Píseň Vánoční – plná mrtvol, polomrtvol, nemrtvých, woodoo figurek a černé domácí magie – zněla a zní z rádií i z radnic. Kdo si u toho pohodového záhrobního duetu poplakal, ten si poplakal – nebylo nás v adventních a svátečních Čechách málo!

Ponechme nyní, ačkoli to nelze úplně, stranou hudbu (i s těmi andělskými polnicemi, jaká škoda). A taky klip paní evangelistky Babinské, ve kterém děti 2020 úpěnlivě sepjatýma rukama žadoní o koledy a Bůh vstupuje do zasněženého světa v těle Ježíše Krajča, jenž nazpět do nebes vrhá zasvěcené pohledy. Pojďme zlehka – abychom nesetřeli cukr z tvrdnoucího vánočního cukroví – přehlédnout text toho budoucího evergreenu a trochu se nad ním zasnít!

Spánkem a sněním píseň ostatně začíná. Dozvídáme se, že až si zpěvák (nebo Richard nebo vypravěč nebo někdo) půjde dneska lehnout, „nechá si zdát“ o tom, co si přeje. Úvodní verše jsou obehrané, zakončené ohmataným gramatickým rýmem spát–zdát a spíš pronášené než zpívané, obyčejně, zvolna. Položme se do písně jako do něčeho známého, víceméně příjemného a buďme klidní – takový je úvodní vzkaz! Ve třetím verši ale přichází něco dynamičtějšího. Zpěvákovi se ve snu zjeví „celý ten blázinec“, na který se okamžitě rýmuje slovo „prosinec“. Okamžitě znamená dřív, než posluchač čeká. To se – zjednodušeně řečeno – dělá tak, že rýmové slovo nepřichází až na konci verše, ale už třeba v polovině.

Text pojednává o nabírání tempa a zároveň tempo nabírá – to je pěkné!

Rázem před sebou vidíme prosincový vánoční shon s lidmi, co jsou samé přípravy a radostné povinnosti. Slovo „blázinec“, použité pro vánoční honičku, je barevné, expresivní a patří do slovníku starších generací. Mladší při jeho vyslovení v tomto významu cítí, řekl bych, mrazení. A dodávám, že mně samotnému připadá, že se Krajčo – kdykoli tohle slovo vysloví – lísá k mojí mámě! Scéna se zalidňuje širokou rodinou, jejíž členové mluví různými slovníky, ale zpěvák to nějak skoulí. Jsou přece Vánoce a všichni si rozumějí. A Ježíš promlouvá všemi jazyky.

První sloka končí slovem „film“ – všechno, co bude dál, běží „jako film“. Může se jednat o běžné přirovnání, ale nemusí: slovo „film“ stojí na konci verše a jako jediné v této pozici nemá rýmový protějšek. Trčí! Asi je důležité! Film! Skloňme se před ním a usedněme do sedačky: rodinný vánoční biják začíná. Toho lidstva! Máma, táta, babička, děti, děda a „moje láska“. Každý ve světě 2020 svědomitě plní dávno určenou roli: máma peče, děti koledují, babička se dívá na ruskou pohádku, táta do všeho strká nos, manželka rozsvěcuje vnější i vnitřní světýlka atd. Hrobový klid je stvrzen rýmem rozsvítí – do sítí. Ano, hluboce nehybná scéna se bez nějakého toho zavedeného „lapání do sítí“ neobejde. Pak ale následují verše, které signalizují, že idyla nestojí zcela na místě, že se něco chystá:

Máma peče, táta dělá chytráka,
děti chtěj koledy a zpěváka,
tak děda pouští Goťáka.
Ten z desky zpívá: …

A po těchto slovech se shůry ozve refrén pěný samotným Božím hlasem. Ale nepředbíhejme.

