Kassel
Německá spisovatelka Christine Brücknerová a její manžel Otto Heinrich Kühner, taky spisovatel, mě pozvali do svého domku v Kasselu, abych tu prožil jeden říjen. A k pozvání připojili fotografie, na kterých jsem uviděl, že jejich domek je zepředu i zezadu zarostlý levandulí a malými růžemi a že v zahrádce stojí socha nymfy, která jde do vody. Nebo z vody. Napsal jsem, že děkuju a že přijedu.
Když jsem do Kasselu dorazil, pršelo a Christine i Otto byli už po smrti. Zemřeli skoro současně. Jejich domek zarůstal levandulí o něco víc než na fotkách, ale jinak se nic nezměnilo. Mečem jsem si proklestil cestu a vchod, otevřel dveře a posadil se do Christinina křesla, počítač si otevřel na Ottově psacím stole a do Christinina nebo Ottova hrnku si uvařil kávu. Nikdo se tu od jejich smrti ničeho nedotkl. Všude kolem mě ležely knihy, které napsali (některé spolu), a ze všech stěn a říms se ke mně obracely jejich společné fotografie.
Domek byl skromný, tři malé pokoje s knihovnami, nejjednoduššími pohovkami a pracovními stoly. Jediné, za co se tady kdy utrácelo – pomyslel jsem si –, byly stolní lampy, aby bylo vidět na psaní. Seděl jsem v tom a vybavil se mi jiný slavný pár, který pracoval a umřel spolu a často se fotografoval a filmoval. Vulkanologové Maurice a Katia Krafftovi, kteří zkoumali sopky při erupci tak zblízka, až je jedna japonská spolkla. Kdysi jsem viděl dokumentární film o jejich práci a životě a zapamatoval si ty nejskromnější příbytky, které si zařizovali pod činnými sopkami. Život naplněný odvážnou a vážnou prací s lehkostí odhazoval všechno nepotřebné. A nezbytné věci, které zůstávaly, se podobaly klidným, radostným a krásným tvářím svých uživatelů!
Já vím, že Christine a Otto nemuseli k sopce, aby dokázali něco napsat. Až k sopce některé věci nedoneseš! Ale jejich domek v Kasselu se strohým pracovnám pod vulkány podobal. A spisovatelé se podobali průzkumníkům obživlých sopek. Jen v okně do zahrady stála ta nymfa a déšť na ni lepil skomírající dubové listí.
Tady v Kasselu roste vůbec hodně dubů, o nichž snili klasicistní a romantičtí zahradníci i Joseph Beuys a které teď v říjnu opadávají. Jejich listy obvykle na cestě k zemi čeká nějaký altánek, obnovená kašna, stará nebo nová socha anebo náhrobní andělíček. A když se odpoledne objeví slunce a posvítí si na smutečního anděla, co často rozjímá blízko rušné vozovky – protože válečné bombardování, které Kassel skoro srovnalo se zemí, a nesnadná rekonstrukce města jsou na každém kroku patrné –, je melancholie to nejsnesitelnější, co člověka obklopí. Jeden takový andílek hlídá hrob Lotty Amalie, sestřičky bratří Grimmů. Hrob na ulici! Skoro jsem o něj zakopl! O černé křidýlko anděla na náhrobku zleva škrtají auta a těsně napravo se po chodníku vleče pohřební průvod s bubínky a s transparenty „Lockdown sofort beenden“ a „Masken schaden unseren Kindern“ a nese figurínu mrtvé dvanáctileté dívky, zabalené v rubáši ušitém z roušek a respirátorů.
Kam až padá dubový list v Kasselu, pokud ho nezastaví okraj vyschlé fontány, na kterou vrčí kamenný lev? Když ho nezarazí alabastrové rameno Flory nebo Háda, kteří střeží oranžerii s trávníkem tak rozlehlým a tak pěstěným, že vypadá, jako by se skládal z leštěných malachitových dlaždic? Když ho vítr neupustí do okapu Humboldtovy škeblové restaurace?
Kam míří ta smuteční demonstrace? K muzeu smrti, v němž se koná příležitostná výstava věnovaná sebevraždě!
Nepřidávám se dnes k dubovému listu ani k průvodu, nejdu tam s nimi, i když vím, že v kasselském muzeu smrti, umírání, pohřbívání a truchlení pouštějí filmy a ukazují obrazy a předměty, které dokořán otevírají desítky dveří, jež jsou už dlouho pootevřené, ale já si ani nevšiml, že se ve stěnách kolem mě nacházejí.
Vrátím se do domku po mrtvých manželích.
Cestou ale udělám malou odbočku.
Půjdu se podívat do těch strmých teras, jimž tady v Kasselu říkají Weinberg. Otevřená stará brána, kudy se na Weinberg vchází a za níž stoupá několik schodišť obklopených záhony, které jsem nejdříve považoval za starý hřbitov, se nachází – jako ten anděl Lotty Grimmové – v tak podivně těsné blízkosti rušné vozovky, že to vypadá jako chyba. Ačkoli jsem místo spatřil jen párkrát na několik vteřin z tramvaje, když sjížděla kolem skály a hradebních teras zachovalé části starého města a právě tady nabírala rychlost, nebylo možné si ho nepovšimnout. Kvůli jeho nemožnosti, nešikovnosti. První můj dojem byl myslím ten, že bránu kvůli stavbě silnice bez rozmyšlení posunuli. To přetržení mi připadalo až bláznivé (nevím, jak to říct lépe). Padlé na hlavu. Viděl jsem ale také okamžitě, že branou je dobře možné vejít snadno, že k ní přes všechny nesnáze vede nenápadný chodník, a všiml jsem si, že v lákavé a klidné zeleni, do níž vedla a která se už zbarvovala, tam mezi břečťanem a diviznami zarostlými zdmi a na vyhlídkách obrácených k slunci nikdy nikdo není.
Chce se mi tam.
Ilustrace © Lela Geislerová