Je půl šesté, po modré obloze plynou bílé mráčky, viditelnost výborná. Číst se bude uprostřed promenády u Jubilejního pramenu, který začal téct až roku 2013, chuťově jeden z nejlepších. Kolem tryskajícího elixíru se vine dlouhý půlkruh lavičky, kterou plní hipsteři. Festival Luhovaný Vincent tuto subkulturu láká na zádumčivou elektronickou hudbu, která se večer rozezní v prvorepublikovém klubu Domino s takovými těmi kristiánovskými kupé. Hlavní halu s tekoucí vincentkou při předešlé akci naplnil hustý suchý dým a temný hlasitý industriál řízený dýdžeji v bílých košilích z plošinky u stropu.

Borkovec je prošedivělý typ s dobrou figurou a chlapeckým žlutozeleným kukučem. Do Luhačovic z Prahy jezdí přes celou zemi přímák, kterým dorazil. Přichází s černým baťohem, ve kterém má nejspíš pyžamo, bude nocovat v jednom z místních rozkošných penzionů. Mírně awkward rozpráví s neméně sympatickou ředitelkou festivalu Magdou Petrákovou.

Chápe se mikrofonu. „Do toho mikrofonu se výborně mluvilo,“ chválí pak. Z kavárny Fra, kde řídí literární provoz, je na retro oděné fousáče a víly v šusťákách zvyklý. Pozdraví je a neformálním tónem mluví o knize. Obecenstvo vstřebává vědomé i podprahové signály z jeho zjevu. Stojí tu básník, jaký na Vincentu za osm let jeho existence ještě nečetl.

Lido di Dante se nachází v deltě Pádu. Je tam hodně vodního ptactva a nedaleko leží na věčnosti Dante. Zde poezie víceméně končí. Po mluveném úvodu autor vklouzne do čtení. Hlas se mu posune do polohy odlišného, odlidštěného, hlubokého charismatického chrapláku, jako by daboval zhýralého cestovatele. Je to v první osobě, působí to jako deník, ale není to deník. „To si hodně lidí myslí, no.“

Publikum baví letně lechtivou story z nudapláže, která je v Lidu legendární, navštěvují ji i lidé z mnohem hezčích pláží jižnější Evropy. Jde o rivalitu mezi naháči a „textiláky“, oblečenými a neoblečenými. Borkovec se pomalu vytrácí, v dobrém slova smyslu. Zůstává příběh. Čte plynule, bez zádrhelů, intonuje. Flow kolektivní představivosti jede na plné obrátky. Stává se textem. Člověk na jméno a osobnost básníka zapomíná. Zapomíná na sebe. Zůstane jen hlas a představy. Takový je mechanismus večerního čtení pohádek dětem, aby usnuly.

Jsme v Lidu. V jiné zemi, kde se mluví jinak, ale rozumíme jí díky básníkovi, který nám překládá, předkládá nám ji na stříbrném podnose. Je to místo podobné tomuto, ale jiné. Tolik jiné. Povídka je vtipná a radikální. Končí návodem, jak vzpírajícího se textiláka ohleduplně, ale nekompromisně vysvléct. „Na tohle jsem čerpal z nudistických diskusních fór. Tam jsou šílené věci,“ usmívá se lišácky. „Nebyla to trochu metafora na hidžáby?“ „Možná. Všechno je metafora na hidžáby.“

V nedávném článku Lidovky psaly, že mladý Borkovec nikdy nebyl okázale vulgární ani explicitní, ale na stará kolena začíná experimentovat. Ne snad s vulgaritou, ale s tím druhým ano. Ve zkušeně prošejkované směsi respektu a sebevědomí čte další kousek o sexuálním životě Liďáků. Jeho hlas se nese luhačovickou idylou, přilité Italky, kterým tečou prsa z výstřihů, vytahují z gatí penisy svým mužům v taxících a dělají jim to, jak to oni chtějí, což je přesně tak, jak to chtějí dělat i ony. Jedna lesbická divačka se zvedá a odchází. Nikdo další ale už ne. Náhodní kolemjdoucí se pozastavují nad sociální bublinou, která se na město vždycky koncem června snese. Napouštějí vodu přímo za Borkovcem, který se nenechá vyrušit. Festivaloví návštěvníci se vždycky s těmi lázeňskými bizarně, ale nenuceně mísí.

Borkovec nemá rád, když se básník dovoluje publika, ale závěrem se ptá, jestli má přidat dva úryvky, nebo ještě celou povídku. Úslužná posluchačka navrhuje celou povídku. Je na vážnější notu mezimanželského napětí v najaté italské nemovitosti. Pozornost publika už trochu skuhrá, dva úryvky by bývaly byly lepší, nejlépe s jasnějším konfliktem na způsob textiláků a naháčů. Vědom si přetažení se Borkovec po pointě nerozloučí a rovnou se odstřihne. Chtělo to ještě trochu domazlit, lusknout prsty pro probuzení z hypnózy.

Stoupám na kopec, ze kterého je promenáda vidět jak na dlani. Autor rozdává podpisy a small talky. Odchází podél potoka. Mrkne na ajfoun a jde dál. Zpomalí, rozhlédne se kolem a zase přidá. Přejde po barevném mostě a pokračuje po druhém břehu. Nikdy jsem neviděl básníka tak dlouho odcházet, neměl jsem tak dobrý výhled. Rozgajdaná chůze, taková švihaně-točivá, jako by rozháněl vodu, jako by měl motor vpředu.

Potkám ho pak v Jizbě, festivalové kavárně. Vysílá tam rádio divadelního souboru 11:55, který vznikl z jednoho vysloužilého ročníku DAMU. Dělají s ním rozhovor, mluví o poezii. Před třemi týdny vydal z pohledu kritiky úspěšnou sbírku Herbář k čemusi horšímu. Básně taky překládá a v kavárně Fra uvádí padesát čtení za rok. Z úvodů chystá knížečku.

Bavíme se o různých autorech. Oba máme rádi Novotného a Hrušku. „Hruška diktuje,“ říkám. „To je přesné slovo,“ on na to. „Topol je výborný řečník, ale horší čtenář. To jsou dvě různé věci.“ Kývne, možná ze slušnosti. Topol má prý v šuplíku výborné povídky, ale nechce je vydat. Borkovec se srdečně zasměje pokleslé improvizaci, která probíhá ve vysílání a odchází na ubikaci, tentokrát už opravdu. „Napil jste se té vody, co tekla za váma?“ „Ne.“ „To musíte.“ „Jo? Dobře.“