Jan Kubíček (nar. 1986) je básník, divadelník a performer. Označuje se za sémiotického teroristu, hlásí se k idejím dadaismu, esteticko-politické revoluce a proměny světa skrze hru. Debutoval sbírkou Kapitalistické básně (2012), která charakterizovala společenský systém pomocí gest, hravých hříček, vtipu i absurdností. Poté se před veřejností publikačně odmlčel, nicméně ještě v roce 2013 si v rámci „samizdatu“ vydal cykly Já, člověk a Stromy jdou do boje. První zmíněný spatřil světlo čtenářského světa až jako reprint (2023), v němž se básník pokouší redefinovat bytí pomocí mozaiky minimalistických básní, „stripových“ kreseb a neustálé snahy navázat dialog se čtenářem. Stromy jdou do boje na svůj reprint stále čekají, mezitím Kubíček vydal Angažované básně (2024), které pokračují v básníkově touze po proměně světa. Jedná se o velmi rozsáhlý výbor poezie, obsahující více než 70 textů různé délky a grafického zpracování. Hravost z autorovy poetiky nevymizela, nicméně mnohem více se projevuje určitá radikálnost, která činí výbor naléhavým, čímž koneckonců dostává svému jménu.

Spasitel, revolucionář, terorista

Pro Kubíčkovu poetiku je specifické využívání úvodních slov, pomocí kterých poodkrývá vlastní umělecké záměry nebo esteticko-politická přesvědčení. Současně svá díla zasazuje do rámce vlastní tvorby, až to kolikrát působí, že chce čtenáře naučit, co si má myslet. A zároveň pojmenovává význam svých děl, charakterizuje je, ukazuje jejich východiska, aby tvorbě dodal společenský přesah. Lze to brát jako formu hry, neboť v Kubíčkovi nemusíme vidět pouze básníka, můžeme ho brát jako spasitele, revolucionáře, samozvaného teroristu, který přišel svojí poezií změnit svět. V jeho podání to nikdy nemůžeme brát jako vyprázdněná gesta, případně touhu po zajímavosti, jinakosti, nebo pouhé poskakování na hraně toho, co se smí a co ne. Kubíčkův sebejistý postoj byl vždy rezolutní, jasný a promyšlený: tím se stává autentickým a jeho texty tak lze brát doslovně. V jeho básnickém světe si pak každý čtenář může odpočinout od toho skutečného a trochu si zanadávat. Jestli jeho poezie dokáže měnit i názory čtenářů, je však již na pováženou. Slova sice mají moc změnit svět, ale v dnešním světě jich je bohužel příliš mnoho. V Kubíčkově sbírce se nicméně současnému světu nic nedaruje: „Vyhlašuju válku / válkám // Vyhlašuju válku / stroječkům v našich hlavách / stroječkům na zabíjení / všemu umrtvujícímu a sterilnímu // Vyhlašuju válku / všemu, co brání proudu / všemu, co brání životu“ (Vyhlašuju válku, s. 17).

Nové pořádky

Texty vznikaly průběžně v rozmezí dvanácti let a je to na nich poněkud znát: jak neuceleným stylem, tak mírou agresivity lyrického subjektu. Což by ale čtenář neměl vnímat nijak negativně, naopak. Sledujeme neustálou proměnu mluvčího přes snílkovskou touhu po novém světě: „Starý svět se přesype do nového / jako písek / v přesýpacích hodinách“ (Tlustá čára, s. 70) až po radikálního anarchistu, který vyhlašuje nutnost konce společnosti, neboť v ní nevidí již absolutně nic dobrého: „Tak skončeme tenhle svět / a začněme jinej // Je to možné / Je to možné / Tři dva jedna teď!“ (Smutný den, s. 77). Jádro sbírky tvoří texty, které vznikaly mezi lety 2013 a 2015 a odkazují na uzavření ostrůvku naděje v podobě autonomního sociálního centra Klinika. Druhou výraznou událostí je dopad covidové pandemie, především její společensky nezvládnutá koordinace: „Ukázali jste, jak snadné je pro vás spadnout k totalitnímu myšlení / vy liberálové a demokrati / vy správní lidé / pokrytci“ (Poslední zlá báseň, s. 99). Ostatně celá sbírka neustále pracuje s východiskem konce současných pořádků a nevyužívá k tomu jen agresi, pohoršení a morální kázání. Lyrický subjekt využívá i vtip, sarkasmus a různorodé formy básnického zpracování, ať už se jedná o modlitbu, případně dopis: „Také mám často chuť vyhlásit tomuto světu válku. / Vlastně jsem se o to již pokusil, / ale nikoho to nezajímalo“ (Dopis diktátorovi, s. 27). Nalezneme i báseň pro Ivetu Bartošovou, asociativní pásmo, případně text, který nápadně připomíná formu antikódů Václava Havla (Dveře, s. 71). Bylo by nasnadě tvrdit, že jsou texty natolik různorodé, až je to rušivé, ale neděje se tak. Základní básnické gesto, které rezolutně útočí na kapitalistickou společnost, poukazuje na její chyby a místy i burcuje ke změně, si i přes svou variabilitu drží pospolitost. Sbírka tak v podstatě navazuje na autorův debut Kapitalistické básně s tím rozdílem, že v Angažovaných básních nezůstáváme u pouhého charakterizování, popisů či definic: v nejnovější Kubíčkově knize se volá po změně, nových pořádcích. Veskrze pozitivní je, že básně nikdy nespadnou do patosu (docílit tohoto efektu je nesnadné, Kubíčkovi se to ovšem podařilo). „Je třeba postavit proti sobě dvě zrcadla a stoupnout si mezi ně. / Je třeba stoupnout si před zrcadlo a spatřit nekonečno ve svých očích. / Je třeba vrhnout se do nekonečné tmy a doufat, že než dopadnu, zahrání mě exploze světla z mého vlastního srdce“ (Je třeba, s. 30).

Žádné fňukání

Na počátku desátých let bylo téma angažovanosti v české poezii velice aktuální. Postupně z něj vyšli Jan Těsnohlídek ml., Jan Škrob či Radek Štěpánek. Angažovanost je bytostnou součástí děl Kamila Boušky, a přesto si troufám tvrdit, že v ní nikdo nešel dál než Jan Kubíček. Jeho gesto je pravděpodobně nejvíce politické, aniž by se hlásilo ke konkrétnímu názorovému proudu, neboť špatně je v podstatě úplně všechno: „Levice je špatně / Pravice je špatně / EU je špatně / Nacionalismus je špatně / Neomarxismus je špatně / Uprchlíci jsou špatně / Sluníčkáři jsou špatně / Slušnočeši jsou špatně / Školství je špatně… (Všechno je špatně, s. 93). Sbírka rozhodně není pouhým povzdechem, nejedná se o žádné fňukání – k tomu se autor nikdy nesnížil. A jestliže básně místy působí vyprázdněně, měl by si čtenář uvědomit, že jen pracují s vyprázdněností světa, proti níž se staví. V tom spočívá velké kouzlo Kubíčkovy poezie. Pravděpodobně se nejedná o žádného aspiranta na literární ceny ani o sbírku, která bude vyvolávat diskuze, jako se to kdysi povedlo Janu Těsnohlídkovi. Přesto mají Angažované básně v české literatuře své významné místo. Už jen tím, že tady podobná poezie příliš nevzniká. Každá jinakost nakonec dává literatuře smysl a čtenářům možnost objevovat svět ve všech jeho polohách.