Skláněli se pořádně daleko v písečné krajině, jež vystupovala ze tmy, a kmen stromu mohl být také veliký černý balík, převázaný tlustým, na koncích roztřepeným lanem, který se ti dva snaží rozbalit. Když se jim to konečně podařilo, situace se rázem proměnila a všechno do sebe ve vteřině zapadlo: bezvládné tělo v dlouhém tmavohnědém, vodou nacucaném plášti rozhodilo ztuhlé paže do stran jako krab těžká klepeta. Z balkonu, odkud jsem se díval, to vypadalo, že se ruce zastavily dřív, než dopadly do písku, že zůstaly trčet vzhůru, zdálo se, že mrtvola má obě paže navlečené ve vycpaných rukávcích, jaké se používají při výcviku psů. A že jimi touží někoho sevřít v náručí, měkce scvaknout, kohokoli.
Už se úplně rozednilo, moře se odtáhlo ještě dál, opatrné zimní slunce skryly mraky a z širokých kaluží, které se měděně leskly mezi plochami a vlnovkami písku, bolely oči. Ale já je nespouštěl z té trojice uprostřed holého mořského pole, odrážejícího studenou oblohu – a viděl jsem všechno. Až po pohřební dodávku s nápisem Pompe Funebri Fabbri.
A tak když za dvě hodiny zadrnčel zvonek a za dveřmi podupával mladý karabiník (nejspíš mě předtím někdo zahlédl, jak stojím na balkoně, a upozornil ho) a s dlouhatánskou a hlasitou omluvou, že vyrušuje o Vánocích, si oklepával mokrý písek z bot, mohl jsem s naprostou jistotou prohlásit, že mrtvola, kterou – což jsem zdůraznil – jsem nejdřív považoval za vyplavený strom a pak za balík svázaný provazy, ležela na stejném místě už před pátou hodinou ráno a že jsem dřív, než se objevili ti dva, nikoho jiného na pláži neviděl.

Pro pořádek jsem chtěl dodat, že ještě za tmy jsem zahlédl paní Aldinu, uklízečku z restaurace Passatore, která má ve zvyku zkracovat si cestu přes pláž a dnes ráno přicházela o něco dřív než obvykle. Bezpochyby proto, aby podnik připravila pro sváteční večer. Ale karabiník mě zdvořile požádal, zda by se mohl podívat na balkon. Ukázal jsem mu místo, z něhož jsem výjev pozoroval.
„Není tu moc dobrý výhled,“ poznamenal, když se rozhlédl. „Ten tamaryšek vám zakrývá půlku pláže.“
„Víte, pronajímám si tenhle byt už šestým rokem, vždycky o Vánocích,“ odpověděl jsem, „a jsem na ten pohled zvyklý. Kdyby tudy dnes ráno někdo procházel nebo se tam schovával – jestli myslíte tohle –, rozhodně bych si toho všiml.“
Karabiník neřekl nic.
Stáli jsme vedle sebe na balkoně a mlčky se dívali, jak studené slunce, které se vysmeklo zpoza mraku, zalilo mělčinu, v jejímž středu stály dva policejní vozy s rozsvícenými světly a zapnutými majáky. Vzápětí se stejně prudce zatáhlo. Pohřební vůz už odjel, ale místo, kde předtím leželo tělo, zůstávalo ohrazené policejní páskou, za níž se pohybovalo několik postav, které dělaly svou práci. Moře stálo v naprosté tichosti. Lehká šedozelená koruna tamaryšku se převalovala ve větru, rozevírala se a zavírala a oranžové signály a jejich vypouklé odrazy z policejních aut se mísily s nadýchanými větvemi – v zacloněném slunci, na hnědém, tlumeně třpytivém pozadí, to působilo slavnostně.

„Zatracený Vánoce,“ karabiník si s omluvným posuňkem nasadil sluneční brýle.
„To vás chápu. Utopil se?“ optal jsem se a myslel na jeho nečekaně pozorné, tak trochu stydlivé, omluvné gesto, na to, že už má jistě ženu a nejméně dvě děti, i na to, že jeho návštěva se pravděpodobně už chýlí ke konci.

