Prestižní česko-německá Drážďanská cena za poezii prochází po čtyřiadvaceti letech a celkem čtrnácti ročnících změnou koncepce. Poprvé tak letos budou uděleny ceny dvě: jednu získá německý básník (či v případě aktuálních nominovaných německá básnířka), druhou básník český. Při této příležitosti se 1. listopadu od 19:00 v pražské Čítárně Unijazz koná autorské čtení všech šesti nominovaných: Petra Borkovce, Kamila Boušky, Bohdana Chlíbce, Dany Ranga, Ozana Zakariyi Keskinkılıçe a Georga Lesse; slavnostní vyhlášení vítězů pak proběhne 3. listopadu v Drážďanech. Časopis iLiteratura.cz nyní čtenářům přináší korespondenční trojrozhovor se všemi českými nominovanými básníky.

iLiteratura: Tento rozhovor vzniká u příležitosti vaší nominace na Drážďanskou cenu za poezii. Nominovaných je celkem šest básníků. Jste obeznámeni s tvorbou vašich kolegů a kolegyně? Máte k tvorbě někoho z nich –⁠⁠⁠⁠⁠ ať už z Čech, nebo Německa –⁠⁠⁠⁠⁠ obzvláště blízko? 
Petr Borkovec: Texty německých básníků jsem bohužel nečetl. Básně Bohdana Chlíbce znám od začátku 90. let. Vždycky jsem je obdivoval a vždycky mi připadaly náročné. První tři sbírky Kamila Boušky znám dobře, protože jsem je redigoval, tím pádem o nich s autorem podrobně mluvil a také o nich napsal kratší texty. Kamil Bouška patřil ke kmenovým básníkům nakladatelství Fra; nebyl jsem sám, kdo byl rád, že tomu tak je. 
Kamil Bouška: Tvorbu nominovaných německých básníků a básnířky neznám, bohužel. Nepamatuju si, kdy naposledy v České republice vyšel český knižní překlad ze současné německé poezie. Poezii Bohdana Chlíbce a Petra Borkovce sleduju a velmi ctím.
Bohdan Chlíbec: Přijetím nominace na Drážďanskou cenu za poezii jsem sešel z cesty, ke které intuitivně tíhnu. S díly nominovaných nejsem dostatečně obeznámen.

iLiteratura: Nechci se ptát, zda pro vás nominace na Drážďanskou cenu znamená víc než jiné dosavadní nominace a výhry. Zajímalo by mě ale, zda vy osobně považujete její mezinárodní –⁠⁠⁠⁠⁠ a konkrétně česko-německý –⁠⁠⁠⁠⁠ rozměr za nějak přínosný či zajímavý. Myslíte si, že cena díky (nově) dvěma výherním místům například alespoň částečně potlačuje kompetitivní rozměr a má tak větší potenciál spojovat?
Kamil Bouška: Myslím si, že z dlouhodobého hlediska má rozvíjení mezinárodní kulturní a literární spolupráce velký smysl. Přínos takové spolupráce a kontaktů se přitom nemusí aktuálně hned projevit. Změnu v pravidlech drážďanské ceny jsem zaznamenal okrajově a nemám k tomu mnoho co říct, ale snad ano, snad má díky této změně cena větší potenciál spojovat.
Bohdan Chlíbec: V této věci je pro mě přínosná a důležitá pouze spolupráce s překladatelem Patrikem Valouchem.
Petr Borkovec: Současná německá poezie je výtečná, v lecčems jiná než česká. Často staví do popředí jazyk – sám materiál tam hraje nejdůležitější roli, to mám rád. Setkání s básněmi takových autorů, jako jsou například Uljana Wolf, Monika Rinck, Jan Wagner, samozřejmě Durs Grünbein nebo Marion Poschmann pro mě byla důležitá. Některé z nich jsem poznal právě díky téhle ceně. A také jiné, mnohem mladší. Fakt, že cena podněcuje překlady (a dobré překlady!), je hodnotný. A spojující, když to zmiňujete.        

