V souvislosti s blížícím se vyhlášením dvou vítězů Drážďanské ceny za poezii odpovídají na otázky časopisu iLiteratura.cz básníci nominovaní za českou stranu. Jak vnímají některé aspekty vlastní tvorby? A jak magnetismus knih, zájem o přírodu nebo mezinárodní kulturní a literární spolupráci?
PB
Petr Borkovec
Píšeš, že odstavec plný podzimních kytek, který jsem ti poslal jako omluvu, čteš nyní v mojí nové povídce. Prý tě to „zamrzelo“? Musím hned napsat, že je to celé horší.
Po obědě jsme chtěli vyrazit pro pstruhy do lesních sádek. Nebyly daleko, ale od rána jsme o tom mluvili jako o malém výletu. Vyklepávala sis dokonce ten větší batoh, zatímco jsem nemohl najít termokabelu.
La stagione è iniziata – pláže, které mě na obzoru obklopují, se každý pátek odpoledne už skoro naplní, slunečníky tam stíní, auta se lesknou směrem k lesklému moři a psi na odpočívadlech čůrají do rukoly. Letní sezóna 2024 zahájena jakoby nic – i přísným editorům sloupkařských rubrik měkne oko a ani nezpozorují, když se literárně-společenský sloupek promění v recenzi drinku. Což se právě stalo.
Nemám rád, když sloupkaři a spisovatelé causerií (spisovatelky to většinou neprovozují) otevírají hru vyznáním, že jejich sloupek vznikl namísto nějaké životní radovánky, které se mohli oddávat, kdyby nemuseli motat věty, co jsou po termínu. A nesnáším, když naznačují, že ta zabitá radovánka byla milostná, přičemž se nepochybuje, že vášeň je osobitá, oboustranná a jako z románu. Do toho drobně prší a jaro bylo nebo bude.
Kdyby mi ten vzkaz neposlal, psal bych o tom, co hrozivého se mi zjevilo v koruně nebohého javoru, který letos zase obrazil třímetrovými výhony, protože ho léta špatně stříhám. Dělám si z něj vrbičku, jak mi kdysi dávno řekl nějaký úplně cizí zahradník. A připojil, že jednoho dne mi to ten javor oplatí. Což se letos v předjaří, v takové té předjarní vteřině, kdy se slunce vyřítí z mraků a začne pálit jak blázen, stalo.
Výčepní Janka Vríčanová z Furmanskej krčmy v Dolnej Štubni umřela. Hena, která mi o tom přes plot řekla, když jsem vynášel kufry z auta a ptal se, kdy a kam půjdeme na pivo, nic víc nevěděla. Vlastně si nejdřív ani nemohla vzpomenout, jak se Janka jmenovala příjmením. Potom si jméno vybavila.
Než jsem jednoho dne ke konci 20. století daroval svou šest let budovanou entomologickou sbírku chlapci, kterého jsem doučoval literární výchovu, moje srdce náleželo broukům. Celé. Především střevlíkům a květným tesaříkům. Ten hoch byl synem školníka, trpěl nějakou tělesnou slabostí, koktal a já si nemůžu vzpomenout ani na jeho křestní jméno.
… fiala se ukázala v koruně trávníku. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.
„Dio mio! Dio mio! Che orrore!“ Skláněli se nad kmenem stromu, který na obnažené písčině zapomněl odliv, a pokoušeli se ho převrátit. Jejich hlasy zazněly tak jasně, jako by vycházely ze samého okraje pláže a jako by směřovaly právě a jen do okenic mého apartmánu, ale byl to klam ranního mrazivého vzduchu a nepřítomného moře.
Je to tam, kde slavík zpívá v napůl opadalém ořešáku a kde se večeří kousky studené polenty. Kde psi pátrají po lanýžích, co rozkvétají pod zemí drobnými černými květy, a kde hřbitovy vypadají jako dlouhé verandy s doprovodem oblouků.
Šel jsem pomalu a pořádně se díval. Chůze v ještě chladném písku, který ale slunce už začalo ohřívat, byla vzrušující. Zdálo se mi, že vzdálenosti narůstají, lidské hlasy se ztrácejí a slábnou.
Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.
Řídil jsem a poslouchal rádio a všiml si, že dopravní zpravodajství jsou dnes plná předmětů na silnicích. Po celou cestu prudce svítilo slunce a vál mírný vítr.
Koreanistka, k níž letos v předjaří a na jaře pořád jezdím, protože spolu překládáme krátké básně dávných korejských kurtizán, bydlí v paneláku na okraji města. Její sídliště není velké, je staré a mezi baráky roste řídký les a zlatice, které rozkvétají.
Plány na třicátý book club v městečku D., který měl otevřít další úspěšnou sezonu s knihami a živými spisovateli a členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.
Neodpověděla a také se zarděla. Oba zmlkli. V dálce na moři plul a kouřil parník. Zadívali se na něj. „Pročpak nevypravujete?“ zašeptala.
