Na jaře to vypadalo docela nadějně: no co, budeme se ženou a dětmi šetřit ještě víc a já alespoň dokončím pět let rozepsaný román o české národní povaze, kvůli němuž jsem obrátil vzhůru nohama benešovský oblastní archiv a už osmkrát byl v muzeu v Táboře. Ale přišel podzim a jednoho sychravého večera – zrovna když jsem sáhodlouze pohřbíval hlavní ženskou postavu jménem Věra – přistoupila moje manželka Eva k pracovnímu stolu a velmi pomalu řekla, že pokud si okamžitě nenajdu práci, odchází i s dětmi.

„K mamince?“ zažertoval jsem protivně, protože jsem myslel na krásnou umírající Věru a její poslední slova.

Byla to chyba a stála mě několik nových titulů současné české prózy, které jsem si den předtím koupil (na dluh, přiznávám) – všechny letěly oknem přes balkon do tmy! Eva křičela tak hlasitě, že se Věra probrala z agonie a dlouhými skoky zmizela v dálce. Nejspíš se hodně dlouho neuvidíme. Knihy jsem zkroušeně vylovil z kaluže, očistil a poskládal na topení – nejhůř to odnesly Plachetnice na vinětách. Tuhle ušmudlanou trosku mi Jirka Hájíček, můj vzor, asi nepodepíše!

Ráno jsem si otevřel inzeráty a na Facebook napsal, že jsem v prdeli.

Ale měl jsem štěstí, za tři hodiny se pod mým konstatováním sešlo asi dvacet komentářů a některé vypadaly slibně. Jeden obzvlášť. Radek, můj spolužák ze základky, kterého jsem neznal ani tehdy, když jsme sedávali v jedné třídě, mi napsal, že „jeho žena pracuje jako šéfredaktorka v časáku“ a že by něco měla. „Hele, nečekej žádnej Reflex, ale úplnej shit taky ne,“ psal spolužák. A dodal: „Práce je práce, pisálku!“ Jako vždycky jsem se rozkýchal a na chvíli přestal cítit konečky prstů levé ruky, ale vydržel jsem. Přešli jsme do zpráv.

Zkrátím to. Za pár dní jsem nastoupil do redakce magazínu Největší malíři: Život, inspirace a dílo. To je týdeník, kde se píše o životě, inspiraci a díle největších malířů.

Asi osmnáct tisíc českých občanů si každý týden touží připomenout, že Leonardo namaloval chlapa a že Vincent si fakt ufikl ucho, co si teď v trezoru škudlí dubajský šejk. Že úplně všechny Vermeerovy Dívky s perlou jsou padělky. A že Munchův Výkřik ve skutečnosti napatlala malířova kočka.

„Pracujeme na tom,“ přivítala mě šéfredaktorka Olga, manželka spolužáka, a nabídla mi židli, na kterou jsem si opatrně sedl, „aby náš časopis poučoval, ale nenudil. Fakta nepřekrucujeme, ale – jak ráda říkám – prohříváme. Neprovozujeme bulvár, ale zajímáme se o něj, jestli mi rozumíte, pane Petře. Někdy mluvím trochu v hádankách. Ale do vás bych řekla, že chápete. Jste přece spisovatel. Prý dokonce i básník.“

„Rozumím a pokusím se vás nezklamat,“ odpověděl jsem a vstal.

„Ještě něco,“ zůstala sedět paní Olga, „naši čtenáři nás mají rádi. Na to při práci nikdy nezapomínejte.“

„Dobře, děkuju,“ řekl jsem a stál.

„Nakonec to nejdůležitější,“ zvážněla paní šéfredaktorka a vstala. „I my musíme reagovat na aktuální situaci. Doba se prudce mění. Našimi čtenáři byli dosud především starší lidé, kterých teď – promiňte mi mou otevřenost – bude výrazně méně. To za prvé. Cestování je a bude drahé, pokud vůbec bude. To za druhé. Čili chceme v současné době psát především o našich českých výtvarných umělcích – a to i o těch mladých, progresivních a kontroverzních. Potřebujeme zaujmout novou čtenářskou generaci! Ale musí to mít šťávu. Přesně tohle, pane Petře, bude tady u nás vaším úkolem. Mimochodem – a nemyslete si, že vás zkouším –, napadlo by vás teď hned nějaké jméno?“

A s ošklivým vypísknutím dodala: „Jenom proboha ne David Černý. Ten je vytěženej.“

„Co třeba Krištof Kintera?“ řekl jsem tiše.

„Výborně. Kintera se dobře prodává,“ pravila paní Olga tajemně.

„No… prej nedávno postavil v lese nějakej duchovní jukebox, kterej ale plaší srnky a myslivci mu ho chtěj rozstřílet,“ řekl jsem a pomyslel při tom na svou ženu Evu a na to, že tu práci musím dostat.

„Vidím, že si rozumíme,“ usmála se šéfredaktorka. „Pojďte, představím vás kolegům.“

Pracuju teď v Největších malířích. Kolem mě umírají lidé, zatímco já brouzdám po internetu a hledám, jestli už ten Kinterův jukebox myslivci zastřelili, zda Eva Koťátková nemlátí své děti a jestli Patrik Hábl náhodou nevymaloval bordel. U vedlejšího stolu sepisuje kolegyně Alice článek o Monetovi (asi přišla na to, že byl slepý) a já s úžasem zjišťuju, že jí to vlastně strašně moc sluší a že se trochu podobá Věře. Naše malá a útulná redakce se nachází v centru, všichni jezdíme do práce na kole a pořád, opravdu pořád větráme.