„Ani ne,“ podíval se na mě. „Byl rozkuchanej jak králík.“
„Neříkejte.“
„Vlastně byla,“ dodal. „Byl to prostitut. Nějaká Flavio. Neznal jste ho?“
Otočil jsem se do slunce, které se už zase vydralo z oblaku, a stiskl oči.

„Ne.“

Vrátili jsme se dovnitř, karabiník vytáhl notýsek a něco si zapisoval. Aniž by odložil sluneční brýle, aniž by k tomu, co píše, cokoli podotkl. Rozkročený stál v brýlích uprostřed pokoje a ryl tužkou do papíru. Všechna stydlivost byla pryč. 
Zíral jsem na něho s odporem a nemyslel vůbec na nic.
On ale, jako by jenom pokračoval v písemném záznamu, řekl: „Tak já půjdu. Děkuju vám za pomoc. Pěkné Vánoce.“
„I vám,“ odpověděl jsem rychle.
„Cizinci sem k nám na vánoční svátky moc často nejezdí,“ otočil se ke mně ve dveřích.

„Právě proto jsem tady. A opravdu doufám,“ sledoval jsem karabiníkovy oči a představoval jsem si, co právě teď vidí, „že ne naposledy.“
„Jen se chci ujistit – jste tady sám, že ano?“
„Ano, sám.“   

Spal jsem do dvou odpoledne. Když jsem vyšel z bytu, už se stmívalo. Byl první sváteční den a v Passatore otvírali až v půl sedmé. Nikde nikdo. Na vzdálenějších plážích směrem k Lido di Savio jsem zahlédl sběrače mušlí, jak klecovými hráběmi rozrývají písek. Postarší dvojice v barevných větrovkách, oba bělovlasí, se fotografovala s racky nedaleko místa ranního nálezu, které už bylo uklizené. Moře se nevracelo. Nevěděl jsem, kam jít. V tmavnoucím tamaryšku, pod nímž jsem se v jednu chvíli ocitl a podíval se jeho oblačnými větvemi na vlastní balkon, teď místo světel a slunečních skvrn řádilo hejno strak. Později se na piazzetě ozvala hudba a dětský hlas začal do doprovodu zpívat vánoční píseň, nahlas a tak nějak drze – vydal jsem se tím směrem.
Ale i hlas se v té chvíli pohnul a dřív, než jsem na náměstí dorazil, potkal jsem průvod dětí se svíčkami a malými červenými a žlutými lampiony, co v předvečer Narození směřoval po pláži ke kapli. Nechal jsem ho projít kolem a pak se, zčásti schovaný ve tmě, připojil na jeho konec a šel za řadou světel a jejich odrazů na mokrém písku a v kalužích až k otevřenému svatostánku, který se nacházel vedle kamenného mola. V kapli i kolem ní se třpytila a leskla sváteční světla a pod křížem z modrého skla, na němž plaval ukřižovaný Ježíš, stál pestrobarevný betlém, u něhož se průvod zastavil, aby se pustil do nových vánočních písní. Betlém byl skutečně rozlehlý, vyřezávané město od vstupní brány až k posledním vzdáleným domkům a zahradám, nabitý lidskými postavami a věcmi života, tak jich plný, že se překrývaly, tísnily se a stínily si, že nikde nekončily, a vzadu, kde už měla být jenom pustina domovních střech, jedna střecha jako druhá, se pod safírově modrou oblohou dál nacházely lidské drobnosti: květináče a květiny v podkrovních oknech, kominická štětka za komínem, vlající prádlo, střešní lavička a na ní džbán. Stál jsem stranou a díval se do osvětleného hemžení a o něco později jsem si v automatu koupil svíčku. Za Flaviho, za jeho tělo, jeho překrásná prsa. Za jeho opatrnou pevnost. Jeho podivuhodně světlé vlasy. Zapálil jsem ji a položil k levému okraji betléma, poblíž stolu, u něhož se pásly kudrnaté ovce a na němž stála lampa a ležely misky, tác s chlebem, kniha a zprohýbané listiny, nádobka s olejem, ošatka a odstřižený knot.