V nově otevřeném prostoru v patře se konalo slavnostní předání cen za překlady z ukrajinštiny, kam dorazila celá intelektuální smetánka, rozhlas a televize. Já jsem se tam ocitla zcela náhodou, na poslední chvíli mě na guest list připsala kamarádka, která večer moderovala. Vyndala jsem z kufru pomačkané černé šaty, moudře přibalené právě pro podobné příležitosti, a pak už jen trochu zakřiknutě pozorovala, jak se sál plní slavnými spisovateli, překladateli a novináři. Za oknem zářila světla hlavní třídy, ve vzduchu bylo jaro a já byla vděčná, že mají velké zásoby bublinek, protože jsem se najednou cítila rozechvěle. Bylo v tom něco snového, iracionálního: moji blízcí si možná doma v Česku zrovna nervózně okusují nehty, protože jsem jim odjela do země, kde je válka. A já si tu poslouchám děkovné řeči, prohlížím si módní kreace přítomných a piju jednu skleničku za druhou.

Toho večera jsem si pořádně neprohlédla ani knihkupectví, natož nově vydané knihy. Přijela jsem nicméně s plánem, že se zásobím literárními novinkami a odvezu si i nějakou ukrajinskou klasiku. Zajímat se o ukrajinskou literaturu jsem začala až v dospělosti a nejdřív jsem četla současné autory jako Jurij Andruchovyč, Oksana Zabužko, Taras Prochasko či Serhij Žadan, později se přidala mladší generace jako Sofija Andruchovyč, Myroslav Lajuk, Artem Čech a současná poezie – Halyna Kruk, Ija Kiva, Julia Stachivska a další. Potom jsem se díky „kyjevskému“ románu Město od Valerjana Pidmohylného dostala k moderně, přečetla si romány (do češtiny dosud nepřeloženého) geniálního Viktora Domontovyče a pár dalších knih. Ale o ukrajinské klasice 19. a počátku 20. století, jako jsou Taras Ševčenko, Ivan Franko, Lesja Ukrajinka a Olha Kobyljanska, jsem jako absolventka českých skol nevěděla zhola nic. A najednou mě začala zajímat: chtěla jsem vědět, na koho moji oblíbení autoři navazují a odkazují. Plánovala jsem také najít nějaké knihy o Kyjevu a přivézt si něco od svých oblíbených literárních teoretiček Věry Ahejevy a Tamary Hundrovy.

Pozoruhodné je, že v tomto nově probuzeném zájmu o klasiku jsem se moc nelišila od běžných Ukrajinců, kteří v posledních deseti patnácti letech začali podle statistik více číst. Nakladatelství na poptávku zareagovalo hned třemi edicemi klasiky (jednou hezčí než druhou) a dalšími řadami, jako je třeba edice „nekanonický kánon“, která přináší méně známé, zamlčované nebo pozapomenuté autory. Na poličkách knihkupectví se také objevily sebrané spisy několika významných autorů, jejich sebraná korespondence i souborné dějiny literatury. Tady je potřeba poznamenat, že ukrajinská literatura je ve specifické situaci. Celé 20. století se žáci ve škole učili jen zlomek domácí literatury, a to ještě zpravila ve velmi pokřivené interpretaci. Modernistka Lesja Ukrajinka jim například byla představená jako přítelkyně pracujících a předvoj komunistické budoucnosti, další spisovatelé jen jako autoři vesnických próz – aby odpovídali obrazu Ukrajinců jako národa bez elity. 

Desítky autorů a autorek a stovky pozoruhodných děl byly zakázané nebo v lepším případě nevycházely, nečetly se a ve školách se o nich nesmělo mluvit. Po rozpadu Sovětského svazu tamní literární trh zcela pohltila ruská produkce. Běžné knihkupectví vypadalo ještě na přelomu nultých let úplně jinak, podobně jako dnes v Bělorusku: většinu místa zabíraly knihy ruských autorů a světová literatura v ruštině, v rohu se na policích krčila nějaká povinná četba v nevábné vazbě a s obálkou, která jako by volala: tohle číst nechceš! Spisovatele ovšem psali a nějaká ukrajinská literatura samozřejmě vycházela, ale v malých nákladech a člověk musel vědět, kde ji hledat.

Dnes jsou v hlavním městě knihkupectví doslova na každém kroku. Většinou se jedná o pobočky některého ze známých řetězců či nakladatelství (jako Knyhovna Je, Yakaboo nebo Vydavnyctvo staroho Leva), kde se lidé také potkávají u kávy nebo řemeslného piva a ťukají do notebooků. Většina prodejen s knihami si potrpí na zajímavé prostory a atmosféru, a jsou zároveň kavárnami nebo coworkingovými prostory. Přehled deseti zajímavých knihkupectví hlavního města přináší třeba tento článek.

Většina vystavených knih má moderní design, mnohé jsou ilustrované. Obecně tu knihy stojí méně než u nás, ačkoli v poměru k ukrajinským platům to vyjde nejspíš nějak nastejno. Zato knihovny tu nejsou tak rozšířené a vybavené – i to se ale zlepšuje. Při jedné z procházek jsem narazila na kavárnu / nezávislou knihovnu / knižní klub, kde si v prostředí připomínajícím obývák můžete převléknout do papučí, dát si čaj a chvíli si číst. Pokud si za symbolický poplatek pořídíte průkazku, můžete si knihu odnést i domů.

