„Přála bych si, aby se o tom mluvilo,“ pronesla Eva Š. jednou u sklenky červeného tak nahlas, že to vypadalo, jako by po dlouhé době měla doma nějaké hosty. Ale v její velkolepé vile nebyla jako obvykle ani myš. Ani Jana K., která se sice ohlásila na večerní bazén, ale nakonec dala přednost dražbě současného českého umění, kde – jak řekla, když se na poslední chvíli omlouvala – „má spadeno na jednoho fakt neskutečně vtipnýho Kinteru s nápisem IN MY NEXT LIFE, I WILL BE BETTER PERSON!“

„To zní super,“ zhodnotila její výběr Eva Š. „A co na tom vobraze je?“

„Asfalt s takovejma smutnejma vočima,“ odpověděla Jana K. „Koupím si ho, i kdyby mě to stálo měsíční kapesný. Skrblík mě sice přerazí, ale ať!“

Těšily se. Obě. Tak jako se už dlouho na nic netěšily.

Sláva jejich knižního klubu dávno překročila hranice městečka D. A dámy samy sebe – taky dávno – přemluvily, že to není pouze díky zdejším milionářským vilovým čtvrtím a tučným příspěvkům bohatých členek, které umožňovaly zaplatit pozvaným spisovatelům honorář, jemuž se nedalo odolat. Zopakujme to – prostě nedalo. Těšily se. Přemýšlely. A nakonec vymyslely, že ten výroční book club uspořádají v mysliveckém stylu a číst se tentokrát bude klasika. Kančí a jelení guláš, bažantí stehýnka, kvalitní červené víno a Bohumil Hrabal. A taky nějaká lovecká povídka od Hemingwaye, jehož obě dvě zbožňovaly.

„Abych řekla pravdu,“ uvažovala zas jednou nahlas Eva Š., „radši bych něco elegantnějšího, třeba malý knižní ples. Ale to kvůli covidu stejně nejde. Tak si vystrojíme literární hostinu. Řeknu Ivě a Kamile, ať uvařej. Iva udělá ty svoje karlovarský knedlíky. Bude to fajn.“

„A já si rozhodně beru na starost výzdobu,“ dodala Jana K. a v očích se jí zablýsklo.

Ťukly si.

Přípravy svátečního book clubu se rozběhly jako na drátkách.

Nápad Jany K. ohledně výzdoby salonku v místní restauraci Kobliha, kde se veškeré book kluby konaly, vyhlížel výtečně. Manžel její dobré kamarádky Daniely Fialové byl bohatý developer se zálibou v myslivosti. Ačkoli… bohatý je trochu slabé slovo, a myslivost vlastně taky. Jeho vášní byl pouze luxusní lov, který se neomezoval na Evropu, kde ve velkém klátil jeleny, daňky a medvědy, ale sahal na všechny kontinenty, odkud přivážel zbytky tygrů, slonů, luskounů, zeber a pum, které sprovodil ze světa nejdražšími puškami, revolvery a kušemi a dorazil vykládanými dýkami a noži, vyrobenými na zakázku. Developer sbíral trofeje i zbraně a jeho vila, která patřila k nejhonosnějším v městečku D., připomínala Konopiště.

„S vo něco lepším topením, ty vole,“ burácel tučný, divoce zarostlý developer, když se jednou za rok zjevil v Koblize. Jinak ho v městečku vidět nebývalo. Pobýval na loveckých výpravách. „Podnikal tažení,“ jak rád říkával. „Válčil daleko od domova,“ jak říkával ještě raději.

Jana K. navrhla Daniele F., zda by do Koblihy nedovezla nějaké kožešiny, kůže a paroží a jiné lovecké trofeje a salonek nevyzdobila. A Daniela F. souhlasila a nadšeně slíbila i vycpanou lamu kudu a několik odpadkových košů ze sloních tlap.

I Ernest Hemingway bude spokojen!

Všechno se dařilo.

Ale v den konání, kdy jelení a kančí guláše odstávaly ve sklepích, bažantí pečínka se rozváněla, ukázky z knih byly pečlivě označeny barevnými záložkami a šiky karlovarských knedlíků dýmaly v únorovém chladu, se přípravy nečekaně zadrhly.

