Petr Čermáček je zkušený básník, který debutoval v nakladatelství Host sbírkou Drkotání větví v roce 1999. Za uplynulých sedmadvacet let vydal již deset básnických sbírek. Ta nejnovější – Skrčené dny – vychází péčí Dobrého důvodu s nenápadnou obálkou v šedivé barvě se šipkami a čárami. Ilustrace na obálce jsou abstraktní a citlivě korespondují s obsahem (čtverec s černými čárami u oddílu Rozsvícená okna, změť šipek u oddílu Proud, a tak dále).

Jako motto si Čermáček zvolil verše Jana Zábrany ze sbírky Havran, jež začínají infinitivem („nadechnout se ztraceně v hlubinách souvětí // naslouchat, jak celé hodiny slabě syčí led, / když praskne hrdlo sodovky // promáčknout dětským kolenem výplet houpacího křesla“, s. 5). Marie Zábranová k této manželově strategii řekla následující: „Infinitiv byl pro něj objev, který mu umožňoval dostat do básně konkrétnost, skutečnou pachuť i jas života.“ Čermáčkova poezie tohoto neurčitého slovesného tvaru využívá opakovaně, například v básni Návod: „zavřít oči / vyplašené dravcem // projít středem / zaskládaným knihami // pokrčené narovnat / térem kávy“ (s. 21). Na vícero místech sbírky dokazuje, jak intenzivní může být infinitivní sdělení, a jsou to opět zcela holé infinitivy, které celou sbírku ukončují: „neslevit / spravit // nečelit / čeřit“ (s. 76). Podobně jako infinitiv vyjadřuje určitou uzavřenost či konečnost, se i Čermáček úspěšně snaží tímto tvarem prezentovat snahu o koncentraci výrazu.

Sbírka Skrčené dny je rozdělena do tří oddílů, úvodní z nich nese název Rozsvícená okna. První část vyniká umem pro vykreslení drobné melancholie: „led zůstal / jen uprostřed hladiny // tenká suknice / mezi křehkými sklíčky / vakuoly plné světla // mysleli jsme si / že vše poznáme // zbyly nám jen / dočasné preparáty / rozlámané na dně / šuplat // vzdálený odposlech / mateřská znaménka“ (Tání, s. 30). V úvodních básních (ostatně jako v celé sbírce) pregnantně vystupuje lyrický subjekt coby účastník dějů, které mají až existenciální rozměr: „zapřen o ratiště / svatojiřského kopí / mám čas pochopit / že co tu je / není“ (s. 19). Téma pomíjivosti se zde rozvíjí v rozmanitých podobách. Přes tíhu bytí však zůstávají i okamžiky, které jsou zaznamenány s patřičnou lehkostí a přinášejí jistou naději. Jako by už samotný název oddílu (a svědčí o tom i básně) odkazoval k tomu, že i skrze ohraničenost a pomíjivost může pronikat cosi výjimečného.

Druhý oddíl s názvem Proud vystupuje z dosavadní úspornosti veršů, jeho obsahem jsou čtyři rozsáhlé básně (Škrabky, Břitvy, Fotopast, Bayesovské hry). Název oddílu velmi konvenuje s podobou veršů: opravdu zde proudí obraz za obrazem a čtenář tak nabyde dojmu, že před ním vzniká bohatá mozaika básnických sdělení. I přes tematickou rozmanitost spojuje všechny básně oddílu snaha lyrického subjektu setrvat na místě, „zpomalit obrazy, myšlenky“ (s. 36) v onom neustálém kolotání, v nevyzpytatelném proudu. Čas nesmiřitelně ubíhá a básnické já hledá pevnou půdu pod nohama, ať už v samotném aktu psaní či v touze po původnosti v závěrečné básni Bayesovské hry, jež pracuje s modelem teorie her, ve kterém vládne neurčitost, nejistota. Vůči typickému hernímu projevu, který je zde převeden na přírodní dění, se snaží lyrický subjekt vymezit, hledá pocit jistoty se závěrečným dvojverším: „přichyceni se snažíme setrvat / v původním řečišti“ (s. 44). Druhý oddíl tak zdařile prezentuje vztah existence a přítomného časoprostoru, její touhy „zaznamenat se“, uchovat si svébytnost v neustále se proměňující skutečnosti. Čermáček tak někdy činí v rovině příliš abstraktní, což může na čtenáře působit chladně; jeho verše ztrácejí životnost jako například zde: „v rozích stolu / uniká síťovinou uvolněná geometrie“ (s. 41).

Třetí oddíl pokračuje v melancholii nastavené již v prvním oddíle, poezie jako by se vyslovovala podzimním obdobím. Vše je obklopeno tajemnou nejistotou, lyrický subjekt se často ocitá v prázdnu, na okraji, pracuje se zde s existenciální rovinou („když vyjdu ven / ze světelného kruhu / nejsem“, s. 58). Název oddílu je velmi příhodný, často se objevují obrazy narušené skutečnosti: „boříme se / do rozchlípené tmy // do zparchantělé řeči / nepřiznané rozedmy / vědomí“ (s. 62). Lyrický subjekt se snaží manévrovat v tomto lehce deformovaném prostoru, ovšem neopomíná ani pozorování přírody, které může působit útěšně až idylicky (báseň Pastorale). Toto závěrečné krédo představuje smysluplné vyvrcholení celé sbírky, ve které se lyrický subjekt snaží zůstat autentickým v prostoru, jenž je nejistý. I přes kvalitu, kterou sbírka nepochybně může nabídnout, dochází občas z pohledu básnické řeči k zauzlení se v abstraktnu, které by mohlo při větší frekvenci způsobit pocit manýry.

Mezi Čermáčkovy přednosti patří citlivá práce s metaforou (zdařilé jsou personifikace, například ve verši: „déšť potmě / klopýtne, polkne / rozházený popel“, s. 67) i se zvukomalebností veršů („mělkou jarní tmou / planou trnky a mléče“, s. 52), občas se objeví i aliterace („zjevné zeje za nehty“, s. 63, „projdu prázdným pomezím“, s. 67). Nesporný je rovněž básníkův talent pro trefně vypointované závěry básní (například „alespoň ptačí krmítka / naplno hoří / útěchou / stálých i tažných druhů“, s. 29). I přes veškeré klady jako by se ale sdělení občas ztrácelo v prázdnu vyjádřeními typu „opustit / doběla vydrhnutý / setrvalý prostor“ (s. 68) nebo „vydáváme se / nebarevně / zůstáváme vně“ (s. 54). Tato sterilita utvářející princip se objevuje na více místech, jako by se báseň náhle odcizila ve prospěch abstraktní formule, která tíhne k nechtěné neuchopitelnosti.

Ve své poslední sbírce Petr Čermáček až na druhý oddíl výrazně zredukoval dosavadní básnické sdělení do kratších veršů, jejichž síla se před čtenáři poněkud skrývá, nehalasí. Nesporně se však ukazuje autorova zkušenost při práci se slovem, a to i přes občasnou repetitivnost a náběhy na neživotnost. Síla Čermáčkových veršů tkví v tichých zastaveních, občas však právě toto ticho verše pohltí.