Je zřejmé, že vše ve sloce směřuje ke slovu „Goťáka“, k přivedení hlavního božstva na scénu. Dva předchozí rýmy „chytráka“ a „zpěváka“ příchod ohlašují. Bohužel, zbytečně okatě. Formulace „táta dělá chytráka“ je mezi pečením, civěním na telku a pouštěním gramofonu až příliš specifická – cítíme, že její použití není zcela dobrovolné. A dítka v dalším verši, která se nespokojují s prostými koledami, ale prapodivně žadoní také o „zpěváka“ koled, pokazí všechno. Bůh přichází ohlášen tak strojeně, že moment překvapení z jeho zjevení odpadá. Děsná škoda!

Místo má ale jednu výhodu – vybízí k tomu, abychom si za rýmující trojici slov lehce dodávali svá, střídali je podle chuti, pohrávali si s tou pasáží pod ostrojeným stromečkem. Táta si může třeba dopřávat panáka a v opilosti hulákat. Jen do toho… chytráka, zpěváka, Goťáka, nalákat, oči vyplakat, vykvákat, abraka dabraka, vojáka, hlupáka… a tak dál…

Refrén písně, který potom z věčných lovišť zpívá Karel Gott, je ve své obecnosti a nesrozumitelné srozumitelnosti čistě „boží“. Pětkrát opakované slovo Vánoce. Zmínka o andělech. Slovo „nikdo“ a vzápětí slovo „všichni“. Aluze na zlidovělou odrhovačku („po roce Vánoce přicházejí“). Pravidelné vlnění sestupného a vzestupného rytmu.

Druhá půlka hitu obsahuje neproniknutelnou poezii, která se týká sněhuláka přicházejícího – tak jako v loňském roce – do rodiny. Ačkoli vstupuje do teplé domácnosti, prosí o to, aby neroztál, což se vyřeší vzpomínkou na minulý rok, kdy si (stále sněhulák) lehal vedle mluvčího na polštář. Koneckonců je pozván dovnitř, čímž přestává studit. Páni!

Ve strofě stojí za pozornost trendy rým nastínit – last minute, který zpěvák vyslovuje očividně rád a s pečlivostí. Slyšíme ale, že je na svůj nález příliš pyšný. A jelikož rým nemá navíc v textu žádnou oporu, ztrácí švih a vyznívá jako předvádění.

Druhá půlka písně opět končí Boží intervencí. Karel Gott na jejím konci zničehonic vyklene první verš písně Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, který se rýmuje s dvěma předchozími verši (dobře znáš – na polštář – hnízdo máš) a samozřejmě upomíná na další vánoční filmovou pohádku. Celá sloka tak znovu představuje přípravu na Boží vstup, ale tentokrát méně nápadný (pravda ale je, že pasáže o sněhulákovi jsou tak crazy, že posluchač nečeká vůbec nic, jenom vyvaluje oči). Bůh se tady navíc připomíná jaksi konkrétněji, jakoby jedním starým zázrakem, „lidštěji“. V tomto místě si na něj můžeme letmo sáhnout. Tím hitovka graduje. Následuje už jen nekonečné opakování refrénové sloky, založené na nekonečném opakování, v němž se – zas drobná změna – hlasy Ducha svatého a jeho vtělení proplétají.

Řekl jsem, že se mi ta píseň líbí? Neřekl? To je dobře. Ale – myslete si, co chcete – celé loňské vánoční svátky jsem si představoval, že jsem Richard, co se domluvil s Karlem, že pozvedám ruku do vzduchu a vypouštím metafyzický hit mezi český lid, pohazuju hřívou a s očima důvěrně upřenýma k nebi pronáším:

„Tak je to vaše. Když jsem Vánoční psal, myslel jsem na ty, které miluju, i když s námi už třeba nemohou být. O tom je čas vánoční. Vím, že se mnou stále jsou. Jako andělé. Mějte se krásně a nezapomeňte – oni při nás vždycky budou stát. Držte se v téhle podivné době a važte si těch, které máte kolem sebe. Petr“.