
Já jsem ten pařez
Jedním ze slov, která mě děsí, je revitalizace. Je to slovo-kapsa, do níž se dá ledacos nacpat a dobře schovat. Obvykle pravý stav věcí. Teprve, když se od slov přejde k činům, kapsa se protrhne, vysype a my vidíme, že se nám jako to, co je ve veřejném zájmu, prezentovalo cosi, na čem si zřejmě kdosi kapsu namastil. Prokleté kapsy!
Pokud chcete v klidu pracovat na tom, co vás baví a živí (někdy je to jedno a to samé), nezajímejte se o komunální politiku. Prostě ji vypusťte. Počítejte ovšem s tím, že vaše pasivita politikům, spřízněným s místními stavebními a dřevorubeckými firmami, umožní zničit třeba i celý lesopark, kam jste léta rádi chodili. Radniční noviny, které vám chodí do schránky, obvykle necháváte v krabici pod schody nebo jimi vycpáváte mokré boty. A náhle – jaké překvapení – kopec obrostlý javory, borovicemi i ovocnými stromy, kde rostl i vzácný, zákonem chráněný jeřáb oskeruše, kde jste jako děti bobovaly, kam chodíte venčit svého psa a kde jste pozorovali velkolepé datly – je úplně holý. Zbylo pár osamělých borovic a těžkou technikou rozrytá a lesníky pohamtaná půda. Nezůstal ani šeřík, který by tu zkázu provoněl a potěšil bronzového Máchu, kopii toho Myslbekova, kterého sem s velkou slávou přivezli v roce 2010. Litoměřice jsou totiž „máchovské město“. Město, kde Mácha strávil nejhorší měsíce svého života – totiž ty poslední.
To město miluju vždycky jen do doby, než prolistuju radniční noviny nebo jejich web. Většinou v nich najdete zprávy o vystoupeních hvězd showbyznysu, o kterých jste si mysleli, že dávno vyhasly, se zíváním prohlížíte fotky městem oceněných pracovníků a výsledky okresních přeborů, čtete lákavé titulky typu Při sněžení jsou všechny týmy v terénu do půl hodiny nebo Paní Čukanová oslavila 100. narozeniny či důležitou zprávu o tom, že Sport posouváme stále kupředu. Z obsahu je zřejmé, že generovat nudu je politický nástroj. Nástroj, který umožní, aby i poslední občan, který tento reklamní leták s radničními zásluhami vezme do ruky, do něj nevzrušeně zabalil kosti z uzené makrely, aniž by si všiml několika dobře utajených zásadních informací, a promaštěný balíček bezstarostně hodil do koše.
Zdejší radniční noviny mají odér osmdesátých let minulého století. Normalizaci připomíná i zdejší zpátečnický přístup k městské zeleni. Ta obvykle musí ustoupit nějaké výstavbě či přestavbě, dnešní novořečí revitalizaci, která má přispět k obecnímu blahu a spolkne mnoho peněz z veřejného rozpočtu. Levnější a skromnější řešení nikdy nepřipadá v úvahu. Jen hluk sbíječek, bagrů a náklaďáků, prach a vůně asfaltu voliče přesvědčí o tom, že radnice se činí.
Je přirozené, že takovým nadčasovým počinům musí veškerá vegetace ustoupit. Protože je stará a zaprášená a vůbec se nehodí do těch zbrusu nových naleštěných projektů za mnoho milionů. Nějaké rozumné argumenty proti hrstce brblalů se přece najdou. Od toho tu máme všechny ty odbory – životního prostředí, územního plánování, dopravy a podobně. Tam slova-kapsičky vycpou nějakým vhodným slovním anestetikem.
Informace o významu vzrostlých stromů na radnici v Litoměřicích, ačkoliv leží na hranici Chráněné krajinné oblasti České středohoří, patrně ještě nedotekly. Informace o globální klimatické krizi už vůbec ne. Přitom tu taky máme celkem rychlý internet!
