Nikdo další v bistru nebyl. Ale co, řekl si. Studeně barmana pozdravil, oklepal vodu z deštníku i z pláště, sedl si zkraje baru a požádal o horkou whisky. Dorazila ve dvou vteřinách, což ho skoro nadchlo, a ještě dřív, než se napil, začal sám sobě připadat jako příjemně unavený zmoklý plameňák (barová stolička s příliš nízkou trnoží pocit posilovala). Když se potom napil a asi třikrát přešlápl ve vzduchu – postával tu osychající malátný plameňák radost pohledět!

Titulky dnešních novin – kdyby mu slovo noviny ještě něco říkalo nebo alespoň připomínalo – nejspíš vypadaly takhle: Podzim se ohlásil deštivým koncem sezony nebo Zbytek prázdnin proprší, koupání už skončilo nebo Žena našla ve svém sklepě sedmnáct uren s popelem. Chtěl být sám, s nikým nemluvit. Chtěl tu zůstat dlouho, plánoval si nejmíň tři skleničky. Ale barman si bohužel nakyslou náladu rychle rozmyslel, v duchu mávl rukou nad upatlanými dveřmi i louží pod věšákem a zahájil rozhovor.

„Na dovolené?“
„Ani ne.“
„Práce?“
„Tak trochu.“
„Poprvé v Lipsku?“
„To ne.“
„Jak se vám tu líbí? Pořád něco nového, nemyslíte?“
„Ano.“
„Co děláte?“

Se samotou byl konec. Když mu řekne pravdu, bude se vyptávat. Když si něco vymyslí, tak taky – a navíc se bude muset hlídat, aby odpovědi nepomotal. Na to, aby barmanovi oznámil, že s ním prostě nechce mluvit, popíjelo v bistru přece jen trochu málo hostů. Rozhodl se pro pravdu – plameňák, kterému se někde uprostřed růžového peří dělá líné teplo, nelže. Hlavně žádné otázky! Řekl si o další pití a nadechl se.

„Jsem spisovatel a mám tady v Lipsku rezidenci. Budu tu bydlet celý měsíc. Rezidence, což možná nevíte, znamená, že vám na nějakém místě přidělí byt a vyplatí vám prachy, většinou vám taky dají na cestu tam a zpátky. Přijedete a za ty peníze v tom bytě žijete, někdy měsíc, někdy třeba rok. Sedíte u stolu, kouříte u okna a něco smolíte. Třeba povídku. Když nechcete nic smolit, nemusíte. Vždycky můžete říct, že to zkrátka nešlo. Někde vám řeknou, abyste napsal sloupek o tom, jak jste se měl, co jste dělal a jak na vás hostitelé a jejich kus světa působili. To většinou sesmolit musíte. Jinak nedostanete ty prachy. Otázka – a vy byste ji jistě položil – samozřejmě je, proč to celé dělají. Nevím. Nejspíš proto, že si myslí, že o nich napíšete něco, co sami o sobě nevědí. Anebo že je trochu pochválíte. Ale možná ne, možná proto, že chtějí, abyste se nějakou dobu nemusel starat o živobytí a sepsal něco zajímavého pro lidstvo. Mohl byste se ale optat, proč vás to celé nenechají dělat pěkně doma – jsou asi zvědaví, jak vypadáte, a taky proto, že si s vámi chtějí trochu promluvit. Tak jako vy se mnou. Touží vás někam doprovodit, něco vám ukázat. Mezi námi, dost často to bývají krásné a energické ženy. Občas, jak jsem párkrát zažil, pozvou do jednoho bytu nebo domu tři spisovatele naráz a servírují jim společné obědy – doufají, že si spolu budou povídat, což jim pomůže při psaní nových povídek. Pokud jde o mě osobně, jezdím na rezidence především proto, že můžu spát, kdy chci. Do hodiny po probuzení totiž vždycky napíšu nejlepší věty. Takže chodím spát i čtyřikrát pětkrát denně, což znamená čtyři pět probuzení a úměrný počet nejlepších vět. Doma tohle nemůžu provozovat, protože moje žena naprosto nesnáší, když spím přes den. Spánek je, když o tom přemýšlím, pravým důvodem, proč na literární rezidence jezdím. Druhá slast, pokud jsme stále u mě, spočívá v tom, že třeba čtrnáct dní vůbec nikoho nevidím a s nikým nemluvím – mezi neustálým usínáním a vstáváním stejně žádné schůzky nestihnu. Jako bych se vracel do svého dětství hýčkaného jedináčka, do dětského pokoje, v němž jsem si vymýšlel postavy, s nimiž bych si trochu pohovořil. Byli jsme kdysi, to by vás mohlo zajímat, v tom pokojíčku tři: Já, pak jakési Ty a imaginární On jménem Honza. To prospívá literární tvorbě. Sousedé mých rezidenčních bytů se pravidelně domnívají, že jsem přicestoval s rodinou. No, a taky mám – s odpuštěním – ve zvláštní oblibě rezidenční byty. Rád pozoruju, co mi kupříkladu švédská básnířka, která tu trávila čas přede mnou, zanechala v ledničce (nic moc, když jsme u Seveřanů!), co vařil a s jakým kořením korejský romanopisec nebo čím se holil (a taky bohužel co holil) ten slavný italský překladatel Williama Shakespeara. Kdysi v koupelně v Berlíně jsem objevil stopy podezřelého rituálu (moje temná předchůdkyně mimochodem dostala později Nobelovu cenu) – no, a poslyšte, před pěti lety ve Francii jsem v prádelníku našel tisíc euro a představte si, že jsem je nikdy…“

Klika skleněných dveří způsobně cvakla a do bistra vešli noví hosté. Barman se mu očima omluvil a zvesela vyšel hostům vstříc. A on – už byl zase sám.