Já se ale na rohu bulváru Saint-Germain a Rue du Bac doopravdy ocitl proto, že jsem zapomněl, že ten, s kým bych se tady tak příšerně rád viděl, neodjíždí z města zítra dopoledne, ale odjel už dnes brzy odpoledne. Nepršelo. Jaro se blížilo i vzdalovalo. Nevěděl jsem a nemohl se rozhodnout (tak jsem byl smutný), kam jít.
Adresu na Deyrolla jsem si přivezl s sebou, to ano. Ale i na ni jsem zapomněl – až název ulice, do které jsem ve smutku zabloudil, mě probral. Rue du Bac! Číslo 46! „Tam zajdi, to se ti bude líbit, uvidíš, od tvého hotelu v rue Bonaparte je to v dosahu pěkné procházky,“ psal mi před odjezdem známý. Našel jsem to hned. Měli ale zavřeno, ačkoli bylo dávno po otevírací hodině. Tak jsem zapadl vedle do bistra Le Fontenoy s výhledem na kostel a zřejmě přednáškový sál, kam mířili lidé s deskami v podpaží. Barman se mi líbil. Kostkovaná košile s rukávy dokonale ohrnutými nad lokty (jako by si je tam přežehlil), krejčovská vestička s drobně vzorovaným kapesníčkem v náprsní kapse, tlusté černé obroučky, nemluvný, příšerně zamračený, ale – netuším, proč to vím – spravedlivý. Usmál se jenom jednou, když telefonicky objednával dřevo. Neumím francouzsky, a tak nevím, co objednával.

Kávu jsem vypil tak, že jsem se dvakrát usmál na paní se psem, co u vedlejšího stolku četla noviny, a pak opatrně pozoroval mladou ženu, která s telefonem v ruce přešlapovala u vstupních skleněných dveří a vyhlížela někoho, kdo tu měl dávno být. Vzrušená, už zklamaná, jak jsem si povšiml. Ten někdo se měl zjevit buď v tom skle, nebo v mobilu, ale nepřicházel odnikud. Zdálo se, že zpoždění je opravdu velké a že žena – mohl jsem se mýlit – nabírá k pláči. Vtom zničehonic promluvila na barmana a on jí bleskurychle, jako by byl s celou nepříznivou situací výborně obeznámen, podal druhý telefon, který se nabíjel za barem. Žena ho zkontrolovala. Nic. Dál s pláčem na krajíčku stála před ulicí za sklem. Jen teď střídavě kontrolovala tři přístupové cesty. Ale netrvalo dlouho a ona nečekaně, bez pozdravu vyběhla na ulici, propletla se mezi auty a zmizela ve vchodu do přednáškového sálu, plného posluchačů s deskami v podpaží.

Možná, že tam všichni přišli kvůli ní, napadlo mě. Na její přednášku.

Podíval jsem se na barmana.

Věděl to.

Ale já nepoznal co.

Deyrolle mě zklamal. Umění taxidermie tady vzkvétá až příliš bizarními květy a všichni vycpavači jsou příšerně strojení. Člověk se nemůže rozhodnout, jestli je v kabinetu sběratele, v dílně, laboratoři, v butiku nebo doma u někoho příšerně bohatého; prodírá se preparáty jako hustými větvemi a pokouší ho pocit, že by se měl zout, přisednout na verpánek a něčemu se přiučit nebo se zeptat, zároveň ale ví, že jeho posláním je především nic nesrazit a zanedlouho se odporoučet. S hanbou, že nemá dost peněz ani na obyčejně vylouhované jelení paroží (950 eur). Ačkoli se zde preparují výhradně uhynulá zvířata a Washingtonská úmluva visí v pěkném rámu na schodišti a vycpavači se chlubí tím, že do zvířat nervou usušenou trávu, ale rekonstruují je pomocí železného rámu a dřevěných vláken v přirozených pozicích, občas se neudrží a divokému koni nastehují labutí nebo orlí perutě anebo zapustí dva křečky do pryskyřice spolu s hejnem motýlů tak šikovně, že si pak celou tu průhlednou krychli můžete koupit za 1700 eur k Valentýnu. Deyrolle je trochu protivné divadelní představení se lvem (30 tis.) a žirafou (29 tis.), kteří stojí jeden na druhém a cvičí, a příšerným vycpavačem, co má italské jméno, vypadá jako Woody Allen s knírkem a návštěvníkům opakuje o zvířatech stále stejnou větu: „Všechno je to v očích!“ Jeho pracovní místo, usoudil jsem po opravdu dlouhém pozorování, je prachsprostá scénografie, nic jiného! Druhý taxidermista, co se zhlédl v Hemingwayovi těsně po lovu, vůbec nemluví a pouze drsně kontroluje přísný zákaz focení. Nežli jsem odešel, seznámil jsem se – v zadním entomologickém salonku, plném brouků preparovaných „jako v letu“ a ověšeném dekorativními terči zpatlanými z tisíců krovek nádherných krasců (2 tis. eur) – s preparátorkou Marion. Slovo „seznámil“ je silné – smála se mi, že kritizuju místní způsoby preparace, které důsledně nazývala „sochařinou“, a koneckonců jsme si řekli pár vět, které se mi příšerně líbily.                    

Na rozloučenou mi ukázala dlouhou skleněnou skříňku, v níž bylo vypreparované jídlo. Ortolans à la provençale. Francouzi jedí strnady tak, že je nejprve chytí, potom špendlíkem oslepí (aby nepoletovali a pořádně žrali), vykrmí, načež je živé utopí v koňaku, upečou a spořádají. Při konzumaci si zakryjí hlavu utěrkou, aby je u té příšernosti neviděl Bůh. Ve skříňce stály pěkně vedle sebe všechny fáze procesu jako živé: veselý zdravý strnad zahradní, posmutnělý strnad s vypíchlýma očima, vykrmený strnad (veliký jako holub), strnad s peřím jakoby mokrým od koňaku (už mrtvý, preparace rafinovaně narážela na hřbitovní holubičku) a nakonec – mumifikovaná černá pečínka i s vesnickým talířem. Podrobné popisky! Dokonalá francouzská práce! Sochařina! 4 tisíce!
„Kdybyste na to měl,“ řekla Marion, preparátorka od Deyrolla, „příšerně ráda bych vám to darovala. Au revoir, monsieur.“