Německá spisovatelka Christine Brücknerová a její manžel Otto Heinrich Kühner, taky spisovatel, mě pozvali do svého domku v Kasselu, abych tu prožil jeden říjen. A k pozvání připojili fotografie, na kterých jsem uviděl, že jejich domek je zepředu i zezadu zarostlý levandulí a malými růžemi a že v zahrádce stojí socha nymfy, která jde do vody. Nebo z vody. Napsal jsem, že děkuju a že přijedu.
Jednoho dne všeho nechat, nějak si pobalit a nadobro se odstěhovat do hotelu.
Už deset let se mi na začátku podzimu zastavuje dech. Než řeknu z čeho, řeknu, jaké to zastavení je. Nepodobá se totiž ničemu jinému v mém životě!
Překládat sloku složenou ze čtyř rytmicky uspořádaných a rýmovaných veršů je jako vzpomínat.
Karel mi napsal, že minulý víkend dělali první zahradní táborák a že to bylo fajn, akorát že rušili bažanta, co se „usídlil v blízkém cypřišovci“ a už chtěl jít spát.
Měsíc a tři dny nevyšla z bytu. Nechodí ani s odpadky. Nechodí na balkon, protože na balkoně číhá aerosol. Na balkoně stojí pytle s nevynesenými odpadky, které tam spouští oknem, aby nemusela otevřít balkonové dveře.
Soubor Sebrat klacek přináší prozaické texty, které ve většině ohledů navazují na předcházející obdobnou sbírku Petříček Sellier & Petříček Bellot. Počítají se čtenářem, který se hlavně dokáže naladit na poklidnou notu pozorování okolního světa. Přesto si autor občas neodpustí do čtenáře tak trochu šťouchnout.
Chtěl bych si důkladně prohlédnout ledňáčka. Jistěže volného, ne v zajetí. Několikrát v životě jsem zahlédl, jak přelétá potok nebo protíná druhý říční břeh. Ale byla to jenom modrá vteřina.
Karel Gott a Richard Krajčo se před časem dohodli, že si zažertují se Smrtí, a na Vánoce nám ji přilepenou lepidlem k sesli (i s kosou) přivezli ukázat. Vánoční hit s názvem, o němž se nepochybuje, jsme slyšeli a viděli skoro všichni.
Pět měsíců civilní vojenské služby v polovině devadesátých let (víc to nebylo, protože pak jsem onemocněl), které jsem prožil jako ošetřovatel v jednom pražském domově důchodců, jsem skoro beze zbytku vytěsnil z paměti.
Jsem spisovatel na volné noze a kvůli wuchanské pandemii jsem se ocitl ve finančních potížích.
Moje babička Tonička nebyla moje babička. Seděla před domem na lavičce, opřená o plot, za kterým se zelenal dvůr. Na hlavičce flanelový šátek. Na sobě soustavu flanelových košil, jupek a kazajek, které bez rozdílu nazývala slovem „kacabajka“ a které za celý život nesvlékla až k té úplně poslední. A v zimě v létě tlusté žebrované punčocháče. Seděla tam, sedí tam. A vypráví.
Kousek mě svezl, tím to začalo. Přibrzdil autobus, odfoukl přední dveře, srovnal krok vozu s mým, vyklonil se od volantu, jako kdyby ho zdědil, a zlehka zavolal do deště: „Naskoč. Někam tě hodím.“
Ve středu 29. dubna zemřela po krátké nemoci v pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského zřejmě nejpozoruhodnější česká básnířka posledního dvacetiletí Alice Wierpichová. Na začátku prázdnin by jí bylo 73 let.
Už jsem o tom párkrát psal: ačkoli jsem vyrostl deset minut od lesa a od dětství dělám, co můžu, nikdy jsem nenatrefil na shozené jelení ani srnčí paroží.
Zbídačený remíz, do něhož mrholí a který každou chvíli krátce zalije jarní šílené slunce. Pojďme si ten hlouček křovin, posvátný hájek mezi poli, rozebrat!
„Tohle nevím… kdyžtak na parapet…“ Anebo: „A s tímhle asi rovnou na parapet, co říkáte?“ Vcházejí do krámu, vytahují knížky z prostorných tašek, říkají to samé v nekonečných obměnách. „Myslel jsem si, že to nebudete chtít, to nevadí. Nechte si to. Na parapet dobrý, ne?“
„Tohle – a fejeton, pane? Toto – a kytka na klobouku internetového večerníku? Ani jako causerii to nevybojujete. Neruda se obrací v hrobě, Hálek už obrácen natrvalo!“
Petr Borkovec byl vloni nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Nijak by nepřekvapilo, kdyby se mezi nominovanými objevil i letos – ačkoliv v jiné kategorii. Na konci loňského roku totiž vydal tento autor knihu fejetonů, sloupků a kratších próz nazvanou Petříček Sellier & Petříček Bellot. I kdyby to však nakonec s cenou Magnesia Litera nevyšlo, jedno ocenění už Borkovec získal – cenu Tvárnice časopisu Tvar, kterou mu udělil kritik roku Jan M. Heller.
