Tam, kde všichni svatí pečou kaštany v začouzených děravých pánvích a modř řeky, která se vine údolím, zrcadlí jejich ohně. Tam, kde leží Campigno, Marradi a Piedimonte a o něco dál Brisighella plná dušičkových kolibříků.
Šelestí to a tiše třaská, když se propečené kaštany loupají u kašny na náměstí, rachotí to, když se převalují v roštech nad plameny, které se třepotají z mozaiky – a já bych nejraději na nic nečekal a po hlavě skočil do té kaštanové sagry, do sešlosti složené ze slupek, ohňů, sladkého vína a horké nasládlé chuti, které není podobné nic krom ní samé. Chci do toho rachocení! Pořádně se napít nejsladší romaňolské cagniny. Nalokat se kaštanové polívky. A taky to řeknu.
„Počkej, lásko, nejdřív ti něco ukážu,“ bere mě Ciana za ruku a propletá mě mezi jedlíky kaštanových těstovin a pijáky cagniny; mineme nějaké sochy, letíme sloupovím, na mramorové dlaždice snad ani jednou nešlápneme, nebo jednou, tak zlehka, a – Ciana zmizí v domě, zmizím tam s ní. A dolů po schodech, dolů, dolů! Duk, duk, duk, duk, slyšíme, jako by pod námi datel ťukal do kmene, hejno datlů. Prostorné sklepení se před námi najednou rozlilo, až jsem se lekl.
Půlí ho řada stolů, za nimiž sedí dvě řady žen, co čistí a nařezávají kaštany. Tolik rukou v rukavicích ubírá z hnědých hromad, které se zdvíhají na stolech, kartáčky opracovává plody a hroty malých nožíků – tak malých, že nejsou k zahlédnutí – protíná dýhu kaštanů. Řezy jsou krátké. Duk, duk, duk. Kaštanové kupy mezi ženami se skládají z prohlubní a hřbetů a matně blikají dvojím leskem, který se opakuje jak podle nějakých pravidel. Pod nohama mají mělké proutěné nádoby, do nichž odhazují očištěné, prořízlé kaštany. Suché bláto s odřezky a štětinami shrnují do okapů, lemujících okraje stolních desek, na jejichž koncích stojí obrovské plechové nádoby – občas, jak se ukazuje, některá z žen vstane a obsahy okapů vytlačí do nádob nástrojem, který se podobá dlouhé louči.
Duk, duk. Klapání kaštanů narážejících na sebe v koších. Duté zvuky kaštanů kutálejících se po dřevě. Duk, duk, duk. Chřestění plechu. Měkké otřesy proutí.
Ale jak předbíhám!
„Buon giorno,“ zdraví na celé sklepení Ciana, sotva doběhneme, a všechny obličeje se k nám obracejí, usmívají se a odpovídají – stupnice starých hlasů, tolik melodií a každá veselá a vetchá. 
Zvesela zdravím po Cianině příkladu a dívám se stařenám do očí, přehlížím sklep až do konce stolů, rád bych je zahlédl všechny. Ale staré ženy se brzy znovu zabírají do práce, nemluví. Duk, duk, duk. Mělké koše se otřásají. A vtom na mě jedna z žen zamává a mlčky ukazuje, že vedle ní je volné místo, až tam vzadu pod výklenky plnými lahví vína – ale to snad!? Vždyť je to Rita! Běžím k ní a rád bych ji objal, ale ona dál ukazuje na prázdnou židli, neudělá krok vstříc a vítá mě jen očima. Sedám si a krásná paní Rita mi podá gumové rukavice a nůž. Dávám se opatrně do práce a pořád se na ni dívám, na její staré ruce, spánky, profil tváře. Je pořád teskná i rozpustilá, je jako černá Giulietta Masina, odjakživa přece byla jako její temnější sestra.
Vybírám kaštany z hromady před sebou a hledám místo zářezu, když si všimnu, jak mi jiná z žen dává stydlivé znamení. Bože! Divoká Moki z lesů a údolí na Valbeze, chovatelka a cvičitelka vodních psů, kteří cítí lanýže půl metrů pod zemí! Ta, která mi kdysi odpověděla, že její horský domek postavila sova mávnutím křídla, a já na to řekl, že to musel být jistě sýček, posel černých zpráv. A ona se urazila. Tohle přece není možné? Ví to Ciana? Vždyť to ona mě s Moki seznámila. Ale Ciana právě přisypává na stůl novou kaštanovou várku a neslyší. Volám na ní, jestlipak ví, že je tady Moki. A Ciana si přikládá prst ke rtům a kývá, že ví, a druhou rukou ukazuje na ženu v brýlích, která se choulí nad prací vedle ní. A Laura se ke mně na okamžik obrátí a pozdraví mě hlubokým hlasem, který mě při našem prvním setkání ohromil a uhranul. Laura!! Laura Vanotti tenkrát ve svém domě, přecpaném obrazy, které barevně prosvítaly přítmím, zatímco za staženými roletami stál žár siesty! Rozhlížím se kolem sebe, nakloním se hluboko nad stůl, abych viděl do skloněných tváří žen okolo a zničehonic je poznávám všechny: Brunu, Paolu, Cianinu babičku Clotilde, paní Rosalbu z Dovadoly, a dokonce paní Bianku Porro. I ona je tady! A páni, taky trhlá Manuella Carpa nakrajuje kaštany! Vždycky jsi, Manu, přece tvrdila, že se ti z kaštanů dělá ukrutně špatně od žaludku. Dobře si na to pamatuju. A signora Antonia, vždycky tak důstojná a uštěpačná! Vedle ní – to jsou věci; Marinello, dobrý den, tak rád vás zase vidím!
Ženy mě poznávají a pozdravují, ale do řeči se nepouštějí, pokračují v kaštanech. Duk, duk, duk, duk. Sedím, dělám to samé co ony, občas vzhlédnu a zachytím úsměv, jejž znám, a usměju se nazpátek. Duk, duk, duk. Kolik je hodin? Možná se už venku stmívá. Co se děje nahoře na náměstí? Duk, duk, duk.
Sháním se očima po nějakém sklepním okénku, po průduchu, po něčem, podle čeho bych si odpověděl. Nic nenacházím. Tak překvapeně pátrám po Cianě, ale nemohu ji najít. A při tom hledání si všimnu, že ve sklepení nesvítí žádné umělé světlo, dokonce tu vůbec žádné není. Přesto je všechno náramně dobře vidět: prohnuté lesky kaštanů, detaily starých tváří, oteklé prsty se snubními prsteny i tenké řezy na kaštanových pláštích. Jak je to možné? Duk, duk. Vidíme se navzájem tak zřetelně, jako by rozzářené lustry a lampy osvětlovaly každý kout sklepení od podlahy až ke stropu. Duk, duk, duk, duní kaštany. Jak je to všechno možné? Ale pak zapomenu a – skloním se zpátky k dlouhé kaštanové práci.