Udělal jsem to tenkrát proto, že jsem si vůbec nevěděl rady s tím, jak propojit psaní básní se smrcením a preparováním. Místo abych potíže trochu zkoumal, sladce jsem usoudil, že psát verše, zatímco se mi v brašně svíjí v dlouhých křečích střevlík zlatolesklý, je nemožné – a spláchl chloroform do záchodu a všechnu entomologii hodil za hlavu. Bylo mi sedmnáct, četl jsem dokola Skácela, chodil po světě bez entomologické sbírky a zpíval.

Později jsem svého rozhodnutí často litoval, ale ke sbírání hmyzu, loveckým výpravám a vážnému vedení sbírky už jsem se nikdy nedokázal doopravdy vrátit. Zároveň – musím přiznat – děsivou lehkost, s jakou jsem tenkrát zahodil svět, do něhož jsem byl dlouho tak zabraný, rázné a naprosté vytěsnění přátel z entomologických výprav a trapný a současně omamný počátek něčeho nového si dodnes dokážu živě vybavit a – přitahují mě. Zaskočil jsem tehdy úplně všechny – rodinu, profesorku přírodopisu i sebe. Chtěl bych si podobné pocity zopakovat, ještě je zažít; jak se to dělá?

Než na to přijdu, zkrátím si čas a budu na entomologii trochu vzpomínat, ačkoli psaní vzpomínek není žádné opravdové psaní. No, a když už mluvíme o počátku a vstupu něčeho úplně nového, tak tohle:

Obracet kameny, hodiny prosívat ztrouchnivělou kůru nebo se hrabat v mrtvých rejscích bývá překrásné, ale pravým zázrakem je lov brouků na světlo. Na můj první světelný odchyt mě kdysi vzal mnohem starší kamarád, jehož jsem poznal na broučí burze. Jmenoval se Josef a matce, která se mnou na burzu nevímproč chodila a nevímjak schvalovala moje výměny, se bůhvíproč nelíbil.
Já byl Josefem brzy posedlý.

A když mi navrhl, abych se s ním vypravil lovit hmyz na světelnou plachtu, když mi řekl, že je to podnik na celou noc, žadonil jsem u matky tak vytrvale, až svolila, že Josef k nám může přijít na oběd, kdy ho vyzpovídá, a potom se uvidí.

„Moc se netěš,“ řekla tenkrát matka.

Josef dorazil v bílé košili, u oběda matku téměř nepustil ke slovu a zaníceně mluvil o tom, že sběr hmyzu na světlo musí umět každý entomolog, že ozářenou plachtu je zapotřebí napnout na nějakém vršku, aby byla zdaleka vidět, že to musí být u lesa, aby měl hmyz odkud přiletět, že nesmí foukat vítr, aby se brouci ke světlu dostali, mělo by být dusno a pod mrakem a taky by mohlo trochu mrholit a potom zapršet silně a pak se zas udělat dusno, že lovit lze pouze v místě, kde můžeme postavit stan, poněvadž stan je naprosto nezbytný, ne kvůli nám, my stejně spát nepůjdeme, ale kvůli nachytanému hmyzu, který se nesmí poškodit. A dodal, že taková noc bude příští týden z pátku na sobotu a takové místo je jenom jedno na světě a on o něm ví.

„A to je kde?“ řekla tenkrát matka.
„V Bolívii,“ řekl tenkrát Josef.

A tak jsme příští pátek odpoledne vyrazili s Josefem do Všenor, na návrší u lesa postavili stan a složitě vypnuli plachtu; i s kapsou, aby hmyz měl kam padat. Bylo příšerné dusno, mrholilo, a když ustal třetí kratičký liják a setmělo se, Josef zapnul podomácku udělaný akumulátor a za plachtou rozpálil tučnou namodralou zářivku. Sedli jsme si před stan a čekali.

Modrý rozzářený obdélník zářil do tmy a akumulátor vrčel. Jeho zvuk se proměňoval, v pravidelných intervalech slábl a zesiloval. Poslouchal jsem ho a chtělo se mi spát a zároveň jsem se neustále s leknutím probouzel – na pozadí toho houpavého vrčení totiž okolní zvuky jako by zesílily: zašustění z lesa se ozvalo hned za stanem, zapraskání větve připomnělo slabý výstřel, pták prolétající nocí jako by šustil křídly v temné trávě před námi… a zázrak na sebe nenechal čekat.

Do rozzářené plachty začal narážet hmyz: muchnice, můry, bílé můrky, které na plachtě připomínaly kostřičky, prosvícené rentgenovým světlem, i sarančata, nemotorné ploštice a kněžice, probuzený denní motýl, nesčetně světlušek a brouci všeho druhu, zvlášť mandelinky, krasci a nosatci. Plachta se proměnila v průsvitný chvějící se koberec, jehož hmyzí vzory zmnožovaly stíny – vlastně to nejspíš vypadalo jako několik ornamentálních gobelínů, navrstvených na sebe, které se vlní v neskutečném větru a na nichž se chvěje a posunuje každý ornament zvlášť. Stačilo se postavit do opálového světla, dívat se do toho kaleidoskopu, zanořit do něj prsty a vybírat nejvzácnější a nejkrásnější kousky.

A teprve potom se to přihodilo.

Josef zničehonic přestal sbírat, pootočil hlavu směrem k lesu a řekl: „Slyšíš? Tak tohle je něco opravdu velkého.“

Strnul jsem. A – pamatuju si – mnohem víc viděl, než slyšel, ačkoli všechno za mnou tonulo v naprosté tmě. Smysly se mi spletly. V představách se někde za mnou rozevřel prostor mezi stromy a v něm se pomalu, po jednotlivých částech, obezřetně i nemotorně, vynořil tlustý zvuk. Burácení, které se nepodobalo ničemu. Hřmot se blížil a sílil a jako by všechno, z čeho vycházel, a všechno, co míjel, přibíral s sebou. V příštím okamžiku se ocitl nad našimi hlavami a našima očima – a jako by i s nimi prásklo a pláclo celé to hřmění doprostřed plachty. Látka se rozsvítila, jak hmyz, který se na ní doposud držel, popadal, a v téméř vznešeném bílém kruhu se zjevil sedmicentimetrový tesařík Ergates faber, zvaný zavalitý. Hnědý, načervenalý, s hrudí, co připomínala měděný reliéf. Bouchnul tam sebou – nešikovný i ohromující – a doširoka roztáhl tykadla, dlouhá tak, že se dotýkala okrajů zářícího kruhu.

Kéž k nám přicházejí věci nové, proměňující všechno – trapné, protože čerstvé, a současně omamné, protože neslýchané, ohromující, protože svěží, a zároveň nešikovné, poněvadž dosud nevídané!