Když jsem si sebe při této chůzi v tomto zatím chladivém, už zahřátém písku představil – to, jak mě právě teď může někdo pozorovat nebo jak si později budu tuto chvíli vybavovat; dělám to běžně –, nespatřil jsem fotografii mořského pobřeží, probouzejících se pláží, ranní hladiny a sebe před tím vším. Uviděl jsem kresbu, jednoduchou a pečlivou perokresbu sama sebe, jak jdu a rozhlížím se – jen já, bez rušivého okolí a pozadí. Byl jsem sám.

V dálce nad mořem vrčely dva vrtulníky.

Někdy nevím, kam se dívat dřív, a tak se stává, že mě některý z mých andělů musí zatahat za rukáv, abych něco nepropásl. Teď jsem málem minul velkého kraba, jehož sem tam obracely mírné vlny. Převaloval se postupně, po jednotlivých článcích tence pospojovaných; podobal se klubku korálů navlečených na neviditelné šňůrce. Tlustá bílá klepeta byla navrchu pokryta nazelenalými tečkami a skvrnami a připomínala malé pstruhy. V jednom okamžiku – kdy ho silnější vlna převrátila rychleji a on se rázem ocitl na zádech a jakoby s rozkoší a úplně odevzdaně se prostřel do slunce – vypadal jako spodek lebky. Jak jsem nad mrtvým krabem stál, vybavily se mi verše jednoho německého básníka, jenž světlající mořský písek za ustupující vlnou přirovnal k malému svítání. Potom jsem pokračoval v cestě. Ale než jsem dorazil do plážového baru, abych se tam jako každé ráno nasnídal, ovanul mě a na rameno mi poklepal další průvodce, a když jsem k němu vzhlédl, anděl ukázal k bažině, která se nacházela za pláží, za dunami porostlými trávou. Nepřekvapilo mě to ani trochu – měl jsem vlastně v plánu tam zajít, oddálit snídani a prodloužit si poslední den na lidu. Ale byl bych zapomněl.

Soustava bažinatých bazénů, kterých je v deltě Pádu plno a kde by – představoval jsem si odjakživa – rozhodně měli žít krokodýli, se za poslední léta zmenšila k nepoznání. Písečné duny polykají deltu stále rychleji. Divočina plná hluboké tmavozelené vody a rostlin, z níž vystřelovala hejna ptáků – kterou jsem před lety uviděl – nyní vyhlížela jako šedý dvoreček, na němž nekonečné hodiny stojí jedna stará volavka a nad nímž jako dojemně ubohé bílé prádlo vlaje několik protivně skřípajících pisil. Slunce pálilo do rozpukaného bahna, jako by se na obloze zastavilo navždy.

V dálce nad mořem vrčel vrtulník.

Bar na Bagno Classe se probouzel jako každý jiný den, majitel psal na tabuli dnešní nabídku a hezký barman, majitelův syn, nahříval hrnky v páře. Jedna servírka rozkládala poslední židle v nekryté části baru, zatímco druhá – asi sezonní brigádnice, nikdy dřív jsem ji tu neviděl – rovnala ve výklopné vitríně sladkosti a obložené panini. Přicházeli první zákazníci. Všechno jako obvykle. Mně ale dnes každá drobnost připadala jako znamení.

„Caffè, signore?“ přivítal mě barman, o němž jsem věděl, že se jmenuje Claudio.

Sebral jsem odvahu, zakroutil hlavou a řekl si o negroni.

Barman pobaveně, mnohem spíš než překvapeně, vzhlédl.

„Nic mi do toho není, pane, ale není trochu brzy?“

Zdálo se mi, že jsem v jeho otázce postřehl odstín přátelské důvěrnosti.

Možná, že taky ví, jak se jmenuju, napadlo mě. Pořádný nesmysl! Je mi jenom smutno, proto tyhle úvahy, to je celé.

„Zítra brzy ráno odjíždím. A s návratem to nevypadá,“ pokusil jsem se o bezstarostný tón a sledoval, jak Claudio okázalým gestem loví ze skleněné police naráz a hlučně láhev campari a láhev vermutu, oběma šermuje nad hlavou a třetí a čtvrtou rukou na celý bar lomcuje zásuvkou na led. Při tom na mě zamrkal a na baru se kdovíjakým kouzlem zjevila tlustá vyleštěná sklenice. Všechno na znamení, že poslední negroni, které mi tentokrát připraví k snídani, bude stát za to!

Usmál jsem se, počkal si a pak se usadil dál od baru, směrem k plážím, abych měl výhled. V dálce nad mořem vrčely dva vrtulníky a jejich kabiny hořely v rychle stoupajícím slunci. Noví a noví lidé vcházeli na pláž a radostně, s hlasitými rozpustilými poznámkami, s vidinou dlouhého horkého dne, roztahovali lehátka a rohože. U kraje vody se k písku skláněly děti, vedle nich – už trochu váhavě, protože pro ně začínalo být pozdě – postávali ti, kteří si před snídaní jen vyšli na procházku. A dál na hladině se objevili první plavci – a ve vteřině vzplanuli. Slyšel jsem smích, který k sobě poutal nový smích, a ten zas další. Ohlédl jsem se a uviděl, že v baru Bagno Classe se mezitím před nejhezčím a nejrychlejším barmanem na pobřeží vytvořila – jaké překvapení! – krátká fronta. Tolik příchozích se těšilo na kávu, na moře a jeho vařící pláž, na rozpálené slunce na obloze!

V dětském koutku, nedaleko ode mě, posadil otec – myslím, že nebyl Ital – na houpačku chlapce a rozhoupal ji. Prastará železná houpačka se v pravidelných intervalech protínala s paprsky slunce a pokaždé na zlomek vteřiny celá, i s dítětem, zmizela v požáru. Poslouchal jsem její monotónní vrzání a zdálo se mi, že se podobá křiku pisily. Rozdíl spočíval pouze v urputné stejnosti toho z několika fází složeného volání. To jsem já, kdo stojí na pláži u stojanu, zrezlého stejně jako řetěz i plošina, a rozhoupává skřípavý signál pisily, varovné i spokojené volání volavek a kvakošů v deltě a celé borovicové pobřeží jako dítě. Jako syna. Můj syn je bos, sandály mu jedna po druhé sklouzly do písku. Zrychluje, uchvácený, kývání houpačky a jeho malá chodidla mě vždycky, když je houpačka donese, slabě udeří do zápěstí, do prsou. Nebolí to, ale cítím, že on dělá, co může, že je to nejsilnější bouchnutí, jakého je mocen. Nedokáže mě kopnout tak, aby to doopravdy zabolelo, ale jeho vůle má velkou moc. Přesně takhle – pomyslel jsem si – do mě už teď vráží tohle místo a všechno, co k němu patří.

Vzdálenosti narůstaly, lidské hlasy se ztrácely a slábly. Daleko nad mořem hořely dva vrtulníky a pod nimi těžební plošina v moři i pobřežní les. Hořelo všechno a mořský vítr byl nevyzpytatelný. Slyšel jsem jeho dech mezi plameny. Bolelo mě srdce. Nikdy nebudu zdráv. Už teď se mi strašně stýská, ale vůbec ne po jednotlivostech – po prolínání věcí pod tímhle úplným úmorným krásným sluncem, po pocitu volnosti z moře, po plameňácích, co vlétají ze snů do vzduchu chvějícího se vedrem a té změny si nevšimnou.

Všechno shoří a prach se zvedne a zase klesne zpět. Zůstanou jenom podivné jemné kopance, trochu podobné tlukotu srdce – a už navždycky se čas od času teskně připomenou.