S výstavbou vlašimské porodnice se začalo včas, ale v roce 1969 se práce z nějakých důvodů zpomalily a v dubnu 1970 nebylo postaveno ani z poloviny. Vedení nedokončené porodnice – jistě na pokyn z ministerstva – přesto rozhodlo, že moje matka porodí ve zkušebním režimu uprostřed staveniště a narozené dítě bude vedeno jako první novorozeně moderního zařízení. A že vedle porodního personálu bude porodu přítomen také filmový štáb, který pořídí reportáž pro Československý filmový týdeník. To všechno se pak vyplnilo, jenže jsem se narodil tak fialový, že klíčové záběry se vyznačují až avantgardní střihovou nápaditostí, v níž hraje hlavní roli plína, jež mě různorodě zakrývá. Pro dlouhý záběr šťastné prvorodičky v nové porodnici vložili mé matce do náručí jiné dítě. Krásnější, lehčí a delší. Vážil jsem totiž hodně přes pět kilo a byl i sražený – nejen vínový.

Nežli filmaři sbalili šňůry, přihodily se dvě události. Můj otec se vypařil. A matku nepřevezli, jak bylo domluveno, do některé z blízkých dostavěných porodnic, nýbrž – na její prosbu a jako honorář za filmování a mlčenlivost – domů, do postele ve vsi Louňovice pod Blaníkem. Na náš příjezd si pamatuju dobře, protože sotva jsme před chalupou vystoupili ze sanitky, strhla se mela mezi babičkou, matčinou matkou, a zdravotní sestrou, která měla několik dní na vesnici zůstat a pomáhat s nemluvnětem. Babička odmítla sestru vpustit do chalupy, sestra ale trvala na svém. Strašnou hádku žen, první v řadě ženských hádek mého života, jsem nejprve tiše poslouchal od matčina prsu a pak, když tři ženy do sebe začaly strkat, jsem sledoval jejich rvačku z podlahy síně, položený mezi dva kýbly napumpované ledové vody a pikslu s chlebem rozmáčeným pro slepice. Chlad a vůně rezavého plechu, co čišely z vody, a nakyslý zápach zkvašeného chleba – tohle dohromady! Kvasinky a studené závany páchnoucí po krvi – tímhle byly matka a babička odjakživa cítit. Když hádka utichla a zdravotní sestra s kletbami, v nichž moje budoucí fialová mrtvolka hnila na hnoji, nastoupila do sanity, začaly Velikonoce.

Rád bych nyní načrtl plánek ložnice, kam mě ženy odnesly, ale vidím jen obrovskou manželskou postel. A kamna, jimž za nic na světě nedokážu určit správné místo – zdá se mi, že stála všude kolem postele, pět šest rozpálených litinových kamen v kruhu. Ženy mě položily doprostřed hlubokého lůžka, na sražené postranice, mezi polštáře napěchované husím peřím, a přilehly ke mně, každá z jedné strany. Oblečené v podobných šatových zástěrách. Zuly se a zástěry vyhrnuly a jejich chodidla i stehna páchla jako misky s kyslým mlékem. Do postele si s sebou donesly snítky kočiček a pruty zlatého deště, které vyskládaly okolo mě. Babička navíc ulehla se dvěma tlustými svazky šnytlíku. Ležel jsem mezi jejich sálajícími těly, nahý, fialový, obklopený žlutými květy a čerstvou zelení, zatímco všechna kamna hučela tak, jako by v plamenech zvonily zvony. A matka s babičkou si přese mě začaly sdělovat novinky o mém otci, obviňovaly ho a proklínaly ho, potom si od znovu od začátku vyprávěly, co všechno se vlastně přihodilo, a pak ještě jednou, s novými výčitkami, svědectvími a nadávkami; jejich vyprávění nemělo konce, mluvily a mluvily, doplňovaly se, přely, skákaly si do řeči. Tehdy jako by se od matčiných úst k babiččiným rozvinuly dlouhé pruhy bílého plátna, které napínal a vlnil vzteklý dech žen a horké proudy od kamen a které se nade mnou vyduly jako nějaký jednoduchý baldachýn.

Kamna sálala, zvony v nich nepřestávaly zvonit. Dostával jsem hlad, kňoural, fialověl a ony mě střídavě kojily, dávaly mi pít v kartuši z kočiček a zlatého deště a já zasouval rybízové ručičky hluboko pod jejich polštáře, protože jenom tam se nacházela chladnější místa. Při tom si dál vyprávěly. Při kojení jsem poslouchal nejpozorněji. Jenže matka s babičkou o mém otci bůhvíproč mluvily tak, že tomu, co provedl, i jemu samotnému dávaly každou chvíli jména vzácných kamenů a zpěvných ptáků. A tak se z jejich úst vedle hrozně sprostých podrobností, osočování a hrozných urážek sypaly také polodrahokamy a vylétali pěvci. Můj otec ležel mezi pěnkavami, které na něho sahaly prsty, v pravé ruce se mu leskl dlouhý safír a druhou ruku měl po loket vnořenou v jantarové jeskyni, která připomínala proutěný úl a z níž vylétaly ametystové vlaštovky, z jejichž zobáčků se ozýval dětský pláč. Pásy bílého plátna, ta chudá nebesa nad mou hlavou, hrály postupně přenádhernými barvami a byly plné ptačího zpěvu a poletování – a já se ve vyprávění babičky a matky ztrácel čím dál víc.

Maminka mě laskala a láskyplně se zmiňovala o mé váze i o mých velkých očích, které se nepodobaly jejím, a přitom na mě a kolem mě v jednom kuse něco urovnávala. Také starostlivě hovořila o mé fialkové kůži. O to by nebylo. Avšak ze slov, která se mě týkala, brzy vysvítalo, že ode mě také mnoho očekává, že snad dokonce očekává, že to budu já, kdo otce připoutá zpět k nám, protože – jak řekla – jí to dlužím. Pětiapůlkilové dítě se nerodí každý den. A že ten otcův návrat, jehož budu strůjcem a kterému budu stát v čele, bude nějak sváteční – tučné červenomodré nemluvně s korunkou na hlavě. A když babička na znamení souhlasu přimhouřila oči, které se tolik podobaly matčiným, zakousl jsem se, unavený a popletený, do kočičky a tvrdě usnul.

Když jsem se probudil, v nohách postele seděl vikář a jedl nákyp. Ale já mu nevěnoval mnoho pozornosti, protože jsem si vzápětí uvědomil, že necítím ani jediný z údů. Pouze v rukou mi zůstaly zbytky citu, které mě ale vyděsily – jako by se mi pod babiččiným a matčiným polštářem ruce roztekly. Anebo rozlily. Na celé kolo jsem se rozeřval a zpod polštářů pomalu vysunul dlaně, plácnul jimi o sebe jako dvěma mokrými hadříky a všichni okolo mě – i vikář s pusou plnou nákypu – spatřili, že mám na každé ruce šest fialových prstů. Lžíce letěla k zemi a moje babička vyslala směrem k mé matce poslední pruh bílého plátna, když prohlásila:
„I ruce má nakonec po něm, po tom jantarovi!“

(V další kapitole sloupku káže vikář Oktábec o tom, jak léčit šestiprstí hrou na akordeon. Končí Bílá sobota a babička s maminkou vstávají z postele. Všechno mě bolí. Můj otec se nehlásí.)