Předloni padly všechny překrásné obří tisy před bývalým velitelstvím a Litoměřický deník psal, že do budovy konečně pronikne sluníčko… Úředníci stromy líčili jako sveřepé nepřátele, se kterými je třeba se radikálně vypořádat. „Stromy již zasahovaly do fasády či oplechování, a byly proto pro objekt nebezpečné. Navíc jejich plody byly jedovaté a výrazně znečišťovaly chodník.“ Smrtící větve! Smrtící plody! Jako by byla radnice učitelka ze školky a občan předškolní děcko, které si strká do pusy všechno, co je hezky červené.
V Dlouhé ulici, hlavní tepně města, která vede od zbořených městských hradeb na výstavní malebné renesanční náměstí, se dlouhá léta řeší špatný stav inženýrských sítí. Nákladné revitalizaci ovšem stála v cestě alej jednapadesáti zdravých zakrslých javorů, jejichž koruny v tropických vedrech, která se budou zhoršovat, tvořily souvislé podloubí a v nichž rádi hnízdili kosi. Radnice uspořádala dvě veřejná projednání. Na tom prvním, kde připomínky obyvatel vyslechla, ale nerespektovala, jsem nebyla, na druhé setkání jsem se připravila. Citovala jsem dopis autora architektonického řešení, v němž mi naznačil, že záchrana stromů by možná byla – ovšem trvala by déle a stála by víc peněz, než stojí a trvá stromy vykácet a vysadit nové. „Co je to za krávu?“ zaslechla jsem špitat celkem nahlas jednu občanku jiné občance a zatrnulo mi. Přestěhovat se z velkoměsta na maloměsto možná opravdu znamená to, co jsem si zatím nechtěla připustit – budu tu zažívat ústrky jako na základce. „Ať si ty stromy vysadí na dvorku,“ dodala jiná. Muž, který vysvětloval technický postup, měl, stejně jako občanky, priority nastavené jasně: „Buď budou stromy, nebo záchody.“
Situace se jevila beznadějně. Do doby než mi místní novinář, který o schůzce psal, poradil, ať napíšu Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR, která v Litoměřicích sídlí, a požádám o „přezkoumání funkčního a estetického významu dřeviny rostoucích mimo les“. Chcete-li zabránit nebo alespoň zkomplikovat kácení, zapamatujte si tu formulku! Měsíc se nedělo nic. Pak přišla zpráva, že věc bude řešena v přezkumném řízení. A po čtrnácti dnech… Vítězství! Povolení ke kácení zrušeno! Měla jsem hezký celý den. Přesto jsem si pro jistotu na další týden dojednala schůzku s ředitelem agentury, abych zjistila, v čem město pochybilo. V den schůzky mi řekl, že celou alej právě pokáceli. Aniž by o tom on jako ředitel věděl. Byla jsem u kotníků motorovkou přeřízlý javor mléč. Byla jsem pahýl po amputaci. Byla jsem pařez.
Byla jsem pařez, že jsem se nestala účastníkem správního řízení, kterým nebyla ani agentura. Proto ji o znovuobnoveném povolení ke kácení radnice nemusela informovat. Účastníkem správního řízení bylo jen město Litoměřice a Městský úřad Litoměřice. Město si tedy kácení odsouhlasilo samo, ačkoliv rozhodnutí o kácení bylo dle agentury nezákonné, protože město nezohlednilo ekologickou újmu, kterou kácením způsobí a nezohlednilo ani veřejné zájmy a jiná technická řešení. Třeba přesun vzrostlých stromů strojem, který má přezdívku Big John. Přesun jednoho stromu stojí patnáct tisíc. To není zrovna moc ve srovnání s miliony utopenými zbytečně nákladnou revitalizací.
Když vidím všechny ty pařezy po vzrostlých borovicích, javorech, třešních a dalších rukojmích města a jejich srovnané mrtvé kmeny, které si – stejně jako za feudalismu – mohou občané Litoměřic rozebrat jako palivové dřevo výměnou za mlčení, říkám si, že tím spíš má smysl kritiku dotáhnout do konce. A píšu další mail na úřad, kde žádám dle zákona č. 106/1999 Sb. (tenhle zákon si taky zapamatujte) poskytnutí chybějících informací… A tak dále, a tak do omrzení, jak osina v zadku, dokud jednou zrušené nezůstane zrušené a dokud slova-frázemi naducané kapsičky nesplasknou a nenabydou svého původního významu.
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.