Poměrně útlou novelou s anglickým názvem Lover/Fighter debutovala v roce 2024 Kristina Hamplová, publicistka a učitelka pocházející z malého města nedaleko Prahy. Její knihou provádí bezejmenná vypravěčka, s níž po krátkém prologu, ve kterém jsou uvedeny základní informace o sirdinu – fiktivním silném halucinogenu vyskytujícím se v modrém mase jednoho z běžných druhů papoušků –, postupně putujeme skrze čtyři časové roviny. Nejprve je v roce 2014 nastíněno dospívání v malém městě za Prahou. Zde se také poprvé objevuje ono exotické maso, jehož motiv se táhne celou knihou jako pomyslná modrá nit. Další vypravěčská zastavení se odehrávají v letech 2019 a 2023, kdy se užívání sirdinu řítí jako lavina a vypravěčka zažívá svá studentská a raná pracovní léta (a rovněž se zapojuje do záležitostí okolo papouščího masa víc, než by asi chtěla). Jako jistý epilog působí poslední část příběhu, která je zasazena do postapokalyptické vize Prahy v roce 2031, v níž se vypravěčka pohybuje jako osamělá entita.

Právě vypravěčka a její pozorovací talent jsou jedním z výrazných kladů knihy. Čtenáři předkládá ironický obraz středočeského maloměsta, v němž jsou novými modlami především cyklostezky a pravidelné vyjížďky na kole, zatímco mladá generace nemá, co dělat, a tak prostě „zevluje“ na odpočívadlech u cyklostezky, kde se dá nerušeně pít, a v němž se každý zná s každým, ale ve skutečnosti nikdo o nikom pořádně nic neví; obraz, který díky velké všímavosti vůči detailům plasticky vyrůstá před očima. Stejně tak vypravěčka se svým hovorovým jazykem a správně volenými prostředky působí autenticky, opravdu jako člověk narozený v druhé polovině devadesátek, ne jako postava ze známého memu, snažící se úpěnlivě předvádět, že je stále ještě mladá, jak to mají ve zvyku postavy čtyřicátníků až padesátníků, kteří bojují proti šedinám a za „boomery“ označují všechny, jen ne sebe. Narážky na dobové reálie, jako je chatovací platforma Lidé.cz (s. 28), populární kriminální seriál Odložené případy (s. 35), odkaz na píseň z filmu Gympl v názvu kapitoly (s. 25) nebo generační výrazy jako „fajtit“ (s. 75) nebo „ghostovat“ (s. 82) hrají čtenářům rekrutujícím se z řad vypravěččiných vrstevníků na již značně zaprášené struny paměti vedoucí do doby jejich vlastního dospívání.

Podobně umí vypravěčka překvapit netradičními odkazy, jako je zmínka o tvorbě prapodivně zmizelého surrealistického básníka Karla Šebka. Ovšem nejde pouze o dobové reálie, kterými by si levně koupila patřičnou skupinu mileniálů. Dalším – a objektivně vzato mnohem výraznějším – pozitivem je množství originálních příměrů a myšlenek. Na straně 75 tak konstatuje, že „Strašilky jsou něco jako jazz mezi domácími mazlíčky“, aby o pár stránek později vystihla mileniálský problém s navazováním trvanlivých partnerských vztahů originálním přirovnáním: „Chodím jenom se smutnými kluky, kteří se na mě věší jako pohřební věnce a jejich zádušní píseň zní sborem: nechci vztah, ale nenechávej mě ani pět minut samotného, určitě ne tady, když je tu tolik lidí.“ (s. 82) Kdybychom byli v roce 2010, spousta čtenářů by jistě tyto úryvky věšela na svou facebookovou zeď.

