Básník a překladatel z ruštiny a francouzštiny Jan Machonin (nar. 1976) vydal v roce 2003 debutovou sbírku Psi v Davosu (Petrov). Po více než dvaceti letech následoval Pomalý sešit (2024, OPUS), jenž je obsáhlejší a propracovanější, tematicky však na debut navazuje. Díky skutečnosti, že některé básně jsou datovány již do roku 2009, je ve sbírce možné pozorovat vývoj autorovy poetiky.

Zpomalený běh

Při střetávání se se světem se mluvčí otiskuje do okolních prostorů: chodí sněhem, ohýbá trávu svými kroky; snaží se být přítomen. Ačkoliv je v názvu knihy deklarována opačná situace, v básních se často vyskytuje spěch, frustrace a nedočkavost. Z počátku jako by subjekt stál sám a nestíhal své okolí – „a život běží a běží a“ (s. 26).

Potřeba „stihnout něco“ je výrazná v momentech, kdy se mluvčí zastavuje ve všednosti, která funguje jako rituální konstanta přinášející chvilkový klid (klimbání v metru, vycházky se psem, čas v náruči druhého člověka…). Verše „hlavně nepropásnout pivoňky / hlavně to nepropásnout“ (s. 28) tvoří samostatnou báseň, jež je otisknuta i na zadní straně graficky minimalisticky provedené sbírky. S trochou představivosti je tu možné vidět drobný spojovací prvek s tvorbou autorovy ženy Aleny Machoninové. Její román Hella (Maraton, 2023) rovněž obsahuje motiv pivoněk – hrdinka si je nechává kupovat, přičemž ty od babek z metra, které mají rostliny z vlastních zahrádek, se rozvinou vždy lépe než ty z květinářství. Potřeba útěchy se neskrývá jen ve všedních okamžicích, ale i v touze subjektu někam patřit, zapadnout – přidat se k hejnu ptáků.

„ale prosím tě / válka?“

Verše při čtení nabádají k zamyšlení nad lidskou pomíjivostí – nad tím, že příroda i čas tu budou bez člověka („na parapetu květina / která neumírá i když / ji nezaléváš“ – s. 64), ale co člověk? Ten ničí a zabíjí. Mluvčí pozoruje, zná dějiny lidstva a klidnou přírodu prokládá uvědoměním si bolesti a utrpení válek. Přítomen je neodvratitelný obdiv k velkým věcem, které hýbou světem – ať už jde o šváby, či národní rozbroje. Do všedních momentů se pak vkrádá pocit, že klid je jen zdánlivý – člověka neustále něco dráždí, možná jde o pocit viny, ale také o pocit bezmoci. Ironie takové situace, kdy člověk například nakupuje a svět kolem se hroutí, subjekt vyjadřuje hromaděním deminutiv (cibulka, fabrička…), jež v takovém množství působí absurdně. Uvažování nad samotným smyslem existence je občas přeťato deklarováním nevyhnutelnosti – „velká tragédie lidská // na druhou stanu / kdo to chtěl / ten si to spískal“ (s. 45).

„losí ostrov // sobí poloostrov“

Jeden lidský život se neustále mění, přináší nové věci. Hojná je ve sbírce přeměna skupenství – rozpouštění, tání, plynutí. Kapání sněhu se odráží i v rytmu a některých verších („kým jsem / kým budu / kým jsem byl“ – s. 12). Voda ve svých různých podobách proudí básněmi jako čas, který se žene kolem lyrického subjektu, a vločky odpočítávají vteřiny. Čas se nedá chytit – pohyb nemizí. Rychlost změn je vidět v akci a reakci. Rozbíhají se hozené kameny, hejna ptáků a rybiček. Odraz přírody pak subjekt hledá v lidských výtvorech („nasyť se / vlhkostí / letního asfaltu“ – s. 102). S přemisťováním a cestami jde ruku v ruce ohledávání hranic prostoru a možností pohybu, přičemž se mluvčí často uchyluje k nepohodlné, prašné a uzavřené Moskvě, ke které ale chová zvláštní typ lásky, jako by ho právě ta izolovanost vábila.

Slova si vybavit a učesat

V občasně rýmujících se verších dochází i k tematizaci procesu psaní, jenž je pro subjekt úzce spjat se samotným prožíváním. Opakuje se vybavování si textů, které chtěl napsat nebo které si chtěl zapamatovat. Vzpomínání si je zaznamenáno – nelze psát na povel, musí to přijít samo. Respekt a pokoru k psaní tu vystihuje rým slov „báseň“ a „bázeň“.

Hrátky se slovy jsou přítomné v mnoha básních. Mluvčí ohledává významy, které se mění s vložením/odebráním malého prostoru („sníh se sype […] / a já s ním / a spím“ – s. 25). Důležitá je i tematizace myšlení v jednotlivých významech – ne ve slovech. Autor využívá homonymních a polysémních slov, aby tyto významy zvýrazňoval a stíral, přičemž subjekt pak vidí obsah řečeného, který je v samotném vyjádření ztracen. Tak se dostává k závěru, že jazykové rozdíly neexistují – liší se jen vyslovení, intonace.