iLiteratura: Všichni tři jste v určitém momentu (či momentech) své tvorby sáhli k útvaru „básní v próze“. Ani u jednoho z vás však tento termín nelze použít se zcela čistým svědomím. Texty se mu vzpírají a mísí se někde s dramatem (Bohdan Chlíbec: Stereo, 2022), jinde lze vysledovat určitou příběhovou linii, takže se knížky přibližují k jakýmsi mikropovídkám (Kamil Bouška: Inventura, 2018; Petr Borkovec: Sebrat klacek, 2021). Mohli byste v tomto ohledu přiblížit váš tvůrčí proces? Liší se pro vás nějak psaní veršů a vět? Nebo byste svou tvorbu označili zkrátka za poezii bez ohledu na formu jednotlivých textů?
Bohdan Chlíbec: Nikdy jsem nepsal prózu, nepotřeboval jsem to a asi bych to ani neuměl. Formu dramatu či scénáře (formu zdánlivého dramatu a zdánlivého scénáře) jsem ve Stereu použil proto, že mi umožňovala jiný přístup k metafoře.
Petr Borkovec: Na próze mě mimo jiné zaujala možnost tvářit se, že o nic moc nejde (psát zlehka, skoro nepořádně) – a nenápadně ji za ledabylého pochodu pěchovat tématy, motivy, obrazností a stylistickými postupy, na kterých mi strašně záleží. A které nelze pouštět ven bez důkladného vypracování. Moje prózy nejsou, doufám, básně v próze. To zavání něčím nedovysloveným, nedokončeným, nebo zakončeným nějakou vytáčkou – takhle psát nechci (ačkoli netvrdím, že se mi to nestává – v tom případě ale píšu špatně).
Kamil Bouška: Každá špatná próza je špatná proto, že postrádá poezii, zatímco žádná pitomá báseň není pitomá kvůli tomu, že v ní je málo prózy. Rozdíl mezi poezií a prózou zatím nikdo uspokojivě nedefinoval. Každá věta je, nebo může být, veršem. Ne každý verš ovšem může být větou. Všechno je to poezie.

iLiteratura: Myslím, že působení vás tří ve veřejném prostoru lze chápat jako odlišné přístupy k otázce role básníka/umělce ve společnosti. Petr Borkovec byl dramaturgem Café Fra, objevil se v rozhovorech v rádiu, televizi i mainstreamových periodikách. Kamil Bouška vedle poskytování rozhovorů uveřejňuje kritické texty týkající se současného dění na poli české literatury, je spoluautorem dvou manifestů. Bohdan Chlíbec se veřejného působení převážně straní, ale vede nakladatelství Aula. Je zřejmé, že každý z vás zvolil pozici, kterou považuje za vyhovující, potřebnou či vhodnou. Mohli byste osvětlit důvody, které vás k této volbě vedly? V čem vám vyhovuje? A spatřujete ve své situaci naopak nějaké nevýhody?
Bohdan Chlíbec: Desítky let na mě působí jakýsi magnetismus knih. Podléhat tomuto magnetismu je z určitého úhlu pohledu zločin, protože dluhy, které z této slabosti vyplývají, netýrají pouze mě. Jak asi daleko jsem od zjištění, že vydávat knihy je v mém případě pouze projevem mentální slepoty a skrytým sobectvím?
Petr Borkovec: Nedefinuju se. Přijímám nabídky, které mi připadají podnětné, z nichž necítím pokrytectví, a takové, kde mohu, pokud možno, udělat něco, co od sebe nečekám. Nevýhody jsou všude – je třeba je proměňovat ve výhody.
Kamil Bouška: O roli básníka ve společnosti rozhoduje společnost, nikoli básník. Nejsem policajt dobrého literárního vkusu, zdaleka se nevyslovuju ke všemu, co se mě v současné české literatuře dotýká. O vlastní pozici ve veřejné sféře vůbec nepřemýšlím, protože si žádnou pozici nebuduju.
Ano, jsem autorem několika metakritických textů, to ze mě ale kritika nedělá, bylo by velmi přehnané mluvit o mě jako o kritikovi. A jinak ano, to je ale dané, že reflexe vyžaduje úplně jiný druh vědomí nebo ladění než aktivní inspirované stavy.

