Jsou knihy, které lze doporučit spíše čtenářům určitého naturelu než určitého věku. Ať je ti pět nebo padesát, zaujme tě leporelo Věci našeho života s verši Petra Borkovce a ilustracemi Adriany Skálové, jen pokud v tobě dřímá přemýšlivý melancholik, hračička s neředěnou empatií a trochu snílek s měkkým srdcem.

Leporelo čtvercového formátu se zdánlivě nesourodým výběrem tematizovaných věcí vydalo nakladatelství Cesta domů při stejnojmenném hospicu s cílem inspirovat rodiny k mezigeneračním hovorům o velikosti života a jeho odcházení. Od narození jsme obklopeni věcmi a je pár základních potřeb, bez nichž se neobejdeme, které nás doprovázejí celoživotně a ulpí na nich kus našeho příběhu, našeho strachu, našich vzpomínek; v osamělém stáří mohou svou důvěrností dokonce připomínat přítele, se kterým si povídáme.

První výběr takových věcí provedla malířka Adriana Skálová (nar. 1956), spoluzakladatelka Cesty domů a dobrovolnice, která při hospicovém sdružení roky pomáhá nemocným i pečujícím. V akvarelech zemitých barev, jež se staly kostrou dvanáctistránkového leporela, zachytila vlídnost omšelých věcí, a snad i jistou odpudivost, kterou mohou staré, opotřebované předměty působit, nenahlížíme-li na ně s láskou a pokorou.

Podobné emoční zápolení prozrazují i básnické miniatury, jejichž autorem je výtečný pozorovatel věcí Petr Borkovec. Z ilustrací Adriany Skálové si vybral ty, jež ho inspirovaly k napsání krátkého dialogu (Lampa) i naléhavého monologického apelu (Hrnek), vzpomínky (Panenka, Hřeben), nápadu (Ručník, Deka), samomluvy (Miska, Lžíce). Hned v úvodním čtyřverší, vysázeným přímo na obálce, provokuje odvážnou hrou s notoricky známou básničkou Františka Hrubína: „Vezmi žlutou žínku / a umyj maminku, / potom vynes pytel plín – / sláva, ty seš syn!“ Ostatně i dvojverší samostatně věnované plínkám je se svou oxymorónovou metaforikou gestem laskavého nadhledu, který dokáže s šibalským pomrkáváním přece jen poeticky pojmenovat hořkou pravdu: „Co děláme? Perem plínky. / Bílé… jako nektarinky!“

Nejpůsobivější básní cyklu, jež evokuje snovou a vzpomínkovou atmosféru, je vzývání deky, útulného tepla a tajemna, nedotknutelného soukromého prostoru: „Deka je dům i jeskyně. / Deka je světlo v komíně. / Deka je teplo v lavině. / Deka je mlýn, v kterém se nemele / (mlýn na potoce postele). Anebo mele, ale zrní ne, / Deka – než máma řekne ‚zhasni!‘ – / je můj mlýn na sny, můj mlýn na sny…“ Deka je ukázkovým příkladem nezbytné věci v našem životě, kromě své užitečnosti poslouží i k hrám, nebo alespoň přivolává vzpomínky na ně. Méně nápadná je možná potřebnost panenky v životě starých žen, dovede ale uklidnit nepokojné ruce a v Borkovcově básni symbolizuje životní paradoxy (báseň Panenka).

Básně v cyklu Věci našeho života působí jako samostatná sklíčka mozaiky, nejsou cíleně zakomponované do jednoho celku, jak naznačují proměnlivé subjekty jednotlivých samomluv. Jednou je zřejmé, že promlouvá žena, jindy vzpomíná starý pán na kluka, kterým byl, většinou je lyrické já uvažující nebo konající v prézentu negenerické, ponejvíc se jen zasní („Zírám, ani nemrkám a čekám, / co zbude pro mouchy.“ Z básně Miska)

Snovost celého knižního cyklu zrcadlí i ilustrace, jež kromě titulního předmětu mnohdy vizualizují také pár detailů z básně. Nakreslené věci často vrhají stín, jako by se tu násobily odrazy – věcí samých, věcí z textu, věcí ve vzpomínkách; zkušený čtenář najde i ohlasy jiných básníků. A jsme zase na začátku: byť je to leporelo a mohlo by sugerovat zdání, že primárně patří do rukou dětem, nečekejme banální rýmovačky. I dětský čtenář vycítí sílu veršů a porozumí jim, doprovodí-li ho však při této četbě dospělý, bude to win-win, tak jako v životě: nejdřív krmí máma dítě, aby pak možná jednou dítě stejnou lžičkou nakrmilo ji.