Po sedmi čteních, máme začátek dubna, myslím teď na to, co jsem v městských knihovnách menších českých a moravských měst skutečně prožil. Něco, co nezapadá do příjemné a pohodlné rutiny těch výletů, která se skládá z volného dne, okna vlaku s kafem a polem, oběda v levné restauraci na náměstí, až příliš lehkých obav, zda nepřijde jeden čtenář, a ze čtení, které vždycky dopadne tak nějak celkem koneckonců dobře. Co tedy?

Knihovnice! Vždycky mi nabídnou kávu, vždycky si ji dám (ačkoli je už třetí nebo čtvrtá v pořadí). Ze všech knihovnic, když na ně později myslím, cítím nescafé. Vždycky řeknu, že si tu kávu rád udělám sám – a ony překvapivě (přitom přirozeně) souhlasí a kávu pak vaříme spolu (někdy kuchyňka, někdy ne). Opatrně si u toho povídáme: knihovnice jsou v mluvě spíš zdrženlivé, čekají, co řeknu. Obvykle nechválí město, místo, kde jsme, a vlastní práci, i když hned cítím, že to všechno je jejich vášeň, že knihovna je pro ně poradna, místo setkání, hřiště, klubovna, škola, galerie. V době posedlé sebechválou a vzájemnou chválou je tohle dost elegantní. Mluvím víc než ony, trochu se stydím a prohlížím si je: hezké, trochu unavené, oblečené a upravené s citem pro míry a poměry všeho druhu (do toho zpravidla jeden lehce ujetý detail). Radost z místa a radostná práce to všechno dotáhnou. Knihovnice v menších městech Čech a Moravy jsou velice šik.

V jedné knihovně daleko od Prahy se při čtení jakási starší dáma tak smála, že se jí rozepnuly korále a rozsypaly se na zem. Její stejně stará přítelkyně se na ni podívala a na celý sál pronesla: „Vlaďko, nehejkej! Co si o tobě pan spisovatel pomyslí?“ Načež jsem začal hýkat já, pak všichni ostatní a čtení se na pět minut zastavilo. Místní knihovnice k tomu po čtení suše poznamenala: „Jojo, bývalo to tady veselé město, už to není, co bývalo. Ale základy máme.“ A zmlkla.

Většinou ale čtení v knihovnách nebývají veselá, právě naopak. Většinou se dokonce koná rozhovor o smutku. Skoro na všech sedmi čteních jsem dostal otázku, proč píšu tak smutně a o smutných věcech. Jednou se mě mladý muž zeptal, proč tak smutně čtu. V jiné knihovně někdo z diváků řekl, že veškerá současná poezie je depresivní a melancholická, a že když chtěl vybrat básně, které by recitoval na svatbě (nevím, jestli vlastní), nedokázal vybrat nic, čím by novomanželům neotrávil svatební den, a nakonec přednášel báseň Nezvalovu, která začíná Miláčku, ty máš v ústech zralou třešni (řekl nám ji zpaměti celou; pěkná). A zas jindy a jinde mi posluchačka řekla:

„Mohl byste prosímvás přečíst aspoň jednu báseň, která není o smrti?“

„Nejmíň tři z těch básní, které jsem četl, nebyly o smrti,“ odpověděl jsem.

„To si nemyslím,“ nedala se.

„Tak dobře,“ řekl jsem, „přečtu jednu veselou.“

Když jsem dočetl, tázavě jsem se na posluchačku podíval.

Řekla: „To jste si moc nepolepšil. A ani se to nerýmuje. Rým dělá básničky veselejší. I když jsou smutné.“

Její poznámka, mimochodem, nebyla vůbec špatná a dala by se rozvíjet. Ještě víc mě ale zaujalo její umění odvést řeč.

Tak jezdím do knihoven v malých městech, všímám si knihovnic, přemýšlím o smutku současné poezie a učím se umění odvádění řeči. Je jaro.