Včera jsem už zas někomu vyprávěl o středoslovenských vesnických hospodách – furmanských krčmách, výhřevnách, pohostinstvích U Grófa, pivnicích Koliba a Kúria, gazdovských bistrech a športbarech s názvem Lysec, Turiec nebo Podhájka.
Na první setkání louňovického book clubu „v anglosaském stylu“, které se konalo pátého listopadu 2019, přišli do hostince U Šafratů tři čtenáři.
Nedaleko katedrály svaté Alžběty, v Řeznické ulici v Košicích, stojí dům č. p. 35, kde prožil část dětství Sándor Márai – hvězda evropské literatury 20. století, která vyšla s velkým zpožděním. Novelu Svíce dohořívají jsme četli všichni a všichni jsme se těšili, že ji Miloš Forman zfilmuje. Sir Connery, co měl hrát hlavní roli, se taky nemohl dočkat. Nakonec se netočilo – a už nikdy nebude.
Záslužné leporelo, které generačně rozdělené společnosti připomíná skutečnost, že nesoběstačné dítě a nemohoucí starý člověk potřebují k životu stejné věci. Čím pro nás tyto obyčejné předměty jsou, ukazuje s pozoruhodnou laskavostí a obdivuhodnou uměleckou invencí.
Moje žena ve vypjatějších manželských chvílích poznamenává, že jedináček vyrůstající s matkou zůstane jedináčkem vyrůstajícím s matkou.
Měl jsem štěstí a v jednom zastrčeném, trochu zanedbaném hotelu v Evropě potkal spisovatelku Bianku Bellovou. No, štěstí… víme, že Bianca má v posledních letech z českých autorů nejvíc zahraničních výjezdů, takže je na literárních cestách každý druhý den a v hotelové chodbě jsme ji – my, čeští autoři – už potkali všichni. Ale přesto.
Hyacinty už dávno lezou. Slunce pálí do harampádí, kterého přes zimu přibylo nejenom na půdě, v kůlně, v zahradním altánu, ale taky pod postelí, na nočním stolku, v mobilu a v tajném šupleti s dopisy, eury a starými snubáky. Zloději na jaře makaj od nevidim do nevidim; nový lesklý rejče mizej dřív, než je poprvý polkne vlhká zem.
„Je to trapný a fakt nekonečný. Co je to?“ Správná odpověď: autorské čtení. Hodinka utrpení s autorem, o níž Karl Kraus kdysi prohlásil (jako obvykle tak, aby holky koukaly), že „když spisovatel čte, je to, jako když kuchař jí“.
Na veřejných čteních a besedách, při rozhovorech do novin a do rádia se – jak ví každý spisovatel – některé otázky opakují. Mrzí mě, že nepíšu tak dobře, abych dostával jen otázky, které žádný jiný spisovatel nedostává.
Listopad rve, co může, rozednění trvá do setmění a kniha básní nepřitahuje – nežli přejdeš od jednoho rýmovaného čtyřverší ke druhému, čtyřikrát tě sevře širá chandra.
Nová básnická sbírka Petra Borkovce Herbář k čemusi horšímu zaujme nejen svým tajuplným názvem. Autor, jehož knihy budí pozornost dlouho předtím, než jsou publikovány, přichází s opulentní sbírkou plnou humoru a nadsázky, v níž vedle přírodní lyriky nalezneme medailony pornohereček a vedle útržků z internetových diskusních fór vzletnou češtinu obrozenců.
Lilo. Když konečně ve čtvrti Connewitz, kam zabloudil, natrefil na otevřené bistro, bez rozmýšlení se celou dlaní opřel do skleněných dveří. Přivítal ho barmanův kyselý obličej, za kterým se ukrývalo vyčítavé souvětí pojednávající o klice a její úloze v dějinách lidstva.
Luhačovice a Lido di Dante – dva místopisné názvy spojuje počet slabik, výletní charakter a poslední červnovou sobotu také Petr Borkovec. Do valašského lázeňského centra přijíždí číst z knížečky povídek z místa v severní Itálii, odkud pochází jeho žena. Zná je jako své boty, ale v Luhačovicích je poprvé. „Dobré, že?“ říkám. „Moc pěkné,“ přisvědčí, „vy jste odtud?“ „Ze Zlína.“ „Jak je to daleko?“ „Třicet.“
Na předměstí L’Aquily jsem vrátil vypůjčenou regatu, vylíčil majiteli autopůjčovny všechny útrapy, které mi „květ jeho stáje“ (majitelův týden starý výraz) způsobil, doplatil 200 tisíc lir (ten mluvka, který se jmenoval Foscolo, chtěl 300) a šel hledat bar. Trvalo mi to, byla siesta.
