V úterý 26. června četl básník Petr Hruška v pražské kavárně Fra ze svojí nové sbírky Darmata. Byl to hezký a tak trochu symbolický zážitek. Nedostatku vzduchu a horkému dusnu, které v přeplněné kavárně vládly, odpovídá i naladění samotné sbírky.

Předchozí Hruškova sbírka (Auta vjíždějí do lodí) byla plná pohybu (o čemž vypovídá již samotný název), vzdušnosti. Básník s rozšířenýma očima pozoroval svět, divil se mu a odhaloval jeho skryté kouzlo. Nacházel se „na cestě“, která člověku poskytuje možnost vyvléci se ze stereotypů a pozorovat věci nově a jinak. Darmata jsou naproti tomu uvízlá na jednom místě. V panelákové chodbě osvětlené bledou žárovkou, ve špinavé, „vyrabované“ Ostravě, v zaplivaném světě. Básník se kolem sebe nerozhlíží se zaujetím a nostalgií, ale s jakýmsi trpným nezájmem, s přesyceností, znechucením. Jako by všechno, co k němu ze světa přichází, už někde a někdy bylo, jako by vše důležité a hezké už minulo – a teď už bude jenom hůř. V Hruškově pohledu ubývá naděje. Dobře je to vidět na srovnání dvou básní, jejichž výchozí situace je podobná, avšak vyústění opačné. Báseň Zatímco jsme v kuchyni ze sbírky Auta vjíždějí do lodí i báseň Zase my dva z Darmat popisují situaci, kdy se dva lidé vydají (a není důležité, že v jednom případě je to pouze básníkova představa) na výlet a zastaví se na – celkem bezvýznamném a nezajímavém – místě. V prvním textu se básník toto zastavení pokouší prohloubit, prodloužit ten nádherný okamžik, kdy se dva ruku v ruce dívají do krajiny. Stejná situace o pár let později vyústí jen v rozladění, zklamání z toho, že vlastně nešlo o nic výjimečného (a není vyloučené, že druhá báseň je svým způsobem pokračování či zpochybnění té první). V Autech dokázal básník zachytit věc či situaci, kterých si lidé běžně nevšimnou, dokázal z nich vytěžit křehkou báseň. To platí i pro několik básní z Darmat (např. Sněžný den, Návrat, Průhled). Ve většině ostatních textů se ale křehkost mění ve ztěžklost, únavu, sarkastické reflektování.

Hruškova poezie vždy vycházela vstříc světu, ale zároveň ho dokázala měnit – nebo alespoň pohled na něj. Zdá se, že v Darmatech je tato schopnost potlačena. Jsou přesycena světem, který se do nich vklínil – hrubý, zlý a smutný. Básník ještě zpívá, ale jeho hlas zní čím dál přidušeněji: „Za chvíli / se pozdě přesype v brzy / a pak už nebude slyšet nic / ve vstávajícím jeku / hromadění.“ Hruška tak raději nechává promlouvat jiné: přepisuje zaslechnuté rozhovory, úryvky z e-mailových korespondencí, výkřiky z balkonů, nadávky. A někdy by na svět a na řeč nejraději zanevřel úplně: „Ze dne na den, / člověk přitáhne ruce k tělu, / ústa promění v linku, / už nevydá slovo, / vzlyk, / ani vzdech.“ Čím víc se k němu svět dere, tím víc se před ním uzavírá.

Sbírka je plná pohledů nazpět, snad by se dalo říci i bilancování. Hruška skrze zvýraznění detailů každodenního života podává svědectví o smutku z neúprosně ubíhajícího času, přehodnocuje prožité, pociťuje lítost, že některé věci se už nevrátí. K vrcholům sbírky patří báseň Prsa, ve které Hruška jemně a působivě propojuje oslavu ženské krásy se smutkem nad proměnou dětství v dospělost: „Teď / do toho všeho / vstoupila z pokoje moje dcera, / ve večerních šatech / přes bílou záři, / kterou už nikdy neuvidím.“ Hruška ve svých pozorováních zastavuje okamžik, vytrhuje situace, gesta a slova z toku času a zvěčňuje je. Civilně popisné básně jsou tu a tam ozdobeny nápaditou metaforou („bílé hřebíky cigaret / natlučené do mlčelivých úst“, „seprané volány domácího ticha“, „Obitý roh jak tudy stěhoval / klavír opilosti“), která je živená realitou výčepů a městských periferií, malých lidských darmat, odehrávajících se v nevlídných sídlištních bytech. Objevovat v bezútěšné každodennosti poezii je pro Hrušku čím dál obtížnější. „Jek hromadění“ sílí a možná se jím básník občas zalyká – ale přesto nedovolí, aby jeho hlas zcela zanikl: „Zas zpíváš, / tak jednoduše, / jako když se škrábnutím poznává hematit.“