„V Rusku před sovětskou vládou existovaly restrikce, ale nikdo umělcům nic nepřikazoval. Spisovatelé, skladatelé a malíři devatenáctého století si byli naprosto jisti, že žijí v zemi útlaku a otroctví, ale oproti svým vnukům v moderním Rusku měli úžasnou výhodu, kterou lze ocenit až dnes: nebyli totiž nuceni říkat, že útlak a otroctví není.“

I po šedesáti šesti letech mi Nabokovův esej přijde aktuální. Ne kvůli Rusku, ale proto, že jasnozřivě líčí postavení umělce v moderním světě. Nebezpečí hrozí zprava i zleva. Na jedné straně zpátečničtí konzervativci, na druhé straně bojovní progresivisté. Ani jedna ze skupin není pro svobodný rozvoj umění výhrou, navzdory tomu, co si oba tábory o sobě samy myslí.

Nebezpeční jsou srovnatelně, přesto se od sebe liší – především v míře inteligence. „[…] ať měla ve starém Rusku administrativa jakékoliv vady, musí se jí přiznat i jedna mimořádná ctnost – nedostatek mozků,“ shrnul to výstižně Nabokov. „V první polovině minulého století všeteční úředníci, policejní šéfové, co si mysleli, že Byron byl italský revolucionář, samolibí staří cenzoři, státem placení žurnalisté, nedůtklivá bdělá církev, celá tahle kombinace monarchismu, bigotnosti a podlézavé úředničiny autora nadmíru spoutávala, ale současně mu dopřávala potěšení vládu popichovat a vysmívat se jí tisícem rozkošných podvratných způsobů, které vládní hloupost vůbec nebyla s to pojmout. Hlupák může být nebezpečný zákazník, ale fakt, že na něm najdeme tolik zranitelných míst, činí z nebezpečí prvotřídní zábavu.“ Zkrátka: jsou blbí, ale když se to vezme kolem a kolem, je s nimi zábava. Myslím, že na Slovensku by tyto věty mohli podepsat. Pro příklad si stačí na webu najít nějaké barvité video se slovenskou ministryní kultury, třeba jak bojuje proti progresivním LGBT animákům. Nad naší kulturou sice nebdí osobnost co do intelektové pronikavosti srovnatelná s Martinou Šimkovičovou, ale když se podíváte, koho nejsilnější opoziční strana dosadila na pozici stínové ministryně kultury, je možné, že bratry Slováky záhy předčíme.

Levá strana spektra podle Nabokova vykazovala větší inteligenci i charisma, ale pro umění byla nebezpečná stejně. O radikálních kriticích napsal: „[…] tihle lidé v obecné kulturnosti, poctivosti aspirací, duševní aktivitě a lidské hodnotě nesouměřitelně převyšovali darebáky ve vládních službách nebo zmatené staré reakcionáře, kteří se shlukovali kolem třesoucího se trůnu. Radikální kritik usiloval výhradně o blaho lidu a považoval vše – literaturu, vědu, filosofii za pouhý prostředek ke zlepšení sociální a ekonomické situace utiskovaných a ke změně politického systému v zemi. Byl nepodplatitelný, hrdinský, netečný nejen ke strádání ve vyhnanství, ale také ke krásám umění. […] Ale se všemi svými ctnostmi byli radikální kritici k umění stejně nesnášenliví jako vláda. Bojovali proti despotismu, ale sami despotismus vytvářeli. Nároky, výzvy, teorie, které se pokoušeli prosadit, byly sami o sobě k umění stejně lhostejné jako státní úřady. Od autora požadovali sociální poselství, a ne nějaké nesmysly, a z jejich pohledu byla kniha dobrá pouze, pokud byla prakticky použitelná pro blaho lidu. Jejich horlivost měla katastrofální vadu. Upřímně a směle obhajovali svobodu a rovnost, ale své vlastní krédo popírali tím, že chtěli podřídit umění současné politice.“

Dnešní radikální kritici smýšlejí stejně a ve jménu vyššího dobra jsou ochotni obětovat svobodu slova. Skvěle to popsal Salman Rushdie: liberálové a progresivisté se začali přiklánět k novým definicím společenského dobra, v rámci kterých ochrana práv a jemnocitu skupin vnímaných jako zranitelné dostala přednost před svobodou projevu. Důsledky tohoto rozhodnutí jsou ovšem děsivé: boj za svobodu slova si zprivatizovali pravičáci a konzervativci. Ze svobody slova se stala svoboda zaslepenosti a bezskrupulózního lhaní. 

Harvardský profesor, kognitivní psycholog Steven Pinker, se dlouhodobě angažuje v boji za svobodu slova v akademickém prostředí. Píše, že je třeba si dobře všímat, z jaké strany útoky na svobodu přicházejí. Ty zprava přicházejí zvenčí, od politiků a vládní administrativy, ty zleva pak zevnitř, od lidí, co prosazují dobro. A na řadě příkladů dokládá, jak nesouhlas s progresivní agendou vede k profesnímu ohrožení. Od prosazovatelů dobra hrozí mravní rozhořčení, rušení pracovních příležitostí, vypovídání spolupráce, existenční postih. Nový despotismus, jak by napsal Nabokov. Výsledkem je strach říkat věci nahlas. „Když se to přežene s dobrem, lidé zkrátka začnou šeptat,“ napsal Pinker.

Není mým záměrem zde malovat obraz krize a katastrofy, od toho tu máme politiky a prakticky všechna média. Pokud jde o svobodu slova v této zemi, jsem optimista. Česká zkušenost se přece jen poněkud liší od toho, o čem psali Nabokov, Rushdie nebo Pinker. Ale to neznamená, že bychom se neměli ostražitě rozhlížet doprava i doleva. Musíme být připravení čelit despotům z obou stran. Ti, co bojují za svou představu o dobru, se cítí mravně nadřazení nad námi ostatními, co jsme dosud neprohlédli. A jsou přesvědčeni, že mohou použít jakékoliv prostředky. A lžou, když tvrdí, že mezi tyto prostředky už dávno nezařadili snahu ostatní umlčovat.