Jan Krasický

V nové sbírce Martina Švandy nalezneme poezii o rodině, rozmanitě formulovanou pomocí metafor přírodního dění a cyklického roku. Intenzivní obraznost, s níž autor přistupuje k popisu rodinných vztahů, vypovídá o nebývalé síle básnického výrazu. Fikční svět každodennosti se stává pohádkou, fantazií, příběhem nevinnosti, jako by se na tvorbě podílela dětská duše před srážkou s dospělostí.

Bouškův básnický triptych usiluje o protržení hrází, chce být revolučním počinem. Rozsáhlý konvolut básní bezesporu představuje dynamický celek, který může vyvolávat neutuchající diskusi. Surreální výjevy domnělé budoucnosti zde stojí vedle banálních skutečností, angažovanost se střídá s intimní lyrikou, nechybí až vědeckofantastické náměty. Nenaložil si toho autor na sebe nakonec příliš?

Cesta současným západním kapitalismem a vztah básnického já s tajuplným Vikomtem. I tak lze charakterizovat novou sbírku Jonáše Hájka. Osobitost, citlivost, ale také ironické nebo satirické vyznění jeho básní odhalíme, pokud nahlédneme pod nenápadný háv všednosti, jímž jsou verše obaleny.