iLiteratura: Pane Bouško, vaše sbírky,⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zejména poslední třídílné Dokumenty (2023), tematizují řadu úzkostí spojených s žitím – a psaním – v dnešním světě; troufám si říct, že je lze vnímat jako angažované. Zároveň jste se v manifestu Radikální neodpovědnost z roku 2019 ohradil proti chápání poezie jako prospěšné: „Všem básníkům a autorům: Pište si, co chcete, ale hlavně neprospívejte a prospívat nechtějte.“ Změnil jste za ty čtyři roky názor? Nebo lze vaše texty chápat jako navazování na linii „poezie očitého svědectví“ (Kolář, Diviš)? A není vlastně podávání svědectví také snahou o změnu? Kde podle vás lze vést hranici mezi různými podobami angažovaného psaní?
Kamil Bouška: Na prospívání jsou prášky, ne poezie. Poezie má rozvibrovat váš vnitřní vesmír i za tu cenu, že se vám obrátí žaludek naruby a ztratíte chuť k jídlu. Připadal bych si trapně, kdybych vám měl radit, jak chápat moje texty.
Otázka hranic mezi podobami angažovaného psaní je otázkou pro literární historiky. Opravdu nevím, zda a kudy vést hranice. Abych pravdu řekl, nudí mě debaty o angažovaném psaní, protože mě současné angažované psaní nudí. Angažovaná poezie se v českém prostředí hladce proměnila v poezii moralizující. Pokud vůbec někde vést hranici na poli angažovaného psaní, tak přesně tam, kde ji vede Theodor W. Adorno ve svém spise Estetická teorie. Škoda, že Adorno je právě dnes čten a vykládán tak selektivně.

iLiteratura: Pane Borkovče, vaše záliba v entomologii se stala mimo jiné inspirací pro váš zatím poslední soubor textů Křehká knížka (2024), celkově však hmyz a rostliny patří do vámi hojně využívaných motivických oblastí. Minulý rok jste se stal básníkem Prahy. Vnímáte mezi těmito skutečnostmi nějaké napětí? V rozhovoru pro iROZHLAS jste zmínil, že byste tuto pozici rád využil pro navázání užšího kontaktu s nejmladší básnickou generací. Myslíte si, že například hluboký zájem o přírodu a její detailní zobrazování v textech je něco, co by vás osobně s ní mohlo spojovat? A jak se vám tento plán zatím daří realizovat?
Petr Borkovec: Napětí nevnímám – jen je asi jasné, že moje kurátorské angažmá městského básníka povede spíš přes oboru a neziskovku než přes náměstí a parlament. Něco dělat s mnohem mladšími lidmi je prostě nezbytné: kdekoli, kdykoli. Spojení „zájem o přírodu“ se mi líbí – první, co bych v situaci, kdy mě někdo s někým na bázi „zájmu o přírodu“ seznamuje, udělal, je, že bych zamáčkl ploštici, co přistála vedle, a z jazykového kanálu vytáhl slovo „hmyzák“.

iLiteratura: V souvislosti s vaší tvorbou, pane Chlíbče, se jako ústřední motiv často zmiňuje tělesnost, konkrétně vyobrazení těla jako nepříjemné hranice existence. Při četbě vaší poslední sbírky Stereo jsem měla pocit, že jste v ní tuto skepsi rozšířil i na oblast jazykového sdělení. Mezilidský kontakt se tak stává v podstatě nemožným. Je tato nedůvěra v jazyk, pokud ji čtu ve sbírce správně, z vaší strany krokem někam dál? Lze opravdu hovořit o prohloubení skepse? Nebo řeč chápete jako problém těla?
Bohdan Chlíbec: Má skepse se sice prohloubila, ale i ke své skepsi přistupuju skepticky: zbývá totiž naděje, že se mýlím, což je pravděpodobné. Již delší dobu se ptám, zda řeč (slovo, jazyk) je, či není svého druhu pareidolie. Musím být opatrný, protože odpověď může být nebezpečná.

iLiteratura: Ještě téměř obligátní otázka na závěr: na čem nyní pracujete? Máte v blízké době v plánu publikovat další sbírku? Nebo jste zaměstnáni něčím jiným?
Bohdan Chlíbec: Pracuju ve svém nakladatelství, katalogizuju knihy v jedné malé knihovně a přes dva roky se zabývám jakýmsi vlastním rukopisem, o kterém toho vím stále málo.
Kamil Bouška: Pracuju na prohlubování propasti v jazyce, v blízké době ale pravděpodobně nebudu publikovat další sbírku
Petr Borkovec: S japanistkou Helenou Honcoopovou jsme dokončili antologii japonských básní forem haiku a tanka, které jsou o hmyzu. Je to rozsáhlá antologie pokrývající časové období od 8. do 20 století. Světlušky, cikády, vážky, motýli, cvrčci, komáři, kobylky. Brouci žádní – jen jedno staré haiku o zlatohlávcích.