Kdo by si pomyslel, že jsme na pražském Smíchově? Kotevní ulice vypadá přesně tak, jak název káže. Skromné pobřežní bulvárky s platany už skončily. Jak se blížíme k přístavu, zbývá spleť posledních ulic: vybělených, prosolených, čpících zahnilými kraby. Uličky jsou tu krátké a rozpálené, úvazní sloupky, kotvy, kočky a švábi v nich vrhají těžké stíny, a tak je čím se proplétat, když míjíš dvě dávno opuštěná bistra a zkrachovalý sklad ryb s přepravkami na led. Čemu se vyhýbat, nežli zakopneš – a po hlavě vletíš na molo, u něhož kotví pole stříbřitých jachet a za nimi stříbrné, stříbrné, stříbrné moře. Ale tos neměl… dávej přece pozor! Navíc takový držkopád! Seber se a vrať do té úplně poslední uličky s modrými stíny, kde je krámek, před ním klec s bílým kakadu a … parapet!

Antikvářka – je to ještě holka – se jmenuje Eliška. Každý v přístavu ji zná.

„Tohle za dvacet. A tohle taky za dvacet. Tak všechno dohromady za čtyřicet,“ říká Eliška.

„Jo, jo.“

„Dám vám pade.“

„No… dobře. Jste hodná. Ta pude do kasičky. Už tam je!“

„Aha.“

„Ještě jsem zapomněl na tuhle. Ale nevim… Klidně na parapet.“ Klidně. Kakadu se letěl proletět nad Smíchovské nádraží, je vedro, tak se podíváme, co nám to na parapetu s cedulkou „1 ks za 10, 3 ks za dvacet“ hřaduje.

Simenon, Aldridge, paní Agatha hned dvakrát, Gerald Durrell, Figuliova Africká dobrodružství, Hakon Mielche s Veselou plavbou k lidožroutům, Hemingwayova Fiesta, Švabinského český Slavín, Tajnosti pařížské, laciné sešitky Breta Harta, Setonovy Stopy v divočině, Listy hetér, pět detektivek ze Smaragdu, Liv Ullmannová s Proměnami, příručka s titulem Podnikání z pláže a buchta jménem Výkřiky v noci a třikrát chudák Marcel Pagnol.

„Taky máte dlouhou chvíli?“ zeptal se mě, když vycházel.

„Ani ne. Dívám se.“

„A nebral byste tohle? Eliška to nechce. Za deset, ať nežeru!“

„Ukažte,“ řekl jsem, „podívám se… Byla poklidná hodina před svítáním v Rudém moři a Frédéric a já jsme měli spolupracovat na naší první vědecké výpravě, věnované výlučně výzkumům pod hladinou moře.“

„Zadíváme-li se od španělského mysu Tarifa k jihu, naskytne se nám nádherný pohled na Gibraltarský průliv,“ odpověděl a zíral na mě s podivně otevřenýma očima.

„Jestli to nevíte,“ pokračoval jsem a pohodlněji se opřel o parapet, „Robert Cohn byl kdysi na Princetonské univerzitě šampionem střední váhy v boxu!“

„Paní Oliverová se hloubavě prohlížela v zrcadle!“

„To je možné,“ nedal jsem se, „ale vypravování o poslední cestě Monsunu, která se tak slibně začala jednoho slunného dne a za deset měsíců potom se tak žalostně skončila na korálovém útesu v Tichém oceánu, jistě zklame část čtenářů.“

„Když se vracím z výpravy do cizích krajin, vždycky mě vítá radostné disharmonické pokřikování šimpanzů, tiché mručení a jiné hlasy nejrůznějších zvířat, která mě poznávají a radují se, že už jsem zase doma,“ zvýšil hlas a zamrkal.

Usmál jsem se. On taky. Bílý kakadu nám proletěl nad hlavami, způsobně vlétl do klece a usnul.

„Nedáme si někde pivečko, seňore?“

„Tak jo.“

„Ale platíš ty, markýzi! Eliška mě dneska vodpálkovala jak malýho hajzlíka.“

„Dala vám pade, ne?“

„Ale ale ale, von je pan inspektor nějakej všímavej! Tak to ne! Ta je v kasičce!“

„Dyť jo. To je jasný. Tak na Růžek, nebo do Oázy?“ řekl jsem.