Luhačovice a Lido di Dante – dva místopisné názvy spojuje počet slabik, výletní charakter a poslední červnovou sobotu také Petr Borkovec. Do valašského lázeňského centra přijíždí číst z knížečky povídek z místa v severní Itálii, odkud pochází jeho žena. Zná je jako své boty, ale v Luhačovicích je poprvé. „Dobré, že?“ říkám. „Moc pěkné,“ přisvědčí, „vy jste odtud?“ „Ze Zlína.“ „Jak je to daleko?“ „Třicet.“
Dante je pohřbenej v Ravenně, má to pěkný, celý ve zlatě a ve stínu, po kterejch teče voda z kašniček, a kolem rostou černozelený bobkový keře a stříbrný olivovníky s kmenama, co vypadaj jak termitiště, akorát že mě nepustili až úplně dovnitř, protože mi Alice jenom tak, z rozpustilosti, kterou v ní „pokaždý nastartuje Itálie“, schovala tričko do květináče na piazza Catone, a bez trička se dovnitř nesmělo (nahý bezhlavý přeškrtnutý tělo na kryptě).
Soubor obsahuje dvanáct povídek, z nichž každá je nějakým způsobem spojená s Itálií – nejčastěji s letoviskem Lido di Dante, které se nachází několik kilometrů od Ravenny. Přestože se toho v povídkách vlastně moc neděje a autor se většinou namísto rozvíjení děje oddává pomalému, trpělivému pozorování, je jejich četba bezmála dobrodružství.
