Venku dnes fučí a vysoké borovice sebou mrskají ve všech oknech bytu a ona říká, že hajzl jeden si vod rána nedá pokoj a že má všechen ten sajrajt v pelestech a matracích a že to měli dávno porazit.

„Hajzl“ je vítr. „To“ je borovice. „Sajrajt“ jehličí.

„Vítr v borovici“ je možné do máminy japonštiny přeložit jako „hajzl v tom“.

„Že deš, všem hrabe. Deneška si přijde jen tak mírnyx týrnyx a povídá mi, zastav se ve dvě na skleničku, Láďa má ty pětasedmdesátiny. Já povídám, Ivano, ty ses asi zbláznila, voblizujte se tam spánembohem sami – já nejsem vočkovaná.“

„Dobřes udělala, mami,“ říkám jí.

„To vím taky. Nikdo se nevozejvá, co?“

„Zatim ne, maj toho moc. Vozvou se, neboj.“

„Vodjakživa mám smůlu na všecko. Nakonec se ukáže, že jsem jim vypadla – já bych se nedivila! Jarka má termín, Pepík je celej natěšenej, všichni. Jenom já sedím doma jak pecka a čekám, až pojdu.“

„Mami, přestaň! Pepík i Jarka jsou starší než ty. Je to jenom kvůli věku – a ty to víš,“ zvednu hlas.

Máma brečí.

„A jedinej, koho mám, na mě řve!“ štká.

Podívám se na hodiny na stěně.

„Šestnáct minut,“ hlásím, „dneska nic moc, musíš víc trénovat.“

Máma směrem ke mně mávne silnou měkkou rukou a miniaturním kapesníkem si nemotorně rozmazává slzy po tváři. Do toho se jí všelijak dojemně plete promáčená rouška.

Šestnáct minut je doba, která uplynula mezi mým příchodem a prvním máminým pláčem. Minule to bylo jedenáct. Děláme si žebříček a snažíme se překonat slavný čtyřminutový rekord.

„Čteš něco?“

„Nečtu.“

„Přinesl jsem noviny.“

„Já nechci tvoje noviny. Je tam všechno zdlouhavý a nikam to nevede. Mám Sedmičku.“

„Tak čteš aspoň Sedmičku?“

„Nečtu. Mám to kvůli programu.“

„A dívala ses na něco?“

„Nedívala.“

„A cos teda dělala?“

„Nic. Čekám. Jako furt celej život.“

Máma brečí.

Borovici v okně v tu chvíli ohne poryv větru tak hluboko, že se dotkne okna a v celém bytě to zarachotí. Po balkoně se kutálejí dvě obří šišky. A další utržená šiška bouchne do okna v kuchyni, jako kdyby ji někdo vší silou mrštil – a parádně se trefil. Oba sebou podruhé trhneme. Vzápětí prudce zasvítí předjarní slunce a celý byt se bláznivě rozzáří. A bláznivě zhasne.

„Máš to tu úplně jako v lese, můžeš chodit na houby,“ říkám nadšeně.

„Až mě navočkujou, teda jestli to stihnou, než zdechnu,“ utírá si máma oči, „první, co udělám, půjdu za Novotným a řeknu mu, ať to všechno konečně dá pokácet a nehraje si na nějakýho ekologa! Dyť je to vo život! A toho sajrajtu všude!“

„Mami, jak můžeš chtít kácet stromy jenom proto, že ti dělaj bordel na balkoně?“ ptám se po sté.

„Na balkoně? Sajrajtu mám z toho všude. A černoty je tu jak v pytli.“

„Sajrajt a stín – to přece není žádnej důvod! Stromy se nemaj kácet jenom proto, že na ně nemáš náladu,“ říkám.

„Vo tom já se s tebou bavit nebudu,“ odsekne.

„Říká se, že pandemie lidi změní, že budou třeba citlivější k přírodě. Například k borovicím,“ zkouším pokračovat.

„Samý pitomosti. Lidi se měněj akorát tak, že chcípaj jeden za druhym! To máš z těch novin, co mi furt strkáš,“ pokračuje máma.

„No, to máš asi pravdu, že je to pitomost,“ říkám.

Ale ještě se nevzdávám.

„Havel teď v jednom rozhovoru říkal, že po koroně si lidi budou vážit toho, čeho si před ní nevážili.“

„Havel? Ten už doufám neříká nic.“

„Ale ne ten. Jeho brácha.“

„No jo… s tim dej pokoj. Ten je milostpán určitě navočkovanej aspoň vosumkrát!“ řekne máma tak, aby bylo jasno, že dál se nepokračuje.

Jdu s odpadky.

„Až se budeš vracet, seber mi ňáký ty šišky. Velký. Dvě nebo tři. Dvě stačej.“

„Aha. Takže strom chceš zlikvidovat, kvůli tomu, že ti sviní koberec, ale šištičku na dečku, to zas jo!“

„Nebuď na mě takovej!“

„Tak proč?“

„Jsou hezký. A taky mi něco připomínaj.“

„Co?“

„Co? Proč? Jak to se mnou vlastně mluvíš? Co mě tady najednou vyslejcháš? Na nic pořádnýho se mě nikdy nezeptáš a někdy si říkám, že se snad ani zeptat nedovedeš. Akorát si ze mě a vůbec ze všeho děláš legraci, anebo mě poučuješ jak blbou. Srandičky se starou ženskou, to je tvoje! Nic ti neřeknu!“

Světlo v oknech pořád dokola vybuchuje a pohasíná, vzduchem létají větve se zeleným sajrajtem, to bliká a hajzl strašidelně zesiluje vzdálené zvuky – působí to dohromady, jako by se dole na ulici něco zlého stalo.

Dívám se, jestli máma brečí.

„Mami, já ti nerozumím.“

„A myslíš, že já tobě jo?“

„Promiň.“

„Už jdi. Ty šišky seber a vem k sobě! A zejtra.“