Kromě toho během posledních let vznikla spousta malých nezávislých knihkupectví, které často – podobně jako galerie – schovávají v malebných dvorcích či skrytých průchodech, a pokud vám je někdo místní neukáže, nemáte šanci je najít. Do jednoho z nich mě zavedla kamarádka. Bylo zaměřené na fotografická alba a artové publikace. Mladá žena, majitelka a prodavačka v jedné osobě, zrovna jedla pho-bo. Daly jsme se do řeči, a zatímco ona srkala nudle, řekla jsem jí, že ji obdivuju a považuju za hrdinku, že se do takového podniku jako malé nezávislé knihkupectví pustila. „Hrdinové a hrdinky jsou na frontě,“ uťala mě rázně a já si příliš pozdě uvědomila, že použít tenhle výraz metaforicky v zemi, kde je válka, byla pěkná blbost. Na moje pokusy to uvést na pravou míru mávla rukou a jednoduše mě přestala poslouchat. Abyste si mohli před třicítkou otevřít a vést nezávislé knihkupectví, musíte nejspíš kromě jiných vlastností mít i jistou ráznost.

Možnost nakoupit si nějaké knihy jsem dostala druhý den své cesty. Vyrazila jsem na domluvenou schůzku o něco dřív a cestou se stavila v menším suterénním knihkupectví. Když jsem si stoupla mezi regály s pocitem „tak teď, konečně!“, rozezněla se siréna ohlašující vzdušný poplach. Byl to můj první poplach a já si uvědomila, že pořádně nevím, co mám dělat. Teoreticky bych měla jít někam do krytu, ale jak mám vědět, kde je ten nejbližší? A nestačí, že se nacházím v suterénu? V tu chvíli ke mně přistoupila prodavačka a řekla: „Pokud vzdušný poplach brzy neskončí, budeme muset zavřít, protože náš prostor není certifikovaný jako oficiální kryt. Doporučuju vám, abyste zamířila na nejbližší bezpečné místo, což je v našem případě metro Chreščatyk.“ Později tohle oznámení od personálu uslyším ještě mnohokrát, až nakonec pochopím, že je to povinná formalita, na kterou zpravila nikdo nereaguje. Lidé si už buď v mobilní aplikaci ověřili, že „to letí jinam“, anebo na poplachy nereagují ze zásady. „Rozhodl jsem se, že v rámci zachování psychického zdraví budu sirény ignorovat,“ řekl mi k tomu později jeden chlapec pracující v galerii. „Pokud letí drony, není to nijak zvlášť nebezpečné a já nemůžu zavírat dvacetkrát denně a běžet kilometr do krytu a kilometr zpět. Pokud letí nějaká nová nadzvuková raketa, stejně nikdo z nás nestihne doběhnout do bezpečí.“ Znělo to logicky, ale mají to právo říkat jen lidé, kteří třetím rokem žijí ve válce. Já jsem všem slíbila, že se budu chovat opatrně, což jsem se i snažila dodržovat.

Poplach naštěstí vzápětí skončil a já si mohla nerušeně prohlédnout všechno, co mě zajímalo, a odnést si na pult prvních patnáct knih. Nechala jsem si vystavit slevovou kartičku a zakoupené knihy nacpala do nové plátěné tašky s portrétem Lesji Ukrajinky a citátem Dělej si, co chceš. Poté jsem poprosila prodavačku, aby mi je schovala do zítřka. Po včerejším předkrmu, to byl můj první knižní chod, po němž ještě bude následovat řada dalších v mnoha jiných obchodech, až si nakonec budu lámat hlavu, jak si to všechno odvezu domů.

Poslední den cesty jsem se vrátila do velkého knihkupectví na hlavní třídě. Kromě neuvěřitelného výběru knih a té nejhipsterštější kávy a veganských zákusků si tu lze užít autorské čtení nebo navštívit cyklus přednášek o literatuře. Ty bývají rychle vyprodané. Knihkupectví se jmenuje Sens, tedy Smysl, což by u nás nejspíš znělo nepatřičně, ale tady je to výmluvné a přiléhavé. Vydávání knih není ani u nás kdovíjak snadný a výnosný byznys (právě to jsem se poněkud nešikovně pokoušela sdělit mladé knihkupkyni), ale na Ukrajině jsou nakladatelé a knihkupci mnohem větší srdcaři. Když je země v ohrožení, literatura má zkrátka větší váhu i smysl. Pomáhá lidem poznat ukradené dějiny i kulturu a skrze minulost lépe pochopit přítomnost. Hojí traumata, která se přenášejí z pokolení na pokolení, protože se o nich desítky let nesmělo mluvit ani psát. Připomíná, proč a za co Ukrajinci bojují a proč se nemůžou vzdát. Kdyby Rusko nedejbože zvítězilo a nastolilo tu svůj režim, všichni ti spisovatelé, novináři a profesoři a profesorky literatury, které jsem nesměle pozorovala první večer, by šli do vězení a lágrů jako první. Knihy by znovu zmizely z polic knihkupectví a knihoven, ze seznamů četby, z učebnic a školních tašek. A to se nesmí stát.

Slušelo by se skončit něčím méně naléhavým, odlehčeným. Ale to nepůjde – právě na to jsem myslela ten první večer, kdy jsem do sebe lila jednu skleničku za druhou, aby mi bublinky co nejrychleji stouply do hlavy. Usmívala jsem se, ale zároveň mi běhal mráz po zádech.