Ale jak říct, že když mám rozvrženo, rozmyšleno do posledního slova, když před sebou vidím fejeton v barvách a jako živý, zrovna když sedám ke stolu, přelije mě jak vlna chuť psát něco úplně jiného? Což vzápětí udělám. A to je případ následující nepatřičné kytky, která hledá klobouk. A všech mých textů!

Můj přítel Erik má mámu. Já mám taky mámu. Ani jeden z nás nemá k mámám otce. Oba zato máme kolem sebe spoustu babiček, manželek a dětí. Tím je odbyta psychologie postav, charaktery jsou prokresleny dostatečně, a jak říkají recenzenti českých románů – čtenář může postavám začít fandit!

Jeli jsme s Erikem Erikovým autem a vezli mou mámu z chalupy do Prahy. Erik samozřejmě řídil, já seděl vedle a moje máma vzadu. Máma zkoumala Erika, jak řídí – a Erik řídil fakt krásně. Volně pokládal levačku na vršek volantu, takže to vypadalo, že trošičku boxuje, řadil tak, jako by se hrabal v kýblu s vodou, a sem tam – vzhledem ke složení posádky s tím šetřil – polohlasem oslovoval předjíždějící kolegy „to sis pomoh, ty blbče“. Když jsme se blížili k Postupicím, máma prolomila mlčení a řekla, abych se podíval na zápěstí pana Erika a porovnal ho s tím svým. Doplnila, že to, co má pan Erik, je zápěstí chlapa a otce tří dětí, zatímco já se oháním něčím, co se vzpírá zdravému rozumu. Řekla, že na ty moje hůlčičky se ani nevyráběj hodinky a že je jedině dobře, že nemám řidičák. A celkem vzato vedle pana Erika vypadám jako vyžle s vráskama. Erik se smál a box a čeření vody bezchybně doplnil znechuceně ladným vytípnutím mobilu, který mu zvonil. Pak si odhrnul vlasy a utrousil, že jeho máma mívá podobný poznámky, že je to, jako by tady seděla s náma. Moje máma se zarazila a řekla, že když si tak pana Erika prohlíží, nechápe, co může jeho mámě vadit. A dodala, že by maminku tak překrásnýho chlapa s nádhernýma vlasama, kterýma pohazuje „jako bohém“, ráda poznala. A temperamentní monolog – během kterého jsem se pevně zachytil madélka nad oknem, což dělám velmi zřídka – uzavřela otázkou, jestli pan Erik není příbuznej Radovana Lukavskýho, poněvadž to na to vypadá. Řekl jsem – a uznávám, zbytečně nahlas – že jasně, Radovan Lukavský byl Erikův prastrýc a pan Erik, mami, umí nazpaměť kompletní Máchův Máj. Máma řekla, že nesnáší, když jsem ironickej, a že to mám po tátovi, kterej nebyl nic jinýho než „takovej ironickej jantar“.

„Nestydíte se za něj někdy, pane Eriku?“

Erikova máma, která se mezitím snesla na zadní sedačku a přehodila nohu přes nohu, ujistila moji mámu, že by se moc a moc divila. Tak například ty Erikovy vlasy! Erikova máma je považuje za „úplný omyl“, ale co je to platný, když synátor se domnívá, že do jeho hlavy mu nikdo nemá co mluvit, a nechápe, že jeho hlava není pouze jeho hlavou, ale hlavou nás všech, celé rodiny. A ostuda, doslovila Erikova máma významně, „dopadá na naše životy“. Moje máma Erikově mámě osudovým tónem odpověděla, že pan Erik si to „bohužel a bohudík může dovolit“. Ale nikdo v autě nevěděl, co přesně tím má na mysli – a hovor se zadrhl. Projeli jsme mrtvým Benešovem. Erikova máma se lehounkými pohyby přelíčila a potom, s průhlednou cigaretou v ústech, hledala v kabelce zapalovač, zatímco moje máma kontrolovala vajíčka. Hlavu zabořila hluboko do tašky, až se jí blůza na zádech vyhrnula do půli zad a objevila se kůže s růžovofialovým odstínem.

Když přišla ke slovu literatura, míjeli jsme Poříčí. Můj přítel Erik je nakladatel a má ve zvyku, že jednou za rok rozdává s Dášou Veškrnovou v televizi literární ceny. Moje máma ho v televizi párkrát viděla a tuhle radostnou skutečnost považovala za příhodnou k navázání přetrženého rozhovoru s ním, s jeho mámou – a především se mnou. Oznámila, že pan Erik je v tý televizi vždycky nádhernej, ale že letos vyrazila Dáša na pódium „jak protržená“ a že na pana Erika nepočkala. A že vážně neví, co si ta stará herka o sobě ještě myslí. Ale hlavní je, dokončila, že pan Erik v tý televizi – na rozdíl od jiných – je! A že Erikova máma pana Erika dobře vychovala. Erikova máma řekla, že pan Petr umí zase jiný věci, ale nerozváděla to dál, protože zrovna našla zapalovač, zapálila si a zmizela tak, jako se objevila.

„To bych ráda věděla jaký? Vždyť nemá ani na kafe,“ obrátila se na Erikovu mámu moje máma.

A když odpověď nepřicházela, zmizela znovu v bezedné tašce s vejci a odtamtud zahučela:

„Vaše maminka je dáma, pane Eriku! To se dalo čekat.“

A pokračovala: „Pana Erika se drž!“

A ještě: „Dvě prasklý. Máme smůlu na všechno.“

Pak jsme zastavili a moje máma byla doma.