Jazyk je ve sbírce prozkoumáván dopodrobna a zásadní je pojmenování. Lidé stále touží po přivlastnění – například přivlastnění si místa tím, že mu dají jméno. Mluvčí pak jmenovanou sibiřskou řeku Jenisej navrací, vzdává se nároku na ni ve vědomí, že přírodu vlastnit nejde – je to neovladatelná hluboká voda.

Propojenost témat sbírky pak zvýrazňují častá přirovnání. Velmi frekventované je pojetí textu jako látky a nahlížení na psaní jako na ruční práci – subjekt popisuje běh myšlenek jako pletení svetru, tká zprávu na tkalcovském stavu. Jazyk je proplétán jako nitě, ohledáván jako potrhaný asfalt – mluvčí prohlíží různé materiály, různé jazyky. Básně byly psány v ruštině i češtině, ale čtenářstvo se nikdy nedozví, které jsou které – významy jsou totožné. Tuto situovanost mezi dva jazyky, jež jsou postřehnutelně svlékány a navlékány, je v současné poezii možné číst i v básních české básnířky žijící v USA Yvety Shanfeldové.

„neruš, zhasni!“

Stejně jako slova jsou křehká, podléhají změnám a křečovitě se drží naší paměti, i samotná lidská existence je pomíjivá. Ve sbírce se hojně cosi zhasíná – ať už lampa, den, či myšlenky („naléhavost sobě vlastní / neruš, zhasni!“). Tvoření tmy a poslouchání ticha přináší zdánlivé „nic“ a možnost útěšné bezstarostnosti („kde na jedné noze / uprostřed obrovské louže / stojí osamocený racek / i všechno ostatní“ – s. 79).

Potřeba ticha, klidu a zpomalení vyvstává s verši o neodvratitelném opakování historie („Moskva už hořela / a stejně zase hořet bude“ – s. 50), přičemž tento koloběh subjekt pozoruje i v přírodě – v opakovaném rozkvétání poupat, svlékání hada… Zastavení je pak nalézáno při záměrném ustrnutí v okamžiku („jenom chvíli / celou chvíli / ještě chvíli“ – s. 97) a ukotvení v čase (některé básně začínají jasným „vracím se z trhu 1905“, „je mi devětatřicet“ nebo „je 15.20“).

Opakování historických událostí, především období temna a utrpení, se v lidském vnímání zevšedňuje – mluvčí sleduje seznam obviněných se stejným zaujetím jako program kina. Jakási nepoučitelnost lidí a jejich smíření se s vlastními dějinami pak vede k pozastavení se nad tím, co vlastně člověk může ovládat – co má ve své moci. Básně postupně nabízí pohled, že vzpomínky jsou to jediné, co člověk má. A tyto vzpomínky jsou jen myšlenky, tedy jazyk.

Zhasínání je nutně spojeno se zánikem – určitou formou smrti. Naproti nekonečnému plynutí času stojí věčné zastavení. Pomalý sešit je sbírka plná kontrastů (paměť × zapomnění, teď × včera, život × ráj), které však stojí velmi blízko u sebe, čímž se vzájemně doplňují, jako by se významy přelévaly z jedné strany na druhou a nikdy nebyly plně definovány.

Sycení se plynutím

Velmi zajímavou metaforou, ke které s posledními básněmi čtenáři mohou dospět, je vidění času v přírodě kolem lyrického mluvčího. V bezejmenné básni na straně 106 zaznívají verše: „chtěl bych všechno pojmenovat / ale nejde to / stromy dnes stojí kolem / jako prokurátoři / a mají vysoké nároky“ […] „šel jsem kolem rybářů / kteří si na splávky zavěsili rolničky / co zvonily tak / jako by mohly kolemjdoucím / otevřít ta vrátka / do dob / kdy ještě nebyli“ – rybáři jsou tu paralelou ke stromům, které ve svých letokruzích drží čas. Chytají ve vodě bílé ryby – vzpomínky v paměti.

Jan Machonin ve své nové knize nechává pomocí lehkého plynutí krátkých veršů zaznít věčné otázky lidské existence, ale nečiní to s těžkostí – podání skrze všední okamžiky a částečná říkankovitost naopak témata čtenářům přibližují. Vnímání smrti, života a času je velice subjektivní a Machoninovy verše vytváří obdivuhodnou fluidnost těchto témat, jež jsou prožívána a pozorována s blízkostí i pokorou. Lidé už odedávna čelí střídání dob míru s dobami strastí a jsou nuceni se s tím sžít. Sbírka končí v nově počatém temném období – v dubnu 2022, kdy už od února téhož roku probíhá střet mezi Ukrajinou a Ruskem. V poslední básni subjekt mizí a vytrácí se „na pobřeží války.“