Psal se květen 1988 a prostřední část jejích posledních slov – na žádná pozdější si nepamatuju – mě urazila a ohromila už tenkrát. Což se nezměnilo. Ale byla to celá ona: ovládající se, ostrá, s geniálním nadáním pro kombinaci odstupu a prostořekosti. A nebyla to ona, tehdy u sluncem zalitého zábradlí, snědá, v tak lehkých černých šatech, že to působilo, jako by pod nimi měla plavky. Stála tam se zavřenýma očima, v nepřirozeném gestu a její drobné pevné tělo – jak nad sebou ztrácela kontrolu – mi připadalo najednou staré. Nohy se jí podlamovaly a prostořekost vystřídal vztek. Moje profesorka literatury.

Když jsem ve druhém ročníku gymnázia otiskl ve školním časopise dvě hloupé básně, které jsem napsal proto, abych zaujal jednu starší dívku, která měla pověst „talentované básnířky“ a publikovala v celostátních novinách, moje profesorka literatury mě zastavila na chodbě.

„To jste mě překvapil,“ řekla. „Docela ráda bych si přečetla víc.“

Víc básní jsem neměl. Ale zalhal jsem a řekl, že ano. A když jsem po týdnu pokusů zjistil, že nedokážu nic dalšího napsat, opsal jsem na stroji básně oné starší dívky a přinesl je profesorce do kabinetu s tím, že jsou moje.

Alice, tak se jmenovala, básně přijala a… udělala něco nečekaného. Jednoho dne vstoupila do třídy, a když procházela kolem mé lavice, položila přede mě obálku. Dopis. Čtyři hustě popsané strany, na nichž rozvláčně a pečlivě rozebírala jednu báseň po druhé. Dopis začínal oslovením, končil podpisem (jen křestní jméno), poslední dlouhý odstavec shrnoval všechny poznámky, doporučoval to i ono, povzbuzoval mě. A P. S.: „Za měsíc mi doneste, co nového jste napsal. Spoléhám na Vás.“ Bylo to důvěrné, laskavé. Styděl jsem se jako nikdy v životě předtím.

Ale tak to začalo. Moje profesorka literatury mi až do maturity psala dlouhé a vážné dopisy o básních (už mých vlastních, panebože). Občas to jsou hustě popsané lístky, jindy šestistránkové recenze. Obsahují seznamy knih, které prostě musím přečíst. Často mi rukou opisovala básně, které bych měl milovat. Škola ironie, někdy jízlivosti i nádherně šťastných literárních postřehů a vyznání. Kritizovala mě (a jak!), ale nikdy nezatracovala. Těch dopisů je dohromady dvacet sedm. Ve třetím z nich stojí věta: „Myslíte si, že rým je služka, které můžete vynadat, kdykoli vám nechutná svačina? To se tedy mýlíte!“ Jindy: „Wernisch. Musíte si, studente, přečíst Wernischův Dutý břeh! Donesu Vám ho.“ Nebo: „Opisujete Skácela ve velkém. A přitom ho neznáte ani týden. Co kdybyste trochu počkal?“

V šestnáctém dopise, krátkém a tak nějak naštvaném, napsala: „Básník není plačka, Petře. Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle.“ A devatenáctý dopis, z června 1987, poprvé končí jinak: „Uvidíme se tedy večer, v šest. Místo jasné. A.“

Měsíce od prázdnin ’87 do maturitní zkoušky už nikdy neskončily. I po třiceti letech jsem hluboko v nich a zároveň – stejně jako tenkrát – je pozoruju jako něco, co se odbývá téměř beze mě. I dnes, teď, dovedou ledacos proměnit. Přesto, že to celé koneckonců byla literatura, kterou ona rozhodně nečte.