„Zamysli se nad sebou –,“ říká, „máš nějaký kamarády? Nemáš!“ A jedináček vyrůstající s matkou na to vždycky stručně a tiše odpoví (delší a hlasitější odpověď opravdu není na místě): „Mám. Pavla.“

Ó kráso nuzoty a únavy a nahoty, jež se náhle zjevuješ v našich příbytcích! Rád bych tento sloupek věnoval jedinému kamarádovi, kterého mám, jediné kamarádské lásce mého života – znalci zvuků a ticha, básníku Pavlu Klusákovi. Ať jsou to řádky o přátelství a ať ironie (můj oblíbený důvod, proč zůstat naživu) nezahalí stydlivost a lehýnkou radost našeho spojenectví! Anebo jen zpola!

Poprvé jsem Pavla uviděl v osmdesátých letech na super intelektuálním bytovém večírku, kde bylo hodně holek. Měl na sobě nemožnou košili (což se už nikdy nezměnilo), zapnutou o jeden knoflíček šejdrem, a na hlavě něco, co dlouho rostlo samo a vyznačovalo se překvapivě tuhým skupenstvím. Když si zul kozačky, před chodidly mu zůstaly zkrabatělé povytažené podkolenky tělové barvy, které nechal tak, nenavlékl si je zpět – zřejmě o nich ani nevěděl. Tenhle jeho smutný vstup ovšem záhy ztratil na významu, protože patnáctiletý mladík začal mluvit: slovy, která jsem neznal, mluvil o hudbě a literatuře, odvolával se na jména, desky a knihy, o nichž jsem nikdy neslyšel. Mezitím listoval v tlustém, hustě popsaném sešitě, který si přinesl s sebou. V průběhu večírku se ukázalo, že je to jeho první vývojový román (mimochodem, ilustrovaný autorem). Holky poslouchaly, ptaly se, všechny. A já, oblečený a načesaný ve stylu zbožňované novoromantické kapely Duran Duran, s perlovou náušnicí v uchu a botami s dlouhými fialovými špičkami, které jsem si sám zapatlal, jsem celý mejdan přežil v kuchyni, o samotě, v předstírání zajímavé melancholie, která nikoho nezajímala.

Moje maminka mi odjakživa říká „Petříčku“, vždycky, i dnes dopoledne, když jsme si počtvrté volali. Jednoho dne jsem zjistil, že Pavlova maminka Pavlovi říká „Pavlíčku“. To mě potěšilo! Od jisté doby vím, že když Pavlova esemeska začíná větou „Pavlíček Petříčkovi“, bude následovat něco, co ještě neví nikdo na světě. Obvykle to nejsou veselé zprávy. A když Pavlovi pípne „Petříček Pavlíčkovi“, ví to samé. Obvykle to nejsou veselé zprávy.

Koncem devadesátých let jsme s Pavlem dělali v Lidových novinách týdenní přílohu s názvem Umění a kritika. Samolibý šéfredaktor Pavel Šafr nás brzy začal nesnášet. Přílohu jsme přesto dlouho vedli celkem svobodně a byla to krásná práce. Porady s hodnocením přílohy bývaly ale tvrdé. Jednou, když jsme měli v čísle recenzi na knihu o pavoucích a otvírák, který pojednával o novém Vieweghovi spolu s knihou šéfredaktora Novy Železného a který nesl vražedný název Dva doktoři z Čech, nám Šafr před celým vedením arogantně řekl, že bychom měli mít v příloze občas fotku hezký nahý ženský, že by to pak alespoň někdo četl. Pavel Klusák mu tehdy bez sebemenšího zaváhání odvětil památnými slovy: „I já, pane šéfredaktore, toužím dělat práci, která mě vzrušuje – ale že bych si u toho musel přidržovat ručníček jako vy, to pardon!“

Vždycky jsem obdivoval Pavlovy nápady, které se týkají oslav a dárků. U něho se vůbec zdá, že i ty nejběžnější věci v životě se nemohou obejít bez prvotřídního nápadu. Oslava maminčiných narozenin, kdy se otevřou dveře do obýváku a za nimi sedí smyčcové kvarteto v plné parádě a spustí Janáčka – to je něco u Pavla naprosto běžného. Svým dětem dává k narozeninám knihy, které spolu s přáteli napsal a vydal. Na literární večírky přivádí operní pěvce, kteří zpívají tweety. A tak dál – nejlepší Pavlovy nápady na oslavy a dary nejspíš ani neznám. Ale jeden mi zůstal v paměti: když slavil nějaké kulatiny, pozval všechny dívky, které kdy miloval. A nikoho jiného. Dost odvážné, drzé, pro někoho přes míru, ale i vážné a dobrodružné.

Ostatně jako Pavlovy texty o hudbě a o čemkoli, jako jeho jazyk, dokonce i jako jeho dikce, melodie řeči, způsob, jakým mluví o něčem, co ho zajímá. Vždycky směs pregnantnosti a nápadité uvolněnosti, vášně a pokušení „nechat to viset ve vzduchu“, vzdělání a chuti něco si risknout. Můj jediný kamarád pro mě vlastně pořád mluví jako na tom dávném večírku: nevím, o čem mluví (on má pořád něco nového), a divím se, jakým způsobem o tom mluví. Poslouchám ho a kouzlo postupuje – pravidelně se mi zdá, že líčí několik věcí a vypráví několik historek najednou. A všechny jsou jasné, ostré, báječně poutavé.

Měl bych končit. Ještě větu z jedné staré Pavlovy recenze, kterou si často opakuju. Myslím si, že bychom se jí oba dva měli, chtěli držet až do smrti. No, ještě se Pavla zeptám. Ale nejspíš bude souhlasit. Řekl bych to do něj. Věta zní: „Tom Waits dobře intonuje, i když zvrací.“