkej – a kdo to teda byl?“
„Nikdo, dyť ti říkám.“
„Ale kdo bouchal?“
„Kdo, kdo? Nikdo!“
„Toničko, řekni mi to.“
„Já bych ti řekla, kdybych něco věděla. Já nevím.“
„Něco to přece bejt muselo. To klepání.“
„Chceš to vědět?“
„Ty seš, víš!“
„Věř nevěř, kocour spal na schodech a asi se mu něco zdálo, že klepal ocasem do dveří.“
„Ten hnědej?“
„Jo.“
„A to ho nevzbudilo, jak jsi šla ven?“
„Ne.“
„Vždyť ten se nenechá ani chytit. Ten by hned utekl.“
„To je právě to,“ řekla Tonička, nalila si kafe a ušklíbla se do sluníčka.
Před domem stála zelená plechová káď s dešťovkou, vedle ní túje. A lavička. Na lavičku se smáčkli tři. Dva si hověli na slunci. Třetí seděl ve stínu, který túje házela. Temný dlouhý stín, co se ani nehnul. Ať bylo dopoledne, nebo se smrákalo, pod mrakem nebo jasno, dva se vždycky slunili a třetí se třásl zimou. Nikdo nechce sedět ve stínu túje, když je hezky.
A tak se na lavičce vyprávělo – přesněji, vyprávěl ten, kdo seděl ve stínu. Když dovyprávěl a posluchačům na lavičce se to líbilo, mohl si přesednout na sluníčko a opalovat se. A řada byla na tom, kdo se ocitl ve tmě. Historky tudíž bývaly krátké, protože každý se už viděl na osvětlené straně. Někdy chodila Boženka Flígrová z rynku, někdy taky Stojánková od vedle, než se s Toničkou rozhádala kvůli neukázněným slepicím. Ale nejčastěji jsme na té lavičce seděli my tři. Tonička, Václav Nerad a já.
Nerad byl rybář a myslivec, uměl asi pět loveckých příběhů a vyprávěl je úplně stejnými slovy pořád dokola. Tonička se mu v jednom kuse vysmívala a hlídala ho, a když občas na něco zapomněl nebo řekl jinak, musel vyprávět od začátku a pořádně.
Se mnou to ohledně počtu příběhů bylo ještě horší. Do omrzení jsem opakoval jeden dětský horor, který jsem si přečetl v knize amerických historek pro mládež a ohromně se mi líbil. A tu a tam jsem na naší lavičce nabízel vlastní variace pěti jeleních a rybích historek, které jsem znal od Václava Nerada.
„Z toho kluka roste zloděj,“ poznamenal jednou Václav, když jsem dokončil jeho příběh o obrovské štice, která se na háček chytila za oko, a vyprávěl ho, jako by se to stalo mně samotnému.
To Tonička byla jiná vypravěčka. Měla pořád něco, co jsme ještě neslyšeli. Skoro samé hrůzostrašné historie a venkovské detektivky, v nichž hrála hlavní úlohu nebo se k nim přichomýtla. A ráda dávala k dobru drsné povídky z vlašimské zbrojovky, kde celý život pracovala v ládovně střelného prachu. Boudy ládoven stály daleko od sebe, na uměle vytvořených kopcích, aby při výbuchu nevyletělo do povětří všechno naráz, a v každé boudě pracovali jenom dva ládovači, aby bylo co nejmíň mrtvých. Zkrátka bum, vypravovala Tonička – a jeden kopeček byl bez domku! Ale jenom jeden! Dělo se to pořád. Na stromech okolo seděli holubi a ozobávali kousky roztrhaných těl. A stávalo se, pokračovala Tonička, že z ničeho nic přiletělo tisícihlavé holubí hejno a obsypalo větve. Holubi čekali, jako by věděli, že přijde neštěstí. A vždycky se dočkali.
Sedíme všichni tři na lavičce u kádě.
Václav Nerad vypravuje ve stínu.
My s Toničkou se opalujeme.
A Tonička zvesela komentuje:
„Dyť to nebyl dvanácterák, ale osmerák, Václave.“
Anebo: „Počkat, počkat, teď máš přece říct, že na konci udice se vynořil sumec tak velkej, až se podobal mořský panně.“
A taky: „Zamotal ses, Václavíčku. V tomhle místě má přijít to o slepý lišce.“
A potom: „Už abych byla na řadě!“