Městečku D. se zastavil dech.

Daniela F. totiž zatelefonovala Janě K., že objevila tajný mobil svého manžela a v něm milostné esemesky vyměňované s různými ženami, s milenkami, které si s sebou vozí na výpravy nebo je na nich potkal a udržuje s nimi pravidelný styk. Daniela F. zdůraznila, že těch žen je přes dvacet a nejmíň pět z nich jsou černošky, řekla – a to už plakala –, že před manželem svůj objev netajila „ani dvě minuty“, načež on ji příšerně zmlátil, sebral jí klíčky od obou aut a od celého domu a zamknul ji v dětském pokoji s jejich pětiletým synem. Pak jednomu ze svých chlapů nařídil, aby hlídal, a bůhvíkam odjel.

„Prostě jsem ve vězení. Vono ho to, kreténa, večer přejde,“ vzlykala Daniela F. do telefonu, „ale ty kožešiny nepřivezu, nezlob se. Ani sloní nohy. Hrozně mě to mrzí.“

Jana K. se zhluboka nadechla, nalila si a zeptala se, zda jsou v dětském pokoji nějaké kožešiny. Daniela F. přisvědčila.

„Ještě ti brnknu,“ řekla Jana K. a zavěsila.

Ale nebrnkla. Za malou chvíli před zadním vchodem do vily Daniely F. přibrzdil jaguár, z něhož vyskočily Eva Š. s Janou K. První okamžitě vyrazila ke hlavnímu vchodu, aby zabavila muže, který hlídal. A Jana K. zaťukala na okno dětského pokoje, odkud spolu s Danielou F. začaly oknem soukat kožešiny, kůže a paroží. Za naprostého ticha vytáhly i medvědí kožešinu s vycpanou hlavou a vyděšeného pětiletého synka. Nakonec oknem vyskočila jeho matka. Eva Š. se mezitím vrátila, nastoupila a auto narvané zvířaty a lidmi nastartovalo a odjelo, sledováno mužem ve slunečních brýlích, který si vůbec ničeho nevšiml.

Výroční book club v městečku D. se vydařil nad očekávání. Salonek byl doslova utopený v liščích a rysích kožešinách a kůžích divokých prasat z dětského pokojíčku. Medvěd cenil zuby. Dvanácteráci a osmeráci shlíželi ze stěn a na stole stála vycpaná hlava daňka s lopatkami plnými zázračných bílých skvrn. Zvěřinu nachystanou k večeři všechny čtenářky chválily a do nebes vynášely i karlovarské knedlíky, a zatímco se četl Bohumil Hrabal a Hemingway a taky – přiznejme, že ne dlouho – Ivan Sergejevič Turgeněv, kterého některá z nich v dobré víře donesla, vybraly členky mezi sebou tak obstojný obnos, že kdyby ti tři ještě žili, mohly by je snad pozvat na besedu do městečka D. Jisté ale je, že alespoň Jára Rudiš dojede! I Kačka Tučková! A uhrančivý Miloš Urban!

Městečko D. se nadechlo!

Sláva moderátorkám!

Eva Š. se opila a kázala něco hrozně přísného o mužích, krvi a pomstě na červeném koberci.

I Jana K. se opila a celý večer svému milenci do telefonu vypisovala historii s kožešinami a on jí rozhořčeně odpovídal, že by se to mělo hlásit.

A Daniela F.? Celý večer poplakávala, několikrát si přelíčila monokl od manžela, uspala syna a nakonec si rozpustila vlasy a ulehla do medvědí kožešiny a poslouchala povídky. A když se četla ta pasáž z Hemingwaye, kde píše, že spát s černoškou je jako spát s velrybou, dokonce se mírně usmála. Spočívala na medvědovi a pospávala a slušelo jí to a sem tam ze snu šeptala nějaké vzrušené věštby. I já na tom book clubu byl, jedl jsem a víno pil. Ale když se před Koblihou rozsvítila strašně silná světla několika džípů, z nichž vyskákali chlapi v brýlích a z toho největšího vylezl obtloustlý, vousatý Agamemnón – dopil jsem a zmizel.

A v tom je ta svízel, protože jsem nic neviděl a nic neslyšel.