Ve svém nejnovějším románu se Marek Toman, autor již několika desítek knih pro děti i dospělé, zaměřuje na tematiku, která je mu blízká díky jeho civilnímu zaměstnání. Sám totiž od roku 1997 pracuje jako diplomat ve službách Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Ovšem oproti románu Chvála oportunismu, v němž prostřednictvím netradičního vypravěče, totiž přímo budovy Černínského paláce, vykresloval různé dějinné zvraty, v Českém skle se zaměřuje na události z doby nedávné. Děj románu čtenáře zavádí na českou ambasádu v estonském hlavním městě Tallinu, a navíc v období těsně před únorem 2022, kdy Rusko zahájilo vojenskou agresi proti Ukrajině.

Hlavní postavou a zároveň vypravěčem je zde postarší cynický a šovinistický kariérní diplomat, který po záhadném úmrtí svého podřízeného skončil na povinném vyšetření u psycholožky z ministerstva. A jednotlivé části příběhu, dělené do krátkých kapitol uvozovaných citáty slavných vojevůdců a diplomatů od Mistra Suna po Henryho Kissingera, zachycují právě jeho podání celého příběhu během terapeutických setkání. A je to opravdu „one man show“ jednoho vypravěče – v průběhu jednotlivých sezení sice diplomat na psycholožku pravidelně reaguje, respektive jí jako té mladé, nezkušené a hloupé ženě vysvětluje, jak to tedy ve velkém světě chodí, přičemž jí jako správný „úspěšný muž“ průběžně dělá návrhy, ale její slova se na papír nedostala.

Už to nabízí poměrně jasný náznak, jakým asi (anti)hrdinou protagonista bude. Ten je vystavěn jako téměř dokonalý „záporák“ v rámci českých reálií: studium na diplomatické akademii MGIMO v Moskvě za dob Sovětského svazu, vstup do KSČ i jinam a práce v útrobách Černínského paláce, při které mu za zády stáli oni, oni a ONI (s. 94). Poté rychlé zorientování se v nových reáliích a snaha hlavně se udržet na ministerstvu a ideálně konečně někam vyjet, protože to dodává ona tři P – prestiž, peníze a pocit, že měníte svět (s. 132–133). To vše se mu díky jeho přičinlivosti podařilo. Před psycholožkou tak defiluje muž, který je nesympatický už po několika stránkách. Jeho záměrné využívání frází z různých světových jazyků, aby předvedl, že je NĚKDO, dokáže při čtení neskutečně dráždit. Stejně jako jeho přezíravost. Manželka, pokud se o ní tedy vůbec uvolí mluvit, je označována prostě jako Hanička 2. Mimochodem užití zdrobněliny není v jeho případě nic nezáměrného – velvyslanec vyjadřuje svou náklonnost k některé z žen právě zdrobnělinami či oslovením slečna. Bývalá žena je v textu označována jako Hanička, současná Hanička 2, manželka podřízeného, kterou se velvyslanec neúspěšně pokusil svést, Kristýnka a nakonec i ona „vyslýchající“ psycholožka je důsledně oslovována jako slečna. Tyto zdrobněliny nejsou laskavé, v podání protagonisty získávají naopak mrazivý, nechutný a slizký podtón.

Zajímavými aspekty této postavy, které se vyjevují v průběhu čtení, je příchylnost k Rusku a vedení ambasády v duchu „nejlepších“ postsocialistických tradic. Pan velvyslanec je totiž přesvědčeným Slovanem a k většímu ruskému bratrovi hledí nejen s nostalgií spojenou se svými moskevskými studii, ale rovněž i se stále přetrvávající láskou a pochopením. Jeho interpretace nejnovější historie by si nezadaly s články na prokremelských dezinformačních webech. Nejhorší na tom je, že i když některé oslavné rusofilní pasáže zjevně pracují s hyperbolou, jsou velice dobře uvěřitelné, a mimo jiné i kvůli tomu, že je autor „z branže“, se čtenáři vkrádá znepokojivá otázka, nakolik má tato ostalgie přelévající se téměř až v kolaboraci reálný předobraz v některém z diplomatů s podobným životopisem – mimochodem ještě v roce 2022 podle dat Asociace pro mezinárodní otázky aktivně působilo ve službách našeho státu jedenáct ambasadorů, kteří prošli stejně jako Tomanův protagonista moskevskou diplomatickou školou. Druhým dráždivým motivem je to, jak si velvyslanec buduje vlastní stát ve státě, respektive „rodinu“ ve formě zaměstnanců velvyslanectví. Systém vzájemných službiček či drobných úplatků a situace, kdy každý na každého něco ví, vytvářejí pro velvyslance pohodlnou neformální mocenskou strukturu.

Antipodem je zde mladý diplomat Michal Tyrš, který do Tallinu přijíždí se svou manželkou a třemi dětmi, aby zastával pozici velvyslancova zástupce. Ten hry na vzájemné zavazující laskavosti neumí a nechce praktikovat. V očích velvyslance je křehký jako sklo, nerozumí situaci, neumí se ve světě diplomacie pohybovat… Ale i jen podle těch několika náznaků v pásmu vypravěče-velvyslance je naopak Michal Tyrš tím, kdo drží prst na tepu doby: on i jeho manželka se dokáží zapojit do mezinárodní komunity, v pracovní i soukromé rovině umí komunikovat se západními velvyslanci, a navíc detekuje zavčas rizika spolupráce s ruským velvyslanectvím, do které ho sám velvyslanec táhne. Velvyslanec a jeho zástupce jsou jako oheň a voda, minulost a budoucnost, nebo možná blíže tématu knihy jako západ a východ. Bohužel, pokud bychom příběh chápali jako podobenství, nakonec východ západ brutálně porazí, i když…

Toman v novém románu opětovně využívá netradiční vyprávěcí perspektivy, jen místo vypravěče-domu je to nespolehlivý vypravěč-velvyslanec zachycený při „monologickém dialogu“ s psycholožkou. Ke hravému zpochybňování věrohodnosti vypravěče – který se však v průběhu dalších a dalších sezení zpochybňuje dostatečně sám – navíc slouží předmluva podepsaná manželkou velvyslance, o které se čtenář až v závěru v rámci seznamu použité literatury dozvídá, že se vlastně jedná o „vypůjčenou“ předmluvu Marie von Clausewitz. Opravdu originální je však úprava celé knihy, o kterou se postarala Markéta Kudláčková. Drobnosti, jako je tisk titulu a patitulu na průklepový papír či nálepka s tallinskou adresou Michala Tyrše, se vymykají průměrné úrovni úpravy knih a zajistí, že si čtenář bude pamatovat nejen syžet, ale i zajímavou formu nosiče, která odkazuje na název. Ten je tak organicky propojen nejen s dějem knihy, ale právě i s její podobou.

Knihu je možné číst jednak jako komorní horor určený pro absolventy mezinárodních vztahů, jednak jako obecněji platné varování před temnými proudy v některých spoluobčanech, kteří jsou mnohdy stále u moci. Každopádně pokud se začtete, kniha vás především díky přitažlivému prostředí zahraniční diplomatické služby, intrikám, špionům a také nesnesitelnému, leč něčím přece jen poutavému vypravěči nepustí, dokud se nedostanete na poslední stránku.