Dá se – o tom balení je potřeba přemýšlet s předstihem, mít lehký plán, pár věcí skončit včas a tiše. A nějak vyřešit prachy. Jako Nabokov nadrtit Lolitu – a pronajmout si apartmán přes dvě patra a až do smrti v bílé košili chytat motýly pod hotelovou terasou. Jako Alda Merini shrábnout tučnou literární cenu, zabouchnout zabordelený byt a obsadit nejdražší pokoj v drahém milánském hotelu o dvě ulice vedle. A zůstat, dokud peníze nedojdou. Alda vydržela dva roky. Potom se vrátila do postele, kterou neustlala.

Jak často jsem si nekonečný hotelový život představoval! Obzvlášť palčivé to bývalo na pracovních cestách, v prvních minutách po vstupu do hotelového pokoje, kdy jsem jako vždycky na kliku provlékl červenou stopku pokojské (na klice zůstala po celou dobu mého pobytu), potom se svlékl do naha, neosprchovaný vlezl do postele pro dva, krátce usnul a ihned po probuzení si u otevřeného okna zapálil první cigaretu (stropní čidlo jsem zakrýval alobalem), popel odklepával do sklenky na šampaňské a díval se. Už nikdy neodejít! V hotelovém okně jako vždycky něco stálo a něco se chvělo, ale výhled nebyl důležitý. Kouřil jsem u hotelového okna strnulý a zhroucený v sobě strašným steskem, který přichází vždycky, když se veškeré možnosti života naráz otevřou dokořán. Vždycky, když ta nejdobrodružnější varianta příštích dní se rovná té nejlínější, ta nejzkaženější té nejpočestnější. Ostatně, právě Nabokov (dávno před Lolitou a švýcarským apartmánem) píše v básni Hotelový pokoj o tom, jak v okně ošklivého hotýlku „zamirajet“, kamení, odumírá, hluboce utichá, přestává dýchat. Svírá se mu srdce. Jsem si naprosto jistý, že ze stejného důvodu jako to moje.

Včera se moje sny vyplnily tak rychle, že jsem se nestačil ani rozhlédnout. Natož si zabalit. Bez plánu, předstihu, s nevyřešenými penězi, uprostřed hromady práce a jakýchkoli vyhlídek jsem se ocitl v hotelovém pokoji. A abych měl jasno, rovnou v hotelu s dlouhými pokoji, jak tomu tady říkají. Znamená to, že můj hotel je hotelová ubytovna, kde se pokoje pronajímají na měsíc a víc. Přesně tak, jak jsem si vždycky přál! Až na to, že nebalím sirény do celofánu, popel klepu z okna a místo stesku mám vztek. Cigaret přibylo.

Býval to solidní hotel s terasami obloženými keramikou, sametovými chodbami, v nichž hořely lampy, a proskleným tanečním sálem. Teď to tu vypadá jako na poliklinice, která se už brzy bude bourat. Nespal jsem a celý dnešní den prostál u okna pokoje číslo 8. Na výhledu najednou záleží. Možná, že ji v zatáčce, která vede k nádraží a pak dál k řece, zahlédnu na cestě do práce. Nebo z práce. Nebo jinam. Kam? Můj hotel není zas tak daleko. Venku jsem dnes byl jenom jednou, pro cigarety. Na chodbách ani v hale, v níž nebylo možné rozsvítit, jsem nikoho nepotkal. Za dveřmi pokojů panovalo dokonalé ticho.

„Bydlí tady ještě někdo?“ zeptal jsem včera pozdě večer těhotné ženy, která mi odemkla hotel.

„Jsme skoro obsazení,“ odpověděla těhotná žena, o níž nedokážu říct nic víc, než že mi včera pozdě večer odemkla hotel.

Je po desáté, za dokořán otevřeným oknem se už úplně setmělo a – někdo klepe.

Napadá mě, že je to ona, že to celé teď, právě teď skončilo! Odemykám tak šťastně. Jsem ze sebe tak zklamaný.

Ve dveřích stojí někdo jiný.

„Přinesla jsem vám kytičku, aby vám bylo veseleji.“

„Mně je dobře.“

„Ale jděte!“

„Děkuju. Nic nepotřebuju. Kytku ze všeho nejmíň.“

„Tak vidíte. Není vám dobře. Jen berte.“

„Vždyť se neznáme.“

„Znám všechny, co tu bydlí. Tady nikomu není dobře.“

Ta kytička, kterou stárnoucí žena v teplákové soupravě drží v ruce, není kytička. Je to obrovský drahý pugét, složený z gerber a růží a širokých zelených listů, zabalený ve zlatém celofánu s vlnitými okraji. Ve druhé ruce jí dýmá cigareta. Vyfukuje kouř do pugétu a strká mi květinovou pochodeň do obličeje. „Berte.“

„To ne. Taková krásná kytice. Tomu, kdo vám ji daroval, by se to nelíbilo.“

„Ale jděte. Mám ji od dcery a ta ji má od pacientů. Je doktorka a je jí to jedno. Nosí mi to sem. Mám kytek plnej pokoj. Číslo sedm, sousede.“

„Dobře, děkuju.“

„A dojděte na návštěvu. Mám i bonboniéry.“

„Děkuju. Nashledanou.“

„A jděte spát. Kuřte, ale spěte! Vím, co říkám.“