Pod lapidárním názvem Zvon se skrývá tajemný artefakt, dutý kámen ve tvaru zvonu, schovaný na půdě jednoho vinohradského činžáku. Jednoho dne začne ve vysoké frekvenci pískat. Když se čtveřice dětí z domu (dospělí tento zvuk neslyší) rozhodne zjistit, odkud nepříjemné tóny vycházejí, kámen tři z nich přenese do dubna 1945. Děti se ocitnou na stejné půdě, jen v jiné době. Mají jen dvě vodítka, která je mohou nasměrovat na cestu zpět domů: babiččinu adresu z doby, kdy byla ve stejném věku jako ony samy, a jméno vědce Karla Schneidera, jehož deníky našly poblíž kamene a který podivný artefakt za války zkoumal.

Autor knihy Martin Čepa je absolventem ČVUT a aktuálně pracuje ve svém oboru jako výzkumný pracovník biotechnologické společnosti. Svou specializaci v literární prvotině plně využil – popisuje elektronické procesy a fyzikální teorie související se čtenářsky atraktivním cestováním čase. Za všechny knihy posledních let s dětskými hrdiny, kteří se ocitli v minulosti, vzpomeňme Almu a svět obrazu Lucie Paulové (Paseka, 2022), Sen o stříbrné zemi Lucii Magašvári (Albatros, 2022) nebo Liščí oči Petry Hůlové (Argo, 2021).

Cizinci ve vlastním městě

Pro Karolínu, Vaška a Helenu, trojici moderních dětí z 21. století, začíná nebezpečná cesta, protože byť jsou v Praze, město nepoznávají. Ulice nesou jiná jména, některé známé domy dosud nestojí, v silnicích jsou díry po bombardování. Město je okupováno německou armádou, děti vizuálně nezapadají a nemají kam jít. Je proto třeba nejprve vyhledat babičku a poprosit ji o pomoc a poté i doktora Schneidera, vědce, jehož deník si přečetli. Zároveň nezbývá než doufat, že to nebude zarytý nacista, že jim jejich na první pohled bláznivý příběh uvěří a pomůže jim dostat se domů dřív, než je všechny chytí gestapo.

Kniha zdařile vykresluje protektorát ať už po stránce ryze provozní (zatemňování oken jako ochrana před bombardováním, potraviny na příděl, nedostatek základního zboží, atmosféra strachu ve městě a uvolněnější na vesnici), nebo v oblasti společenského klimatu (postavení Čechů a Němců, vztah lidí konformních s režimem a těch, co jsou proti, strach z udání německým úřadům). A zároveň je kritická i k současné generaci, pokud jde o vzdělání nebo všeobecný přehled. Kdyby si dětští protagonisté pamatovali, kdy začalo pražské povstání, možná by se nepřipletly do nebezpečné přestřelky. Kdyby se ve škole učili kromě angličtiny i němčinu (kterou ve čtyřicátých letech ovládal každý), nebyli by před gestapem za podezřelé provokatéry. Určitý punc autenticity knize dodává i to, že je v ní několik dialogů v němčině s překladem pod čarou.

Nejen mobil pomůže

Pokud by ústřední trio čtrnáctiletých dětí mělo v protektorátu přežít jen se svými znalostmi, daleko by nedošlo. Karolína má naštěstí mobilní telefon, který věci výrazně zjednodušuje. A to jak pro protagonisty, tak pro autora. Minimálně třikrát, když děti potřebují podat důkaz o tom, že jsou z budoucnosti, vytasí se s chytrým telefonem, ve kterém jsou i bez připojení k internetu fotoaparát a mapy, čímž je věc v podstatě vyřízená. Je pravda, že dnešní průměrný teenager by v kapse mobil určitě měl, ale vzhledem k tomu, že se takřka nikdo z obyvatel válečné Prahy už nezeptá dál, co se bude dít nebo jaká je budoucnost, působí to jako nápadná vypravěčská zkratka. (Nabízí se srovnání s knihou Alma a svět obrazu, kde se hlavní hrdinka naopak snaží prozrazení vyhnout a pro čtenáře je pak napínavé sledovat, jak vynalézavě lavíruje s polopravdami nebo hraje vyloženě hloupou.)

Nepochopitelně působí i propuštění Karolíny z výslechové místnosti gestapa. (Autor sice na konci knihy uvádí, co byla nebo nebyla fikce a vysvětluje některé aspekty příběhu, nečekané propuštění ale třeba objasněno není.) Silně negativní prožitek ze zatčení a výslechu ale působí jako zdroj hrůzy z gestapa a jejího vyšetřovatele Oskara Fleischera. To má své místo v motivaci dětí v budoucím ději, a proto je použití tohoto deus ex machina (namísto např. komplikované konstrukce útěku) funkční. To, co v budově sídla tajné policie trojice viděla a zažila (jakkoli je to historicky přesné), stejně jako poměrně drsné události posledních dvou kapitol, může na dětskou imaginaci značně zapůsobit.  

Kniha je doplněna ilustracemi výtvarníka a hudebníka Richarda Fischera, autora komiksu Rváčov. Většinou je na jedné stránce v pár panelech zakreslena část příběhu, v podstatě jako krátký komiks bez bublin. Ty ostatně nejsou třeba, všechny informace a dialogy poskytuje text. Použití jen tří, čtyř barev koresponduje s tím, že se příběh odehrává v minulosti (aluze na černobílé fotografie) a podtrhuje tísnivost zobrazovaného historického období.