Neobvyklý název Herbář k čemusi horšímu přitahuje pozornost k nové básnické sbírce Petra Borkovce. Od poslední autorovy „plnohodnotné“ básnické sbírky ji dělí poměrně dlouhá doba. Tu však Borkovec vyplnil jinými knihami. Publikoval například povídkový soubor Lido di Dante, doplnil sbírku Milostné básně z roku 2012, z níž vznikla kniha Wernisch, a v útlém výboru s názvem Rozvláčná vyjádření radosti vyšla jeho úvodní slova k autorským čtením v pražské kavárně Fra.

Jestliže čtenáře jeho nové sbírky na první pohled zaujme či pobaví ona pokroucená vazba slova „herbář“ (který nebývá k něčemu, nýbrž něčeho) v názvu, není to nic proti tomu, co jej čeká po otevření knihy. Začíná to už medailonem autora, který je psaný latinsky. Následuje několik básní tvořících cosi na způsob prologu, po nichž přichází oddíl Herbář k čemusi horšímu s podtitulem Ohlasy a centony a procvičování. Podstatnými prvky této sbírky jsou hra (s jazykem, s motivy, s tím, co ještě je a co už není poezie) a z ní plynoucí humor. Borkovec přitom výrazně překračuje míru humoru, na kterou jsme možná zvyklí z jiných sbírek současné poezie. Už jen z toho důvodu, že do svého Herbáře soustředil opravdu pozoruhodné množství prostředků, jimiž humorného účinku dosahuje.

Najdeme zde texty evokující příspěvky z internetových diskusních fór, jež zachovávají i příznačné gramatické a typografické nedostatky: „Jsem z Chlumce nad Cidlinou a chodim v tomto městě na pole a různé lokality po okolí.Bohužel chodím sám.Pokut by někdo chtěl rád bch aby někdo šel se mnou […]“ (z básně Pokut by někdo chtěl). Najdeme zde texty parodující kanonická díla jak české, tak světové poezie. Například v básni Soukromá lesní studánka čteme: „Znám soukromou křišťálovou studánku, / kde nejhlubší je soukromý les, / tam roste soukromé tmavé kapradí / a vůkol soukromý rudý vřes […]“. Cyklus portrétů pornohereček pak nese název Můj Spoon River, čímž odkazuje na Spoonriverskou antologii Edgara Lee Masterse. Občas se dokonce Borkovec uchýlí ke „krádeži“: můžeme si zde přečíst třeba celou Erbenovu Polednici, bez jakýchkoliv Borkovcových zásahů.

Nejvýznamnější roli však v Herbáři k čemusi horšímu hraje jazyk. Borkovec se obrací ke starší – často obrozenecké – češtině a mísí ji s dnešními vyjadřovacími prostředky. Vedle vzletně znějících obrozeneckých složenin (lesostinný, sosnomračný) z básně Launiowitz tak stojí báseň Květinářství, jež začíná verši „Vodu v chlaďáku jsem vyměnila / a všechny hrnkovky zalila“. Mísení vzletného a všedního, vysokého a nízkého, vznešeného a vulgárního se však často odehrává i na prostoru jediné básně: „V tichém háječku, / v letní přírodě, / uprostřed léta, / […] dvojice šveholí, / slavíček píchá. // Ó, jarní prcání / střídají s mrdáním […]“ (báseň V háječku). Borkovec rovněž zkoumá prostředky, jež byly poezii kdysi vlastní a jež jsou nyní pokládány za příznakové, například pevné metrum ve dvojici básní Tam za daktylskou kapličkou a U trochejské kapličky.

Sbírka Herbář k čemusi horšímu se dozajista vymyká z dosavadní Borkovcovy tvorby a domnívám se, že i čtenář, který není zvyklý číst současnou poezii, si v ní najde své, a dokonce se u ní může dobře bavit. Přesto má kniha jednu výraznou slabinu. Borkovcovo mísení jazykových vrstev, stejně jako jeho humor a drzost, je totiž napoprvé působivé, ba strhující, při opakovaném čtení se však znatelně vyčerpává. U mnohých textů stojí za pozornost především nápad. A poté co jej čtenář ocení, nemá důvod, aby se k nim vracel. Oproti tomu v textech (není jich ve sbírce mnoho, ale nalezneme je tu), které lze označit za vážné a ve kterých bychom snad mohli číst ozvuky starších Borkovcových sbírek, nachází čtenář při dalším čtení nové zalíbení.

Není tajemstvím, že kolem Petra Borkovce a kolem kavárny a nakladatelství Fra je sdružena řada většinou zhruba o generaci mladších autorů, které Borkovcova poezie silně inspiruje. Bude zajímavé sledovat, jak a zda zapůsobí jako inspirační zdroj i Herbář k čemusi horšímu. Rozhodně by to nebylo nijak překvapivé. Možností, jak na texty z nové Borkovcovy sbírky navázat, je nespočet.