Narativ knihy je silný především v prvních dvou obdobích, kdy je vypravěčka v relativním bezpečí „normálního života“. Jak se v roce 2023 objevuje vypravěččina osudová láska, kterou nazývá Kendra, vypravování začíná klopýtat a postupně se v knize objevuje více otázek než odpovědí. Problémy ve výstavbě textu poté gradují v poslední části knihy zasazené do roku 2031, která už působí spíše jako bizarní slepenec motivů než jako celkem semknuté vyprávění, jež jsme mohli vidět v první a druhé části knihy. Protagonistka se nijak nevyvíjí a myšlení jejího cca patnáctiletého a třicetiletého já je stále stejné; v závěru knihy například konstatuje, že ještě není připravená přestat „o lidech přemýšlet jako o počasí“ (s. 145). To může na jednu stranu být hezká ukázka bezradnosti skutečných mileniálů v „dospělém životě“, který si spousta dnešních téměř třicátníků stále nehodlá pustit k tělu, ovšem v souvislosti s dalšími problémy této části to opravdu vypadá spíše na nedotažený vývoj postavy…

Dále totiž v rámci poslední části netušíme, proč je z Prahy poušť a jaké události se staly mezi lety 2023 a 2031. To by ještě tolik nevadilo, kdyby konstrukce tohoto hypotetického fikčního světa nebyla poměrně chatrná a těžko uvěřitelná – například jde jen těžko dohromady, jak je možné, že lidé nemají mobily či přístup k internetu, zároveň ale funguje lední kluziště a festivalové poroty hodnotí filmové dokumenty. Podobně kontradiktorně působí úvod celé třetí části, kdy vypravěčka sedí v baru a potkává se tam s kamarádem, majitelem kluziště, aby jen o pár stránek později odrážela z ledové plochy zmutovaná zvířata, zatímco po letenské poušti z neznámého důvodu bloudí podivná sekta.

Neříkám, že tato spojení nejsou možná, ale bez vodítek, která by čtenářům aspoň napověděla, proč v onom světě věci fungují právě takto, poslední část vypadá spíše jako tvůrčí brainstorming na téma postapokalyptická budoucnost v důsledku klimatických změn. Ty jsou mimochodem akcentovány zdánlivě bezděčně, zato však už od počátku knihy, což působí v kontextu současné tvorby příjemně nenuceně; nicméně finále by si zasloužilo pečlivěji učesat. Podobně i obrazná pojmenování, která jsem v předchozích částech vyzdvihoval, jsou sice stále převážně invenční a přiléhavá, ale občas, patrně ve snaze zaujmout a vykreslit vypravěčku v této fázi řádně drsně a cynicky, dochází k pokusům o lacině šokující motivy. Ukázkovým příkladem je provokativní metafora přirovnávající vypravěčku s Kendrou ke dvěma šnekům (s. 139), jež bude – doufám, že alespoň plánovaně – pro řadu čtenářů na hraně vkusu, ne-li za ní. Pokud tato pasáž nebude zahrnuta do každoroční soutěže o nejhorší sexuální scény v literatuře, budu opravdu překvapen.

I přes tyto dílčí výtky se ale kniha čte velmi dobře a věřím, že si najde poměrně širokou čtenářskou základnu především v již několikrát zmiňované věkové kategorii 25–35 let, pro kterou bude vypravěčka uvěřitelnou kámoškou, která vykládá neuvěřitelné historky. Oceněníhodná jsou zvláště pozorování v první části knihy; závěrečná část poté mírně zmateně uzavírá celý příběh a pro potěchu většinového čtenářského vkusu by si nejspíš zasloužila pečlivější konstrukci. Nebo taky ne, protože jak říká na závěr vypravěčka: „Ale jenom protože si to dovedu představit, nemusím ještě dělat vůbec nic.“ Rozhodně se však jedná o knihu, která v poměrně stojatých vodách české literatury působí velmi netradičně a může tyto vody rozvířit nejen svou křiklavou grafickou úpravou Michala Puhače a ilustracemi Martina Fischera, ale především originálním příběhem vyprávěným opravdu současným jazykem. Proto věřím, že je dobré si jméno Kristiny Hamplové zapamatovat a sledovat její další tvorbu.