Přespal v úlu
Včera jsem už zas někomu vyprávěl o středoslovenských vesnických hospodách – furmanských krčmách, výhřevnách, pohostinstvích U Grófa, pivnicích Koliba a Kúria, gazdovských bistrech a športbarech s názvem Lysec, Turiec nebo Podhájka.
Když tam sedím, říkal jsem, doopravdy nic nechci, jen tam sedět. Všechno, úplně všechno, opakoval jsem, ze mě spadne. Nikde jinde, naléhal jsem, se mi to nestává.
A jako vždycky jsem viděl, že druhá strana neví, o čem přesně mluvím. Tak si tu „nesnadno pochopitelnou pasáž“ objasněme, opoznámkujme. Rok sotva začal a máme zatím, zdá se, dost času na podrobné a pečlivé vysvětlivky na okrajích našich životů:
V hostinci panovala vánoční nálada, ačkoli už bylo dávno po Třech králích. Stromeček blikal, řetězy žlutě svítily ve všech oknech a po všech dřevem obložených stěnách. Nad nálevním pultem pracoval stroboskop, který sprchoval sklo a pomalou hostinskou pomalými barevnými skvrnami. Mezi pivy a sklenicemi s borovičkou tu sedělo devět chlapů. Dva z nich spali na stole. V televizi, taky obtočené světelným řetězem, běžel dokumentární film o leteckých katastrofách. Nikdo nemluvil. Sedl jsem si k vzdálenějšímu stolu, hospodská na mě beze slova mávla prázdným půllitrem a pak prázdným velkým panákem. Na obojí jsem kývl. A když to přede mě obojí plné postavila, upil jsem z toho i z toho a… zahloubal se s ostatními do dokumentu. Letadla hořela jedno za druhým a všude bylo strašně mrtvých. Pod stromečkem ležely nerozbalené dárky, asi atrapy. „Můj ubohý syn, letěl za nevěstou, měli před svatbou,“ plakala žena. Lavice pokrývaly deky a ovčí kůže, z trámu visela dřevěná díže. „Miluju vás. To byla poslední esemeska,“ plakala jiná žena. Všechny sklenice s borovičkou byly velké jako sklenice na vodu, čiré jako křišťál, po okraj naplněné.
Ozval se smích, chlapi cloumali jedním z těch dvou, co spali na stole. Probuzený zvedl vyjevený rudý obličej a nesrozumitelně nadával. Byl mladý, obtloustlý a hezký. Druzí dva se mu začali hrabat v hustých černých kudrlinách, rozcuchali je na všechny strany, dusili se smíchy a upravili ho „na dirigenta“. Potom vytáhli mobily a udělali pár fotek. Kudrnáč se rozpačitě šklebil a bez přestání ukazoval na druhého muže, co spal na vedlejším stole, a drmolil:
„A co tamten? Co tamten! Tamten co?“
„Toho nech na pokoji. Ten spí v úlu,“ utnul ho zničehonic chlap od vedlejšího stolu.
Všichni ztichli. Muž s kudrnami zas usnul na stole, v televizi šly klipy.
Nejspíš jsem špatně rozuměl. Při placení – bylo něco před půlnocí – jsem se hostinské na ten úl zeptal. Zívla:
„Slyšel jste dobře, přespal v úlu, několikrát. O něho se nebojte. Dobrou noc.“
Venku mrzlo tak, že jsem si ani nezapálil. Domů jsem to měl necelou půlhodinu. Šlapal jsem černou vesnicí, sněhem, co křupal a svítil mi na cestu. Už zdálky jsem uviděl žárovku, kterou jsem při odchodu nezhasl: ozařovala okraj remízu, hubenou borovici a začátek úvozu s mými zledovatělými šlápotami. Uvolnil jsem petlici, pomalu se nasoukal mezi medníky a nohama za sebou zaklapl dvířka. Nesvlékl jsem si péřovku, tak jsem byl unavený a zmrzlý: bunda vycpala prostor, několik rámů se skácelo, rozkymácený chumel včel zavoněl, do vlasů mi napadal vosk. Krajní včely mi chvíli zmateně poletovaly kolem hlavy, ale uklidnily se a jedna po druhé usedly zpátky do nehybného teplého včelího chomáče.
Ilustrace © Lela Geislerová